Spoločný čaj
Marjan Kamali
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203651/bmid_spolocny-caj-pVZ-203651.jpg
4
140
140
Na dvadsiate piate narodeniny nájde Darja pre svoju dcéru dokonalý darček – ideálneho manžela. Mína je však otrávená matkiným dohadzovaním a známkovaním vhodných iránsko-amerických starých mládencov. Po Darjinom poslednom nešťastnom pokuse nájsť Míne manžela sa matka s dcérou vydajú na cestu...
Přidat komentář
(SPOILER)
Porovnání života v totalitním Íránu a v liberální Americe. Mně osobně hodně zasáhlo, když se Darja zamilovala a přesto zůstala věrná svému muži, protože spolu překonávali vysoké hory.
Krása rituálů a pevných rodinných vztahů.
Už ani nevím, kde jsem na knihu narazila, ale ještě že tak! Jinak by mě nejspíš minula, a to by byla škoda, protože toto byl velmi krásný román.
Příběh vypráví o pětadvacetileté Míně, která žije s rodiči už nějakou dobu v New Yorku. Emigrovali tam v roce 1979 kvůli revoluci v rodném Íránu. Matka Míně stále sveřepě hledá nápadníky a jejich přednosti i mínusy pečlivě zaznamenává do svých statistik. Míně to samozřejmě leze krkem a o žádného vybraného nápadníka nestojí.
O co však stojí, je nalezení sama sebe. Ráda by se věnovala malování, ale podle rodiny musí přeci studovat něco praktického, tedy ekonomii. Rozhodnou se posléze spolu s matkou, každá ze svých vlastních důvodů, navštívit rodný Teherán. Co se tam stane tak zásadního, že se jejich životy změní?
Krásný příběh o hledání domova a ukotvení sama sebe. Navíc jsem se dozvěděla zase kousek z íránské historie. Moc se mi líbily popisy míst i rodinných tradic, úplně jsem cítila chuť pokrmů a nasávala tamní atmosféru.
Je domov opravdu tam, kde prožijeme alespoň všechna 4 roční období? Moc doporučuji k přečtení!
Příjemný, pomalu plynoucí příběh o radostech a strastech uprchlíků z Íránu, o hledání svého místa na zemi a mezi kulturami.
V Čaj s nápadníkem nehledejte žádné zvraty, akci, lapání po dechu a létající emoce. Není to typ knížky, od které se nebudete moct odtrhnout. Je to knížka, kterou si užijete při čaji, klidná, odpočinková, když zrovna nechcete, aby vás autor roztrhal na kousky, ale spíš pohladil po duši. A rozhodně doporučuji i v případě, pokud chcete nahlédnout Íránu pod pokličku, abyste si za všemi těmi válkami a bombami představili i něco hezkého. Protože Marjan Kamali mě přesvědčila, že si to Írán zaslouží. Nechte se přesvědčit taky.
(Více v recenzi.)
Necekala jsem to, ale kniha predcila me ocekavani. Zezacatku jsem si rikala, ze to bude nejaka slatanina o tabulkach a krouzcich matky hrdinky, ale nebyla a byla jsem rada, ze se jednalo o krasny pribeh, kdy se clovek dozvedel o iranske kulture, revoluci atd. Samozrejme jsou tam vsemozne pasaze pritazene za vlasy, ale mam dojem, ze to je snad v kazde knizce.
Tato kniha pro mě byla velikým přínosem - hlavně z hlediska nových informací o íránské kultuře a životu běžných lidí, o kterých jsem dosud neměla ani tušení.
Kniha vypráví příběh íránské rodiny, která se po převratu na konci 70.let stěhuje z Íránu do Spojených států, kde se matka Darja snaží zajistit životní štěstí své 25leté dcery Míny tím, že ji bude neustále seznamovat s úspěšnými íránskými mladíky (vhodnými k ženění... :-) ) Mína sama trpí pocitem, že neví, kam patří - nepatří ani do USA ani do Íránu, který se od jejich odjezdu změnil k nepoznání a kam se spolu s matkou vydala na výlet... A kde se jí obrátil život vzhůru nohama (v pozitivním smyslu :-)
"Nenech si vymýt mozek, Míno," říkala Darja u večeře. "Nedopusť, aby tě dostali. Nikdo ti nemůže říkat, co si máš myslet. Jenom já a tvůj otec. Nesmíš se ale do ničeho namočit. Neznají slitování, takže mlč, skloň hlavu a neodmlouvej. Nestojí to za to."
