Špión, jemuž nevěřili
František Moravec
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40588/bmid_spion-jemuz-neverili-b3J-40588.jpg
4
75
75
Příběh hlavního zpravodajského důstojníka čs. armády v Anglii za 2. sv. války z jeho zápisků sestavila po jeho smrti v emigraci dcera Hana Moravcová.
Přidat komentář
Kniha svojho druhu veľmi zaujímavá. Nakladateľstvo "Rozmluvy" (1990) úplne dehonestovalo túto prácu. 2mm písmená, tlač sivá, nie čierna, takže čítanie nebola radosť, ale utrpenie. Ak niekto vydáva knihy v takejto forme, nech to nerobí vôbec.
Velice zajímavá kniha, která vnáší další světlo do tehdejších událostí, je zajímavé sledovat autorovo postupně chladnoucí vztah k prezidentu Benešovi. Dále je zde krásně vidět tehdejší zájem Sovětského svazu o poválečné ovládnutí Evropy. Zaráží mě ale jiné datum vysadku Gabčíka a Kubiše než to které se celou dobu uvádí, proč ale nevěřit člověku který byl u toho? Chtělo by to nějaké rozumné vysvětlení.
Paměti zakladatele československé vojenské rozvědky nejsou jen popisem poměrů ve zpravodajských službách, jak by se mohlo zdát z anotace. Generál Moravec především pracoval s lidmi, jednak velel rozsáhlému týmu zpravodajců, ale také se zpovídal vrchnímu velení či představitelům vlády, takže jeho dílo je třeba vnímat též jako vzpomínky vrcholného manažera a personalisty. Dostáváme tak velmi netradiční popis poměrů první republiky, zejména vnitřního fungování její státní správy. Takže se mimo jiné dozvíme, že i tehdy bujela protekce a klientelismus (příkladem budiž generál Jan Syrový, který se do funkce armádního generála dostal díky známostem z válečných let, třebaže byl manažersky naprosto neschopný a kromě vizáže Jana Žižky neměl prakticky co nabídnout), že se o důležitých záležitostech nekoncepčně a plýtvalo se prostředky na úplné zbytečnosti, zatímco řešení důležitých věcí se do poslední chvíle odkládalo a ignorovalo (např. ještě v polovině třicátých let se za hlavní bezpečnostní hrozbu pro stát považoval možný návrat Habsburků, zatímco vzestup Hitlera se téměř přehlížel takže naše rozvědka pravidelně podávala podrobná hlášení o tom, co obědvala excísařovna Zita ve Vídni, zatímco o počtu a stavu ozbrojených jednotek číhajících doslova za kopcem dlouho neměla žádné relevantní informace ). Při čtení těchto částí jsem si uvědomoval smutnou podobnost s dnešní dobou, kdy se řešení systémově důležitých věcí také odkládá až na dobu, kdy už je pozdě
Za nejzajímavější hodnotím část týkající poměrů ve válečném Londýně. Opět nejde jen popis organizace zpravodajské činnosti, dočteme se také například o tom, jaké typy lidí se vyskytovali mezi československými emigranty (zdaleka nešlo jen o vojáky, ale také o různé prospěcháře a spekulanty). Zde autor nešetří kritikou exilového prezidenta Beneše, který po svém návratu z Moskvy v roce 1943 začal naprosto nepochopitelně důvěřovat Stalinovi a československým komunistům, a to i přes důrazná varování vlastních bezpečnostních poradců. Mrazilo mě, když autor vzpomínal, kterak na příkaz prezidenta Beneše musel prakticky veškeré poznatky naší rozvědky (včetně informací poskytnutých nám od Britů!) obratem předávat sovětskému velvyslanci v Londýně, aniž by za to od sovětů dostal nějaké hodnotné informace na oplátku. Při čtení těchto řádků jsem i navzdory propasti času doslova cítil autorovu frustraci a opět se utvrdil v názoru, že únor 1948 se ve skutečnosti zrodil už o několik let dříve v Londýně. A opět jsem si položil otázku, čím to, že se v naší zemi do funkce prezidenta opakovaně dostávají osoby ženoucí národ do chřtánu ruského medvěda (doufám, že se exprezident Beneš smaží v pekle hned vedle Gottwalda a Stalina, a také doufám, že už tam roztápějí kotel pro Zemana s Putinem).
