Potopa I.
Henryk Sienkiewicz
Velkolepý román polského spisovatele, nositele Nobelovy ceny, je prostředním, dějově zcela samostatným dílem Sienkiewiczovy slavné historické trilogie. Potopa se odehrává na počátku druhé poloviny sedmnáctého století, za polsko-švédské války. Jedinečně zachycený obraz této bouřlivé doby se před námi promítá jako na širokém plátně: napínavé zápletky, barvité a věrohodné boje a bitvy, i život na šlechtických dvorech. Do popředí však zřetelně vystupují soukromé osudy hlavních hrdinů, plné nenadálých zvratů, bloudění, pochybností, ale i upřímných nadějí, statečnosti a velké lásky.... celý text
Přidat komentář
Další zajímavě napsaný historický román boje Poláků pro nepřátelům, pustošivým Švédům, kteří se dostali až do samého středu území. Čtu ji již za ta léta poněkolikáté.
Tak som sa dostal k druhému dielu trilógie (teda jeho prvej časti). Ohňom a mečom je výborná kniha. Potopa je však ešte lepšia. Je rozhodne zábavnejšia (podobný štýl humoru nachádzam u Juraja Červenáka), a najmä, je to skutočný epos, v ktorom sa hlavný hrdina mení z divokého hrdloreza na obetavého bojovníka za svoju vlasť. To všetko doplnené výbornými bitkami, akčnými scénami a poľskými reáliami. Teším sa na druhú časť!
Kdysi jsem měla tohoto autora - jeho díla, jako povinnou četbu na škole. A ač to byla povinná četba, nebyla rozhodně nudná...
Tímto historickým příběhem, o záchraně Polska, provází čtenáře statečný a moudrý mladík Ondřej Kmicic. Mladý korouhevník, který rozpozná, že kníže, jemuž slouží, je zrádcem polské věci, vztáhne na něho ruku a přidá se ke králi, aby pod jeho velením, pomohl vyhnat nepřítele z rodné vlasti.
O velkolepé boje a krutá zajetí, z nichž Ondřej unikne, není zde nouze. Chvílemi mi to evokovalo ,,pohádku," která musela mít v závěru..., jak jinak, než ,,šťastný konec."
... vytriasol som po ceste aj lásku. Na takéto trápenia niet nič lepšieho ako cesta. Už po prvej míli mi bolo ľahšie, a kým som došiel do Vilna, vyšumela mi z hlavy a dosiaľ som vydržal v mládeneckom stave. Tak je to. Niet lepšieho lieku na nešťastnú lásku ako cestovanie! (Charlamp)
A nielen pre také dôvody ľudia cestujú či výletujú. Nepriznajú to väčšinou, ale v podstate unikajú pred čímkoľvek, s čím sa nepochvália:) A veselé je, keď ako alibi používajú slovo "práca". Tiež chcem vypadnúť, ale nielen za samou prácou, áno, na SVK sa nežije dobre z môjho pohľadu a Slovensko mi nič neponúka okrem prírody, iba mizerácky sociálny život a deficit ľudského kontaktu. Na vlastnej koži som zistila, že najzaujímavejšie príbehy prežijete vo vlastnom okolí, nie na cestách. Cesty slúžia na zabudnutie toho svojho mikrosveta, ponechajúceho napospas tam ďaleko... na mieste, kam sa raz aj tak vrátime.
Dnes je fenomén ísť do sveta, putovať, fotiť, potom o tom prednášať, písať knihy... Ale čo tí ľudia vôbec v živote dokázali okrem toho, že si šli užívať do sveta, pred niečím unikli a následne zarábali na prednáškach a cestopisných knihách, robia zo seba "zaujímavých" svetobežníkov. Je to ako s Nick Jordanovou, ktorá aspoň priznala dôvody, prečo vybehla do sveta a vlastne domov nenašla ani v cieli, ako chcela. Vrátila sa k starým chybám... Títo ľudia si len užívajú, spoznávajú nových ľudí, s ktorými sa sfotia, čo pre nich ale urobia? Často len využívajú láskavosť a pohostinnosť ľudí, pre mňa sú to egoisti. Svätý František tiež veľa putoval, ale jeho aktivity mali zmysel. Bojoval za mier, šíril vieru. A naši novodobí cestovatelia unikajúci pred láskou, komplexami, vlastným nešťastným nevyrovnaným životom, iba putujú za konzumom a fotkami, aby ich vo svojom nedostatočnom živote museli zdieľať s ostatnými, nevystačia si so sebou a svojím okolím.
Napokon na svoje útrapy použil cestoterapiu sám Gogoľ. Zanechal po sebe ale veľké diela, kde nepísal o sebe a svojich zážitkoch. Takže jeho cestovačky mali význam.