(...)
"Nová vláda," řekla Leilina matka, "chce schválit zákon zakazující zubařkám ošetřovat muže. Nemůžu ošetřovat muže a dívat se jim do úst. Ale proč? Protože jim to najednou začalo připadat hříšné. Prý je to přílišná blízkost obou pohlaví. Snad si nemyslí, že mě krvácející dásně a zuby vzrušují?"
"Jsou úchylní," řekla Darja. "Fundamentalisté myslí jenom na sex. Musíme se zahalovat, aby oni nebyli v pokušení. Za šáha přece nikdo nebyl sexem tak posedlý, a to jsme nosily minisukně a rozpuštěné vlasy."
(...)
"A je hodný?" zeptala se Darja. "Protože, Míno, vzdělání, zaměstnání, rodinná historie i vzhled jsou sice velmi důležité, ale hlavní je charakter. Ten jediný vydrží. Tituly mohou ztratit svůj význam, o zaměstnání člověk třeba přijde, rodinná minulost člověka nemusí úplně ovlivnit, a co se týče vzhledu.." Darja vzdychla. "I ti nejkrásnější zestárnou, ale charakter, Míno, ten zůstane. Vlídnost vám pomůže překonat nesnáze osudu."
Kouzlo nečekaného. Myslela jsem si, že mám před sebou jen románek o namlouvání po íránsku a dostala jsem plnohodnotný příběh o těžkostech a důvodech migrace, nových začátcích a lásce k zemi, která se změnila. Čtení jsem si užila a knihu mohu s klidným srdcem doporučit.
Asi neumím zhodnotit nezávisle. V Íránu jsem vyrostla ve stejné době jako autorka a když popisuje teheránské ulice, pirátské kazety prodávané na rohu, Šíráz s vůněmi růží a jasmínu, vidím to všechno před očima. Stejně jako pozdější brutalitu islámských gard a všudypřítomný strach. Snad je ale příběh zajímavý pro všechny, i když je (ve srovnání s tragickými osudy Khaleda Hosseiního) takový obyčejný. Ukazuje, co vede lidi k emigraci, jak nesmyslné je, když je v nové zemi posuzují podle jejich původu a bojí se jich, jak vykořenění zůstávají, často právě kvůli tomu, že je okolí nepřijme. Jaké oběti přinášejí, aby svým dětem zachránili život a umožnili jim žít svobodně.
Čtivé vyprávění o osudech íránské rodiny, jejíž členové se různým způsobem vyrovnávají s emigrací vynucenou svržením šáha fundamentalisty. Působivé vylíčení jejich rozporuplných pocitů v novém působišti, jejich ambicí a stesku po domově. Zajímavé nahlédnutí do íránských tradic, počínaje exotickou kuchyní, vztahy v rodině a konče svatebními zvyklostmi, jakož i do společenských poměrů před a po islámské revoluci. Doporučuji.
Myslím, že nebude mnoho spisovatelů, co by dovedli o své zemi psát s takovou láskou, obdivem, úctou k jejim tradicím, kultuře a vědě, které ovlivnily celý svět, a přitom být emigrantem, který byl nucen tu zemi opustit, neboť režim (jako všechny politické a ideologické režimy - jen dočasný, ale dočasný dokdy? na pár let nebo na pár století?) - opustil je, opustil své lidi, pronásleduje je, ubližuje.
Autorka vystihla tu rozpolcenost emigrantů usilujících začlenit se do společnosti v zemi, která je přijala, a současně uchovat si co nejvíc ze staré vlasti - zvyky, obyčeje, pravidla, chutě a vůně ...
Místy to poněkud "přepálila" - třeba když přisoudila mě nejsympatičtější postavě - matce , matematičce, opoře rodiny za kamarádky dvě ženy - emigrantky z akorát těch nejděsivějších režimů: korejského a pákistánského. V reálu to považuji za naprosto nepravděpodobné, ale rozumím, co tím chtěla říct. Nejvíce mě oslovily pasáže o rodinné soudržnosti Íránců, respektu k rodičům a tradicím, a humorné vsuvky o hledání ženicha (které snad v každé kultuře bývají vtipné i trapné současně).
Kniha není natolik literárně hodnotná, za jak hodnotné, důležité, významné považuji její myšlenkové poselství.
Jelikož jsem Írán na jaře navštívila kniha se mi velmi dobře četla, místa, zvyky,to vše mě vrátilo zpátky.