Přesto téhle mimořádně čtivé knize nemůžu dát plný počet hvězdiček.
Jednak si autor některé události dost popletl. Jak už popisovali někteří čtenáři níže, dost nepřesností se vyskytuje v částech popisující spolupráci s agentem A-54 (autor např. uvádí, že ještě v roce 1944 se s ním jeho lidé setkávali v Istanbulu přitom byl prokazatelně zatčen gestapem už v únoru 1942), nebo popis operace Anthropoid (autor např. tvrdí, že Kubiš s Gabčíkem seskočili v dubnu 1942 a za čtrnáct dnů provedli atentát na Heydricha přitom prokazatelně seskočili již v prosinci 1941 a atentát chystali téměř půl roku). Také se mi dost nelíbilo, jak se autor neustále podivoval, proč se parašutisté v Protektorátu obraceli na domácí odboj, když přece všechno potřebné dostali už v Anglii. Je smutné, že si autor ani po dvaceti letech nechtěl přiznat, že ve skutečnosti ty dvacetileté kluky posílali s naprosto katastrofální výbavou do absolutního neznáma (ono je hezké vyzbrojit chlapa trhavinami, ale přitom mu neobstarat ani pořádný doklad či potravinové lístky, ono je pěkné dát mu vysílačku, ale bez náhradních dílů, ono je super zaúkolovat ho sabotáží ve fabrice, ale přitom ho vysadit 200 km od cíle, ono je úžasné dát mu kontaktní adresu na osobu, která je už několik let po smrti....), a že velký díl spoluzodpovědnosti za tyto hrubé přehmaty ležel i na straně zpravodajského oddělení, v jehož čele stál. Právě v částech, v nichž autor horem spodem kritizoval počínání parašutistů a domácího odboje, a přitom se bez náznaku studu či sebereflexe strašlivě podivoval, proč mu pak po válce někteří přeživší či pozůstalí tolik spílali, u mě dost ztrácel sympatie budované v předchozích částech knihy.
Shrnuto: Zajímavá a čtivá kniha, ale je nutno brát v úvahu, že jde o subjektivní vzpomínky, které leckdy neodpovídají skutečnosti.
Paměti jsou problematický žánr, kdy autor často po několika desítkách let vzpomíná na události, které si mozek upravil v rozporu se známými fakty (operace Anthropoid, význam agenta A-54). Nejzajímavější mě na knize přišel ambivalentní vztah k Benešovi, kdy mu je Moravec na jedné straně absolutně loajální a na druhé ho viní za Mnichov a následné přetočení kormidla na východ, které vedlo ke komunistické hrůzovládě.
Kniha je hodně čtivá a nadchnula mě.
Ohledně A-54, ten byl sice zatčen 1942 Abwehrem a Moravec tvrdí, že s ním do roku 1944 spolupracovali. To je ovšem možné, protože Abwehr dál pokračoval v dezinformační kampani proti ČS rozvědce. A-54 měl oficiální úkol infiltrovat ČS rozvědku a to se mu vlastně i dařilo. Po jeho zatčení ho mohli donutit dál hrát jeho roli, nebo někdo mohl komunikovat za něho. V době kdy byl Abwehr rozpuštěný 1944 a A-54 byl zavřený do Terezína tak komunikace ustala a Moravec se o jeho uvěznění dozvěděl.
Více o tomto tématu např. zde: https://www.fronta.cz/agent-a-54-superspion-nebo-nebezpecny-dubler Tématem se také zabývá 5. a 6. díl seriálu České TV Československo ve zvláštních službách.
Problém všech vzpomínek je paměť a emoce autora. Tady je to ještě umocněno, tím že knihu vydali až po jeho smrti. Knihu pro mě znevažují obrovské faktické chyby, na kterých autor tvrdošíjně trvá.
Kapitola ohledně akce Heydrich je na tom nejhůře. Moravec tvrdí, že Anthropoid seskočil v dubnu 1942. Letadlo prý pilotoval Leo Anderle. Jednoduše vyvratitelné omyly. Celkově mě překvapuje, jak málo o pobytu a strastech parašutistů věděl nebo si pamatoval.
Dále jeho fascinace agentem A-54. Ten byl zatčen v roce 1942, ale Moravec tvrdí, že s ním ještě v roce 1944 spolupracovali a dokonce se s ním sešli v Istanbulu.
