Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457765/bmid_spalovac-mrtvol-NWd-457765.jpg
4
4703
4703
Románová novela se odehrává za okupace a patří nezvyklým pojetím tématu i virtuózním ztvárněním k ojedinělým prózám české literatury a k nejvyzrálejším dílům autora. Novela zachycuje proměnu spořádaného a neškodného, třebaže trochu podivínského otce rodiny, v udavače a vraha pod vlivem fašistické ideologie. Na jeho konkrétním zpodobení, díky dokonale promyšlené kompozici a mistrovskému použití všech zvolených tvůrčích prostředků, vybudoval autor fascinující a zároveň děsivý obraz okupační doby a zároveň i typu měšťáka, který se díky své přizpůsobivosti dá zmanipulovat až k nejtěžším zločinům.... celý text
Přidat komentář
Karel Kopfrkingl je vlastně Roman, protože je romantik. Výstřední mluva, kterou si vše přikrášluje a kterého jeho práce postupně pohlcuje.Snadno podlehne manipulaci ze strany SS a stává se z něj monstrum, které je přesvědčeno, že koná dobro a svými činy chce všechny spasit a očistit.
Popsán přerod člověka, kterého ideologie pohltí.
Po Theodoru Mundstokovi druhá nejlepší Fuksova kniha. Děsivá, strašná, přitom jakoby nic…
Povedená a strhující kniha, ze které mi běhal mráz po zádech, ale přesto jsem ji nemohla odložit. Pan Kopfringl se zdá, jako sympatický muž, který miluje svoji dceru a děti nade vše....Musím říct, že jsem vůbec nečekala, co se stane.
Na filmové zpracování nemám asi odvahu se podívat. Kniha je traumatizující dost :D
(SPOILER)
Brutální, strašné. Úžasné. Musím upozornit (hlavně ty, kteří jsou Spalovačem zhnusení), že dílo typicky nemá za cíl být líbivé, od toho máme kýče, že ano. Má za úkol, což pan Fuks dokázal skvěle, vyvolat silné emoce, ať na jednu nebo druhou stranu. Zhnusení, úžas, husí kůži. Všechno to protichůdné, co ale v jakémsi zvráceném celku dává smysl. Strnulost postav je příznačná hlavně v porovnání s muzeem voskových figurín, stejně jako je význačná brutální něžnost pana Kopfrkingla vůči Lakmé a zbytku rodiny.
Krematorium je jasnou paralelou k vyhlazovacím táborům, tím se nijak netají. Ale ve spojení s budhistickým učením, propagandou a s Kopfrkinglovou neotřesitelnou jistotou správnosti svého jednání... Prostě nemyslím, že jde v prvé řadě o to něco tu vysvětlit. Spíš o to, vidět to. Nahlédnout do rozložené mysli, která prostě koná to, co je správné. "Co abych tě, drahá, oběsil?"
Pan Kopfrkingl ve mně evokoval chodící encyklopedii. Vyvolával ve mě permanentní averzi svými neustále se opakujícími dialogy. Myslím, že by kniha mohla být tak o 54 stránek tenčí. Potěšil mě ale zvrat jeho osobnosti na konci knihy, kterou pan Ladislav Fuks bravurně vykreslil bez mrknutí oka.
Opravdu neskutečně zvláštní a děsivá knížka. Nedokázala jsem ji číst na jeden zátah. A dočetla jsem ji teprve nedávno. Z filmu znám jen ukázky, a i to mi stačí. Byla to taková osobní výzva, ale nelituji, jen to pro mě není četba do podzimních a zimních plískanic.
Spalovač mrtvol je opravdu povedené dílo, při jehož čtení mi šel mráz po zádech. Nejdříve jsem měl z pana Kopfrkingla pocit, že je to sympaťák, ale postupem času nastal úplný zvrat.
Osobně si myslím, že ambicí knihy je navodit v člověku pocit, že všechno není jak se zdá. A že všemu, co vidíme a slyšíme, nemůžeme bezhlavě věřit. Ale že bychom měli být naším svědomím neustále nuceni nad sebou, svým životem a svými činy pečlivě rozmýšlet.
Kniha je úžasná v tom, že v člověku vyvolává spoustu otázek a pocitů. Doporučuji.
Naprosto strhující kniha. Po celou dobu jsem měla stísněný pocit a ten konec mě úplně zničil. Je šílené jak dokáže nějaká ideologie převrátit myšlení milujícího člověka.
Knihu jsem si vybrala jako jednu z knih maturitní četby a myslím si, že jsem vybrala skvěle. I přes občas dlouhá souvětí se mi to četlo velmi dobře a rychle, příběh byl určitým způsobem zvláštní, unikátní a nevšední a nemám pocit, že bych předtím četla něco podobného. Hlavní postava, pan Kopfrkingl, byla velice zvláštní, fascinovalo mě to, jak byl fascinován smrtí a vším okolo ní. Zajímavé byly také jeho oslovení, jako čarokrásná, nebeská, něžná a tak podobně. V knize je taky velmi pěkně vidět, jak se člověk může nechat ovlivnit a zmanipulovat nátlakem, bylo zajímavé pozorovat chování právě pana Kopfrkingla. Po přečtení jsem viděla i filmovou verzi, která mi přišla snad ještě děsivější než tahle knižní, avšak kniha se mi líbila více. Doufám, že si knihu, až budu o něco starší, přečtu znova, protože si myslím, že to budu vnímat ještě jinak.
