Spev sveta

07.08.2023

Po přečtení asi nejznámější Gionovi knihy Muž, který sázel stromy" jsem opět čekala podobnou uchvacující knihu, ale asi jsem si měla přečíst recenze na Databazeknih.cz. Nemohu říct, že jsem z knihy vyloženě zklamaná, spíš jsem nedala jazyk jakým je to psáno, přesně jak píše rennata. Když ponechám stranou jazykovou stránku knihy, což ale tak úplně nejde, ale když... hodnotím knihu vcelku dobře. I zde se projevuje Gionova láska k přírodě a jeho um ji popisovat v rozvláčných přirovnáních a popisech. Možná mě tolik nezaujalo to poselství, které na nás na všechny křičí z knihy "Muž který sázel stromy"( a zase srovnávám), nicméně i příběh zde byl o lásce, o cestě a o životě, někdy v té nejsyrovější formě.

Neviem do akej miery k tomu prispel slovenský preklad, ale skrátka čítalo sa to strašne. Príbeh bol zaujímavý, mnohé myšlienky uchvacujúce a aj niektoré opisy sa hodili, ale štýl písania je vyslovene na nervy lezúci...až má človek chuť preskakovať celé pasáže. A pritom som si istá, že takýto dej by sa dal vyrozprávať naozaj pekne a poeticky, bez tých strašných zásekov a viet, ktoré k sebe často neladili a neplynuli tak akoby to bolo treba.

Země zpívá - a spolu s ní zpívá i Jean Giono - lyrickými pasážemi pěje ódu na svůj rodný kraj ....

Je to balada o životě a zázracích přírody, které často nevnímáme - a autor tu s pokorou líčí zákony kraje, hor a řek - a hlavně podstatu života a smrti ...

" Řeka protékala celým rebeillardským krajem, jsouc po zemi se svými přítoky, potoky a potůčky rozvětvena jako veliký strom , nesoucí na koncích svých větví hory .... "

Jak je to příznačné srovnání se životem ....

Kniha je pro pomalé a vnímavé čtení a je těžké ji žánrově zařadit ....

26.06.2022

"Byl to širý kraj, celý rozrytý a zvlněný jako moře; jeho obzory spaly pod mlhami. Tvořily jej lesnaté pahorky z červené hlíny pod háji pokroucených borovic, údolí s úrodnými poli, planinky s jedním nebo dvěma dvorci, dědiny, přilepené na vršku skal jako plásty medu..." A tak dál a tak podobně se před čtenářem neustále zjevuje země a na ní lidé, kteří žijí své radosti, trudné chvíle, brání svoji čest, dokážou ukout i pomstu, jdou po svých životních cestách, někteří vědí, kam, jiní neustále hledají. Gionovi se podařilo skutečně stvořit "hymnus" na lidské bytí v přírodě, které má svůj řád, a to daný právě přírodou. A i ta největší nenávist není věčná, protože život není věčný a i při ní je třeba neustále být v souladu s přírodou - například pást býky. A někdy jim dát i přednost před člověkem.
Obával jsem se, že kniha bude patetická a že popisy přírody budou okázale nesnesitelné. Ukázalo se, že popisy krajiny jsou plnokrevné, možná zbytečně, a za to lidské chování je vylíčeno velmi úsporně. Lidé mluví stručně, jen to, co je nezbytně třeba, a to i když chtějí něco vyprávět. Podstatné na románu je to, že zemitost jej nezatěžuje, ale naopak povznáší. Přes počáteční rozpaky se mi to nakonec líbilo, měl jsem chvílemi pocit, že jsem někde v severských zemích, skoro se mi to v představě nedařilo napasovat na Francii, protože všechno je v horách, u horských řek, pak také v husté zimě, pastevci tu působí spíše jako horalé, všechno je daleko od civilizace. Díky tomu se Giono dostává k jádru lidských charakterů a hlavně té potřeby být v souladu s přírodou.
Takže aniž bych spoileroval, jsem rád, že jsem si knížku přečetl, i když nepatří mezi mé největší zážitky, nutilo mě to zastavit se a zamýšlet a zároveň být překvapen vývojem až ke grandióznímu a záhy velmi niternému finále.