Celkově zajímavá výpověď statečného člověka, který odešel 3x do exilu.
Kniha je autobiografií generála Františka Moravce, ve které tento český důstojník blíže popisuje vývoj české agenturní a zpravodajské sítě. Moravec čtenáři přibližuje začátky zpravodajského oddělení a jeho reorganizaci, které byl on sám iniciátorem. Představuje nezkreslenou podobu práce agentů a dalších spolupracovníků tajné zpravodajské služby. Popisuje také situaci kolem Mnichova, emigrace v Londýně a končí svou druhou emigrací v důsledku komunistického převratu. Jedinečný je jeho pohled na prezidenta Beneše, kterého zvlášť v Londýně poznal blíže a jemuž v knize věnuje zvláštní pozornost. Výjimečný je také popsaný kontakt s agentem A54. Celkově se kniha četla dobře a přinesla řadu nových informací o zpravodajské a agenturní české síti, ale i o politickém pozadí v období druhé světové války.
Nikdy bych nevěřila, že se od vzpomínkové knihy nebudu moci odtrhnout a přečtu ji jedním dechem. Život, který byl napínavější a barvitější, než kdejaký román.
Naprosto úžasná kniha, zcela rozhodně jedna z nejlepších, jakou jsem četl! Ale aby taky ne, když jde o osobní vzpomínky takového člověka, jakým František Moravec byl a který byl v samotném centru veškerého hlavního dění. Fascinující popisy jeho zpravodajské činnosti, spolupracovníků, náborů nových agentů, jednotlivých operací, včetně těch nepovedených, úloh a chování žen ve zpravodajství, a celkové politické situace ve vícero obdobích, především chování jednotlivých zemí. Vůbec se třeba nepáral s takovým Benešem a nijak ho nešetřil. Kapitoly zabývající se spoluprací s agentem A-54 a operací Heydrich jsem přímo hltal. Jen mě trošku zarazilo, jak Moravec několikrát opakoval a trval na tom, že k výsadku došlo v dubnu, nikoliv v zimě. A nějakých nepřesností by se našlo ještě pár. Taky jsem měl párkrát pocit, že docela rád tvrdil, jak o různých věcech věděl hodně dopředu a varoval. To ale nic nemění na tom, že tato "šedá eminence", jak se sám nazýval, je bezesporu velikánem našich dějin. Stoprocentně doporučuji všem, co se o toto období a tuto problematiku zajímají.
Vzpomínky Františka Moravce na meziválečné a poté válečné období. Popis fungování československých tajných služeb, verbování agentů, boj proti ostatním nepřátelským agentům a nakonec dramatický odchod do Velké Británie a hlavně výběr aktérů výsadku na okupovaná území a příprava atentátu na Heydricha. Velice čtivě a napínavě sepsáno
Je to poměrné dobře napsaná kniha, i když některé části jsou zbytečně popisné a kde by stačilo pár odstavců, jsou popsány celé stránky a co by se dalo napsat na dvě, maximálně tři strany, tomu je občas věnována celá kapitola.
Za co ale musím strhnout hodně hvězdiček je neodpustitelně odbytá práce nakladatelství. Na překladu je vidět, že paní Disherovážila žila většinu života v zahraničí a celá kniha je tak napsána lámanou češtinou s příměsí angličtiny, která rozhodně měla projít korekturou. Spolu s velkým počtem chyb a překlepů jsem měl celou dobu čtení pocit, jako když někdo skřípe nehty o tabuli.
Vzpomínky Františka Moravce na jeho působení v československé vojenské zpravodajské službě v letech 1930-1945. Autor zde poodhaluje fungování československých zpravodajských služeb v předválečném období: způsoby získávání agentů, jejich činnost, vedení informační války s německou zpravodajskou službou, a to vše i na konkrétních příkladech a relativně podrobně. Velmi působivá je pak pasáž věnující se událostem roku 1938, které ve světle informací shromážděných zpravodajskou službou vyznívají ještě tísnivěji než obvykle. Dále se autor věnuje svému působení v exilu během války a velmi podrobně rozebírá především atentát na Heydricha. Celkově jde neobvyklé o velmi zajímané svědectví o daném období.