Tíživý pocit mě provázel celou knihou i po jejím dočtení. Napodruhé mě zasáhla ještě více. Audiokniha namluvená panem Táborským je také vynikající.
Strhující dílo....četla jsem kdysi na gymnáziu jako povinnou četbu. Dnes, o několik let dále, mě příběh chytil o něco hlouběji. Určitě bych knihu zařadila do literatury, kterou by si měl přečíst každý.
Četla jsem jen díky tomu, že to mají studenti jako povinnou četbu. Už jako studentka jsem měla noční můry z filmu. Mě se to prostě nelíbilo.
Styl psaní Ladislava Fuchse je měřeno optikou dnešní doby hodně specifický. V každém případě se jedná o knihu,která nezapadne,stejně jako její filmová podoba s nenapodobitelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.
Mě se to nijak zvlášť nečetlo dobře. Není to kvůli danému slovu, ale té době. V tomto případě, mám radši film, kdy v některých případech můžete zavřít oči. Vlastně nic nečtu co se týče válek, nacismu... mám z toho opravdu strach a to jsem měla i z této knihy. Už nikdy více.
Bylo to...zvláštní řek bych. Pan Karel Kopfrkingl působil jako jemný a milující člověk, tudíž závěr sem nečekal (možná tušil, ale ne takovej brutální), i když od začátku je tam jasná jeho patologická fascinace smrtí.
Nikdy jsem nic podobnýho nečet, ale musim říct, že se mi to četlo velice dobře, i když jsem z toho měl trochu strach. Působilo to na mě jinak, než všechno, co jsem doposud čet. Ty neustále se opakující se motivy, růžolící dívka v černejch šatech, brýlatá paní s pivem, paní s pérem na klobouku...atd., byly zajímavý. Možná jsem přesně nepochopil jejich význam, ale nevadilo mi to, nepůsobilo rušivě...prostě zajímavý.
Film jsem neviděl, ale pana Hrušínskýho na fotce z filmu ano a působí přízračně, takže na film se určitě taky dostanu.
Zkráceně bych to popsal jako neuvěřitelnou cestu do chorobné mysli hlavního hrdiny, kterého nátlak postojů mimo jeho rodinu ovlivní natolik, že si je schopen omluvit neomluvitelné. Jeden z nejsilnějších příběhů, co jsem četl a krátká ochutnávka z doby, kdy se k moci dral nacismus.
„Ejhle, vskutku, jak se dá silou, charakterem prospět lidstvu. Slabí a méněcenní jsou přítěží, k boji o zítřek nepřispějí.“
Dlouho mi trvalo, než jsem slohu Ladislava Fukse přišel na chuť, protože on zrovna nepatří mezi spisovatele, kteří by účelově šli čtenáři na ruku. Jakmile jsem však uvykl poklidnému tempu vyprávění, plnému opakujících se motivů a zdánlivě nikam směřujících dialogů, byl jsem připraven odepsat celou záležitost coby přeceňovanou satiru, namířenou proti maloměšťáctví. Jenže pak jako studená sprcha přišel dramatický závěr, který mě svým chladnokrevným šílenstvím připravil o dech. Vždyť on pan Kopfrkingl nebyl v jádru špatný člověk. Jen upřímně věřil v ideje druhých, aniž by se byť jen na okamžik pozastavil nad tím, jak absurdní vlastně jsou. Aneb jak snadno se podléhá tomu, co nás podvědomě hřeje na duši…
Spalovač mrtvol není prvoplánová agitka varující před fanatickými vizionáři. Podtext i poselství jsou skryté mezi řádky, ale o to víc se člověku „vypálí“ do mysli.
(SPOILER)
Byť jsem se Spalovačem mrtvol byl již ve středoškolských letech seznámen prostřednictvím brilantní filmové adaptace (kterou mimochodem dodnes považuji za jeden z nejlepších filmů z těch vzniklých v tuzemských končinách), setkání s knihou má samozřejmě poněkud jiný dopad. Výhodou mi v tomto případě bylo, že jsem díky filmu již znal mnohé symboly a témata, s nimiž autor v díle pracuje, a tak můj přístup nebyl zcela panický, ba co víc, dokonce jsem mohl hlouběji zkoumat i to, čeho bych si při zcela panickém přístupu napoprvé zřejmě vůbec nevšiml. Po této zkušenosti s velkou komplexností, vrstevnatostí a skromnou košatostí autorovy tvorby se ještě více těším na opětovné shledání s Fuksovým Panem Theodorem Mundstockem, jenž mě při prvním přečtení povrchově zcela zdrtil, avšak se mi do něj nepodařilo proniknout tak hluboko, jak bych chtěl.
