Společnost úzkosti

Abych byl upřímný, nejsem si jist, co si o knize myslet. Na jedné straně jí musím uznat kvality, které postrádá nejedna publikace v českém (právním) prostředí, pokud jde o odbornost. Na straně druhé mám s obsahem některé problémy, snad ale převážně ideového charakteru.

Předně, kniha má ohromnou výhodu v jisté světonázorové uzavřenosti. Je v tom smyslu konzistentní, že pracuje jen s omezeným, zato stálým, okruhem autorů, jejichž myšlenky poměrně organicky a smysluplně propojuje do jednotného celku. Není to sobkovské (a já Sobka strašně rád!) vrstvení mnoha témat do jen velice obrysově společného zázemí. Je to opravdu soudržné a díky tomu i vcelku přínosné. Čtenáři se dostane poměrně uceleného pohledu na svět.

Nadto musím vyjádřit podiv nad vyjádřením Rebelliony (aniž bych jej chtěl rozporovat, je to otázka nahodilého vkusu), pokud jde o autorovu stylistiku. Mě se naopak zdála dost přístupná, kniha se mi četla lehce a rychle. Ale to je opravdu o osobních pocitech, asi jsem z právního prostředí zvyklý na horší prasečiny.

Posledně je podle mě kniha strašně dobrá v pojmenovávání některých jevů. Úzkostí a úzkůstek, kterými dnešní člověk prochází. V průběhu čtení jsem byl docela dobře schopný na sobě provést jakousi diagnostiku. A tak jakkoliv bych rád nesouhlasil s některými obsahy, prosté pozorování mne bohužel přesvědčilo o přesnosti podaného.


Přeci mi na knize něco vadilo. Dlouhodobě pozoruji, že z prostředí pražských práv až podivuhodně ve velkém lezou velice konzervativní texty. To není samo o sobě špatně. Jen mě se to nelíbí. Géryk podle mě tuhle hranici přestoupil a z konzervatismu jakoby přešel až do jakéhosi regresivismu, výzvy k návratu nejen do modernity, ale málem do předmoderní společnosti. Jistě, trochu nadsazuji. Ale z knihy opravdu křičí volání po starých dobrých časech, kdy... nu a teď co...

Kniha na toku času ukazuje, že v psychickém zdraví člověka došlo... nu, podle knihy ke zhoršení, já říkám změnám. Ano, opuštěním některých tradičních schémat došlo k proměně člověka a společnosti, Postmetanarativní společnost je nezbytně jiná, než společnost metanarativní. Nu dobře. Ale je proto horší? Podle mě ne. Autor může tvrdit, že dnes lidé trpí větším pocitem vykořeněnosti a nestability. To je pravda. Absence metapříběhů k tomu z velké části vede (ačkoliv bych to také nepřeháněl, lidé si prostě tvoří pluralitní narativy a taky to s nimi jde), na straně druhé ale musíme připustit, že dřív lidé sice byli stabilní a ukořenění, na straně druhé s pocitem malosti a strachem pramenícím z metanarativů, Metanarativy totiž vytvářejí strachy jako pohonnou látku. A já nevím, zda budu raději nestabilní, nebo vyděšený.

Nadto ani autorova snaha přesvědčit čtenáře o tom, že i přes masivní přítomnost nás všech ve veřejném prostoru, je veřejný prostor (a jmenovitě politika), vulgarizovaná, jelikož se jedná jen o změť výkřiků bez hlubšího zamyšlení. To je, promiňte, volovina. Lidé o politice přemýšlí dnes stejně, jako o ní přemýšleli dřív. Ti kdo chtějí a mají čas sledují politiku obezřetně a do hloubky a tvoří si na ni sofistikované názory. Ti ostatní ne. Tak tou bylo vždycky, jenom dřív nebyli ti ostatní tak hlasití.

Abych se dostal i k právu – mám trochu problém s jistou kontradikcí v knize. Na straně jedné je zde haněno to, k čemu se vymezuje například Larry Alexander. Právo se stalo obecným a tudíž nepředvídatelným. Tak co máme dělat, vrátit se ke středověkému kazuistickému myšmaši, který je sice předvídatelnější, zato ale až barbarsky nespravedlivý? Na straně druhé je ale současné společnosti vytýkáno, že zmnožuje pluralitní autonomní zákonodárství a to se tak vymyká z kontroly státu. No dobře, takže nám vadí nedostatečně konkrétní regulace, ale když si ji ti obchodníci chtějí vytvořit, vadí nám zase to. Notak, buďme rozumní.

Nu a podobných výhrad bych měl vlastně vcelku hodně. A to pomíjím představu o právu na odpočinek v LZPS a podobné zajímavosti. Nechme je už ale spát.

08.04.2024

Vím, že tato kniha vychází z dizertační práce autora. Na můj vkus však byla psána až příliš nepřístupným, složitým a akademickým jazykem. Chybělo nějaké oživení, nadhled. Jsem zvyklá číst odborné texty a učebnice, ale čtení této knihy pro mě bylo tak náročné, že jsem si říkala, že není ani psána lidsky, ale nějakým robotem. Myšlenky v ní však byly velmi podnětné a umožnily mi podívat se na některé fenomény z jiné perspektivy. Jistě to bude skvělá kniha pro toho, komu nevadí velmi odborný způsob psaní.