Kniha je perfektně napsaná, respektive perfektně je popsáno pozadí událostí směřujících k Mnichovu, Druhé světové válce i doba poválečná.
Velmi jasně je popsáno jak vznikalo československé zpravodajství, vyhledávání agentů, výcvik, jak probíhala/ neprobíhala spolupráce mezi státy na zpravodajské bázi.
Doporučuji k přečtení každému, koho zajímají české dějiny.
Že se budete vztekat, nevěřícně kroutit hlavou, odkládat knihu a zase jí brát zpět aby jste zjistili co, kdo, kdy .. je téměř jisté.
Víme jak to dopadlo - s námi s Československem, víme kdo k tomu přispěl a kdo se snažil změnit běh událostí.
Vidíme - protože zpětně, všechny možné chyby, úchylky, strachy, mocenské choutky.
Stejně to bolí, kam nás úchylky "mocných" dostaly.
Mně rozhodně.
Jsem ráda že se rodí muži jako pan Moravec, Mašín. Je jich ale žalostně málo
A Benešové si poradit nenechají nikdy, vždy se rozhodnou nás prodat, protože jsou nadřazený druh. Asi..
Jejich životy jsou cennější než naše , proto nám můžou velet, strkat nám hlavu do oprátky, zbavit nás občanských práv i práva na odpor. Oficiálně.
Neoficiálně pak mohou požadovat odboj a oběti aby mohli vystoupat výš.
Doufám že pak padají hloub, do horoucích pekel.
Dokumentace organizace zpravodajské a výzvědné služby v pamětech oddaného patriota. Bohužel v kniha také dosvědčuje, že šance uspět v předválečné situaci pro náš stát nebyla žádná. Vždy jsem si přál, abych byl na své předky hrdý za to, že se postavili na odpor nacistické zlovůli, ale zvítězit i dle této knihy nešlo. I s pera Jana Masaryka jsem se dočetl o prezidentu Edvardu Benešovi obdobné informace, přičemž tehdejší nedůraznost a ústupnost se opakovaně nevyplatila.
Doporučuji přečís a přemýšlet nad historickými okolnostmi.
Velmi vydařená kniha. Koupil jsem si ji v předvánočním shonu a přečetl velmi rychle. Chování velkých států v době Mnichova zde popisované se dá velmi trefně přirovnat k nynějšímu chování států TOP 5 Evropské unie při (ne)řešení uprchlické krize a věcí s ní spojenými ... . Stále známá poučka, dějiny se točí v kruhu, stejně jako Země okolo své osy ...
Knihu jsem přečetl. Mám rád takový žánr, ale tato pro mne byla příliš popisná. No, zkuste ji.
Tato kniha byla asi mojí první knihou kvůli které jsem několik nocí nespal a četl dokud mne oči nezradily. Po letech se mi tato kniha dostala opět do ruky při uklízení naší rodinné knihovny. Musím se přiznat, že jsem se neudržel a znovu četl jedním dechem.
U této knihy se myslím sluší použít citát George Santayana "Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat."
Tak, náhodou jsem na neznámou, tedy pro mne, knížku narazil a investoval do ní celých 10,- kaček. Do takového názvu a po přečtení pár stránek, bych dal i mnohem víc. Je to můj šálek kávy o kterém se také tak trochu pokouším něco přidat.
No, tak do toho.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Špión, jemuž nevěřili |
| 1934 |  Úsměv |
| 1942 | Hitlerova ruská výprava: k válečné situaci počátkem roku 1942 |
K této knize jsem se dostala vlastně jen díky tomu, že moje kamarádka je vnučka jednoho ze spolupracovníků Františka Moravce. O svém milovaném dědečkovi a jeho drsném osudu mi vyprávěla a tak jsem si tuto knížku s velkým zájmem přečetla.
V začátku je popisován způsob pracování zpravodajských sužeb, větší část knihy je věnována fungování zpravodajské skupiny A11 v Británii. Hodně prostoru je věnováno postojům Eduarda Beneše, ať už před Mnichovem, po Mnichově, tak i po skončení války. Jak jsem byla schopna některé jeho kroky kolem Mnichova pochopit, nemůžu akceptovat jeho vstřícnost ke komunistům po ukončení války. Pravděpodobně bláhově doufal, že ho komunisté jako prezidenta budou stále podporovat.