16.04.2022

(SPOILER) Po veľmi príjemnom čítaní Muža, ktorý sadil stromy – s krásnymi ilustráciami v artforovskom vydaní – som sa na túto knihu úprimne tešil. Počul som, že je poetická a že je naozaj krásna, avšak dielo klasické u mňa opäť nabúralo na sociálne cítenie a názory. Samozrejme, dielo je napísané nádherne a opisy prírody sú fantastické a poetické – no mnoho pekne zaobalených myšlienok protagonistu Antonia bolo v skutočnosti naozaj nepekným „mansplainingom“.
Dielo celkovo považujem za veľmi „chlapácke“ – muži putujúci prírodou, splývajúci s ňou, bojujúci pre lásku – a ženy sú cieľom tejto lásky, sú symbolom vášne a plodnosti, dopĺňajú prírodu v človeku. Problém u mňa nastáva najmä pri Antoniovej láske ku Clare, kedy by si ju najradšej priviazal na remeň, keďže je slepá, a vo všetkej svojej láske by sa k nej správal ako k malému dievčatku, ktorému by mohol všetko vysvetliť a ukázať skrz seba. Viackrát je tam tento motív použitý, taktiež to pôsobí tak, že pre autora sú nevidiaci ľudia viac poetickým symbolom než skutočnými ľuďmi.
Aby som však len nekritizoval, dielo má množstvo kladov – a možno, pokiaľ by som tam nemal podobné problémy, dokázal by som si román veľmi vychutnať. Dialógy boli veľmí úsporné, o to však údernejšie, akokoľvek často som sa v nich strácal; príroda, ktorá pretkávala celú cestu i život postáv, mala svoje opodstatnenie aj silu – v autorových opisoch sa čitateľom predstavuje v celej svojej nádhere. Neposúva však dej, skôr akoby autor našiel priestor, kam môže umiestniť svoje obľúbené momenty strávené v prírode. Protagonisti s ňou splývajú: a akonáhle nie je poblíž, prestávajú byť sebou a strácajú istotu. Že by však dielo ukazovalo len jemné vizuály, sa nedá povedať – v diele sa vyskytuje aj násilie a skutočne, voči zvieratám, veľmi kruté zaobchádzanie. Tu však prichádza otázka doby vzniku diela ako brzda pre súčasnú kritiku; dielo predvádza ľudí ako súčasť prírody, ako ďalší druh zvieraťa, ako bytosť pudovú a inštinktívnu, ktorej zmysly sú ako nitkami spojené so svetom naokolo.
Ku knihe sa už pravdepodobne nevrátim, zážitok to však bol zaujímavý a dokážem oceniť viacero momentov a atmosfér.

17.01.2020

Zvláštní kontrast poetického vyprávění o v podstatě syrových událostech. Kniha má atmosféru, která mi nedovolila ji odložit, ačkoliv to bylo těžké čtení. To hraní si se slovy mě úplně uchvacovalo, při popisech vodního živlu jsem měla chuť hupsnout někam do řeky a nechat se unášet.

19.05.2019

Tuhle knihu nelze přečíst. Tu je třeba číst po kouscích. Po kapitolách, oddílech, odstavcích, větách. Tak jako nelze poznat přírodu, ale je třeba ji poznávat. Stromy, zvířata, rostliny, kameny... Přemýšlel jsem, jestli je na této knize dominantní příběh nebo popis přírody. U mne zvítězila příroda - podobných příběhů lze najít víc, ale tento popis je jedinečný. Možná by někdo vzdělanější našel v próze kterou je napsána, básnický přístup, poezii. Je silná, ale současně jemná. Je relativně tenká, ale vydrží dlouho. Je vydána před mnoha léty, ale promlouvá i dnes. Několikrát jsem ji odložil, ale zvláštním způsobem "nutí" k návratu. Ale nemohu ji označit slovem krásná. Je zvláštní, poutavá, mystická, poetická....ale slovu krásná bych se asi vyhnut. Ale možná někdo jiný..........