Společné chromozomy
Jiří Wittek
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348313/bmid_spolecne-chromozomy-tAb-348313.jpg
3
24
24
"Jsem jen prostředník. Ne ten, kdo tě chce připravit o život.“ „A kdo teda...“ „Na to teď není čas,“ vysvětluje. „Pojď. Za chvíli se nejspíš objeví.“ Běžíme z ulice pryč. „Počkej, ty si fakt neděláš srandu!“ hroutím se psychicky. „Kdo se objeví?“ vyzvídám. Jsem strachy bez sebe. „Proč mě chce někdo zabít? Proboha, odpověz mi!“ Hlavní hrdina se snaží všechno brát s nadhledem a recesí, ale když mu začne jít o život, sranda ho přechází. Plní se mu sen, poznává věci, o kterých četl v knihách a které viděl ve filmech. Svět plný nekonečných možností bioniky, vylepšených lidí a implantátů, které dokážou zdánlivě nemožné... Proč ho ale, sakra, někdo chce mít mrtvého?... celý text
Přidat komentář
Kniha mne celke bavila, taky jsem ji schroustala za jeden den. Příběh je vyprávěn v ich-formě. Zajímavé pojetí, jen byl občas trochu problém se zorientovat, kdo vlastně vypráví. Děj je ve své podstatě velmi jednoduchý, taková mozková oddechovka co neurazí, ale vsadím se, že do měsíce si na obsah knihy už nevzpomenu.
Jak přiznává sám autor v závěrečném poděkování, na začátku byla erotická scéna asasínky Veroniky a její oběti Burdica mladšího, a teprve kolem ní vznikl celý příběh Společných chromozómů. Postup zcela jistě originální a netradiční, bohužel ale také malinko skřípající ve všech svých závěsech a pojítkách. Wittekovi se určitě nedá upřít spádovost děje, který ubíhá jako tarantule za kořistí. V ostatních parametrech už to taková sláva není. Je vidět, že se učil u Kulhánka, Žambocha, Kopřivy a dalších autorů drsné školy, jenže jeho undergroundová lyrika a vulgárnost bije do očí svou prvoplánovitostí, necitlivým zaměřením a sem tam vyskakuje z textu jako žába z vody. Některé pasáže knihy jsou natolik inkonzistentní s dějovou linkou, že marně dumáte, proč je sem autor zařadil a co jimi chtěl vlastně říci. Jedním příkladem za všechny je prolog, který jako by patřil do úplně jiného příběhu. Co však knihu pohřbívá více než co jiného, je stupidní zápletka, jejíž happy end je podoben špatnému vtipu. Vzít knihu na opuštěný ostrov, bál bych se o duševní zdraví trosečníka…
Opravdu hodně nepovedený pokus o imitaci stylu Petra Heteši. Má to všechny propriety většiny hetešovek – bezradný hrdina, který se najednou ocitne uprostřed konspirace, prvky cyberpunku, femme fatale, hodně akce, humor (respektive pokusy o něj), ale vůbec to nefunguje. Příběh je směšně jednoduchý a sotva dává smysl, hrdinové bezvýrazní, prakticky nic nevíme o jejich charakterech, motivacích. Kniha obsahuje spoustu „balastního“ textu, zejména popisů a podivných úvodů do kapitol, důkladný editor by ji byl schopný bez problémů zkrátit o desítky stran. Autorův uspávací styl mě ubíjel a ke konci jsem již přeskakoval celé odstavce. Dočetl jsem to, ale těch 250 stran mi subjetivně přišlo jako dvojnásobek. Být to delší, tak bych se určitě nenamáhal to dočíst.
Na obálce panáčkovi pěkně zpívají, když lákají na Hetešu... s ním to sice nemá společného nic, přesto je knížka chytlavá, zábavná a erotická scéna s důvodem záchrany života docela pobavila. Aneb kolem čeho jde postavit knížka:)
Jen bych to spíš než fanouškům Heteši doporučila fandům Schinka, Matrixu a mooooožná Kopřivy.
Velmi čtivá a chytlavá kniha. První sci-fi, které jsem v životě přečetla a musím říct, že velmi zajímavé. Na to, že to je autorova prvotina, velice dobré.
Ačkoliv obálka i název lákají na super knihu, nenechte se moc nadchnout. Prvotina Jiřího Witteka asi nebude patřit mezi nejlepší díla české sci-fi scény. Pokud máte ale rádi trochu té akce a klišé určitě můžete zkusit.