Asi nemá smysl snažit se detailně rozklíčovat jednotlivé prvky, kterými nás v díle autor záměrně mate a nutí k zamyšlení, protože jejich smysl jen stěží lze racionálně odvodit od ostatních obrazů, které nám Fuks na stránkách své knihy představuje. Jejich interpretace tak v závěru velmi často podléhá značné subjektivitě a jak se může zdát jedno vysvětlení správné, druhé si klade na svou pravdu obdobný nárok. Zakončení tak bývá zcela běžně interpretováno tak, že pana Kopfrkingla odvezou „andělé“ ve svém bílém voze do „Jeruzaléma“ (Bohnic), což je vyvození, které dává zcela smysl. Poslední dvě stránky se ovšem nesou v duchu takřka halucinogenních popisů, u nichž není pochyb, že se pan Kopfrkingl posunul na zcela jinou úroveň myšlení a vnímání. Navštívil ho tibetský mnich, jenž se ho jako halucinace chystal uvést na tibetský trůn jakožto novou reinkarnaci Buddhy. Následně přicházejí oni andělé chystající se ho odvést do jejich „nebeského“ vozu. Není ovšem i toto halucinace? V posledním odstavce vidíme, že se pan Kopfrkingl dožívá konce války a okénkem sanitního vlaku vidí onen „jeho spasený svět“. Sanitní vlak by napovídal, že skutečně byl celou tu dobu v psychiatrické léčebně, nicméně v dalším momentě tento poměrně jasný dedukt autor opět rozráží větou, že v kupé byli lidé bez nohou a bez rukou, což evokuje válečné zraněné. Byl i pan Kopfrkingl takto zmrzačený? Nevíme. Pokud nebyl, tak co potom dělal v kupé, kde byli samí bezrucí a beznozí? Nevíme. Nebo máme snad brát onu zmrzačenost jako pouhou metaforu? Těžko říct. A jak si vysvětlit to, že jméno jednoho z „andělů“ odvádějících ho z jeho bytu bylo Piskoř (ryba)? Pouze jedna interpretace by se hledala jen stěží. A souvisí to nějak s tím, že autor v díle velmi často dává svým postavám jména zvířat (Fenek, Srnec, Pelikán, Lišková, Zajíc, Beran) a tyto postavy zpravidla souvisí s „jeho“ krematoriem? A jaký je smysl stále opakujícího se motivu mladičké růžolící se dívky v černých šatech, kterou poprvé (?) spatří hned na první stránce knihy a jejíž motiv se line celým příběhem? Lze si jeho podivný vztah pana Kopfrkingla k vlastnímu synovi Milimu interpretovat jako autorův pokus vyrovnat se jaksi skrytě a neexplicitně se svou vlastní odlišnou sexualitou? A proč je vlastně pan Kopfrkingl takový (podivný, ambiguidní, plný rozporů a jaksi „nepevný“), jaký je? Lze to spojovat s pasáží, kde pan Kopfrkingl hovoří o citech zvířat a citové deprivaci u lidí? A bylo manželství pana Kopfrkingla a jeho manželky „Lakmé“ skutečně tak dokonalé, jak o něm Karl/Roman zasněně a typicky „s úsměvem“ hovoří? Nebyl přeci jen sebeklamající a přetvařující se lhář (had, který byl z nějakého důvodu součástí pavilonu dravců i přes to, že hadi měli pavilon vlastní, v pavilonu dravců, v němž jeho vztah s Lakmé začal) podvádějící svou manželku s prostitutkou (možná s tou, kterou spatřil na boxerském zápase a na kterou musel z nějakého důvodu neustále hledět?) a bojící se pohlavních nemocí (opakované prohlídky u doktora Bettelheima, ovšem vždy „racionálně odůvodněné)? Nedokazuje to snad to, že po smrti své Lakmé („Co abych tě, drahá, oběsil?“) mu promiskuita nebyla vůbec cizí? A otázek je bezpochyby mnohem, mnohem více.
Na straně 54 pan Kopfrkingl hovoří panu Dvořákovi při čekání na konec jednoho z pohřebních obřadů: „Nic jiného není lidský život než bytím k smrti, (…) Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“ Pokud (snad až) se k této mistrovské knize dostanu někdy znovu, zcela bezpochyby se ji pokusím číst právě v duchu těchto dvou představených myšlenek. Možná, že se mi odkryje další kus Fuksovi brilantní skládanky.
Devět z deseti.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno česká literatura kolaborace antisemitismus první republika, 1918-1938 ideologie krematoria Protektorát Čechy a Morava
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Konec knihy nabral rychlý spád, byla dokonale popsána přeměna člověka vlivem ideologie. Jinak ale nuda, nuda, nuda. Trvalo mi celý týden, než jsem se zvládla prokousat první polovinou knihy, která mi přišla prakticky o ničem. Víckrát bych ji nečetla.