Nepíšem to zo závisti, sama si chodím kade-tade, ale to, čo dnes predvádzajú naši veľkí zážitkoví cestovatelia, za ktorými sa potom hrnú ľudia do kín, na multikulti akcie a počúvajú ich, obdivujú, blabla, je hrozné v tom, že je to znak našej doby, našej kultúry, v ktorej nevidím zmysel, nejakú vyššiu funkciu ako pri minulých pustovníkoch, okrem teda tej funkcie osobnej, egoistickej: potreba zážitkovosti, užívania si a shareovania. Výsledok konzumnej spoločnosti.
„Čo krok, to košík!“ pán Wolodyjowski
Tento příběh z časů obsazení polských území švédskými vojsky se zcela vyrovnává prvnímu dílu Ohněm a mečem. Opět se tu setkáváme se známými postavami jako je pan Wolodyjowski anebo komicky výmluvný pan Zagloba. Ovšem hlavní postava Ondřej Kmicic představuje přerod divokého a ničím nespoutaného válečníka ve spořádaného a neúnavného obránce vlasti. Stejně jako u prvního dílu se zde střídají pasáže svižné a velice přitažlivé, tedy bitvy nebo stíhání ustupujícího vojska, a místa vyloženě rozvláčná. Jako jednoznačně nejlepší část knihy vidím popis obléhání Jasné Hory a únik pana Kmicice.
Sienkiewicz v plné síle, jak si jej pamatuji z předchozích románů (Ohněm i mečem, Quo Vadis).
První polovina knihy se mi nečetla dobře a nelíbila se mi. Druhá polovina byla o něco lepší a četla se lépe. Nejvíce se zlepšil styl psaní a vyprávění.
Úchvatné, strhující dílo, které se čte jedním dechem. Číst historické romány, rozsáhlé svým dějem a hodně stránkami, to mě vždycky dostane.
Skvělé,miluji Sienkiewiczova díla a tohle bylo jedno z nejlepších.Naprosto mě uneslo obléhání Jasné Hory,to byla snad nejnapínavější část celé knihy.
Výborná knížka, popis bojů o Jasnou horu byl strhující. Pořád mám v paměti výpad obležených pro zatlučení obléhacích děl a situaci, kdy sedlák máchnutím a zásahem špičkou kosy smrtelně zranil švédského důstojníka.
Jen mě rozčilovalo, že jsem vždy při nějakém latinském citátu musel listovat až na konec knížky, abych zjistil český překlad.
Nesmazatelná stopa v mém literárním životě!
S vypětím všech sil jsem od třetiny knihy zdolával každou jednotlivou stránku krok za krokem jak švédští okupanti dobývající ulici za ulicí odbojného polského města. Nechápal jsem, co je tak velkolepého na tom, že kdosi chce táhnout se Švédy, kdosi si zase přeje, aby Švédové táhli, načež přitáhnou kozáci a je to v tahu. Celkový chaosinec je, dle mého názoru ztělesněn jistým švarným mládencem, který jakože naoko hraje za jeden tým, čímž si vyslouží opovržení jiného, nicméně v srdci (kromě své lásky) je věrný hráč týmu, který o tom nemá tucha, což mládence trápí. Přidejme zlého českého žoldnéře a polské patriotické řeči.
Přiznám se, že v jistých chvílích jsem z toho byl tak divoký, že jsem chtěl utíkat do lesů a připojit se k hledání sudů vodky, kterou tam v té době mezi ukrytými zásobami hledali mnozí jiní!
P.S. Je mi líto, ale ač je kniha jistě historicky přesná, mě nezaujala. Mnohem větší zážitek jsem pak měl z PC hry Mount and Blade: With Fire and Sword.
Przepraszam!
Podla mna najlepsia cast tejto trilogie... podstatne viac napatia a bojov ako v Ohnom a mecom !! a posdtatne menej milostných opisov ako v Pán Wolodijovsky
Když jsem poprvé navštívila Częstochowou, strašně mě překvapilo, že klášter leží uprostřed velkého města. Představovala jsem si vše jako v knize :-)))
Úžasný a poutavý příběh. Dojemná lovestory. Po Quo vadis moje druhá nejoblíbenější Sienkiewiczova kniha.
Zemi napadl nepřítel, ale ta jej překvapivě vítá otevřenou náručí. Ne všichni jsou se zradou smířeni a tak je třeba hodně rytířů, pro které čest znamená více než život.
Ohněm a mečem byla výborná kniha.... tato je ještě lepší.
Štítky knihy
Polsko láska dobrodružství historické romány Švédové
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Kniha, ktorú radím medzi svoje TOP, čítal som ju už asi trikrát a rád sa k nej ešte vrátim. Zagloba, Sapiežka, Wolodyjowsky, Kmicic, Czestochowa, Jasná hora, nezabudnuteľné...