Byly to moc hezké chvilky strávené četbou.
Revoluce a následný život v Íránu byl v příběhu velmi dobře zachycen.
Knížka se čte dobře. Není až tak drasticky popisovaná. Asi je to tím, že se příběh odehrává v r. 1996, kdy všechno bylo ještě jinak. Myslím, že kdyby i dnes utečenci přistoupili na pravidla té země, která je přijme, tak by bylo všechno jiné. Nedovedu si ten život ve stálém zahalení a pod hrozbou gardy ani představit.
Z knihy se nakonec vyklubal takový "obyčejný" příběh utečenců. Nenechte se zmást, není to obyčejná kniha, přinese vám spoustu zajímavostí ze života v Íránu. Ale co mi z ní zůstalo nejvíc v duši, je situace a pocity emigrantů v cizí zemi. Ty dva protipóly, mezi kterými takoví lidé snad už nadosmrti oscilují. Na jedné straně jejich vlast, ve které už nemohou žít, ale stesk po ní neubývá ani s léty, na druhé straně země, ve které žít mohou, ale nikdy se nezačlení tak, aby ji brali za svou. Jsem rozhodně ráda, že jsem si ji přečetla.
Kniha o tom, co se děje v hlavách dvou žen. Dvou žen, které se narodily v Íránu a žií v Americe. Rozdíl je jenom v tom, jak moc změna adresy změnila jejich myšlení. Matka a dcera. Obě "Američanky íránského púvodu" žijí v té mezeře mezi slovy. Ale je v tom rozdíl. Je v paradigmatu.
Kniha za pár kaček z Levných knih o hodně překonala moje očekávání. Nevím čím to je, ale fakt se to čte samo.
V posledním roce jsem přečetla několik knih s tématem života v islámských zemích. Tahle zakoupená za pár šupů v Levných knihách byla zajímavá a umožnila jako jedna z mála pohled zamilované islámské ženy. Je překvapivě stejný jako náš evropský. :-)
Kniha je zajímavá prostředím, vhledem do íránské kultury a života íránských rodin. Bez toho by se však jednalo o běžnou romantickou literaturu. Průměr okořeněný exotikou, což je jeho přidaná hodnota. Autorka píše čtivě, má milý styl.
Neromanticko-romantický příběh,který voní po kurkumě,mátě a šafránu a je osvěžující jako chuť granátových jablek (které mám moc ráda). Příběh o hledání svobody a vlastních kořenů, o lidech,kteří jako by pořád pili čaj a rodinná soudržnost pro ně je to hlavní na světě.
Příběh,který postrádá erotické scény a přesto je naplněný láskou – matek a dcer,otců a synů,manželů ,manželek a přátel.
Přinutil mě přemýšlet nad tím,kolik věcí mě dnes popuzuje aniž bych si kolikrát uvědomila,že před 30 lety jsem o nich mohla jen snít... A než si půjdu udělat čaj-protože po přečtení této knihy na něj mám permanentní chuť- ještě se chci podělit o dvě věty,které mě v knize zaujaly svou jednoduchostí a hloubkou:
"Bůh není fanatik"
"Matky neumírají"...... ( a já dodávám,že ani otcové)
Toto byla opravdu Krásná kniha, i když místy drsná... Moc romantiky a humoru tady nečekejte, ale i tak se mi to moc líbilo. Příběh je vyprávěn z pohledu matky Darjy a dcery Míny o jejich íránském životě v Íránu a po emigraci v roli přistěhovalců v Americe...
Nevyhneme se zde střetu kultur mezi Východem a Západem. O snaze zapadnout a zároveň o touze vrátit se domů, kde museli opustit svou rodnou zemi, rodinu a přátele...
Musela jsem se smát, když si Darja poprvé dala v Americe čaj, jakousi vlažnou vodu s pytlíkem čaje :-D.
U nich je pití čaje velkým rituálem, připravují ho v samovaru vždy čerstvý s lístky čaje a pijí přes kostku cukru v ústech... Při čtení se dozvíte Velmi zajímavé informace o íránské kultuře a kuchyni... To se mi taktéž líbilo.
Rozhodně bych tam ale žít nechtěla! Neumím si vůbec představit nosit na hlavě šátek a nesmět nikdy vystavit své vlasy slunci, být hlídaná gardou a za přestupky být tvrdě potrestána, byť bych jen chytla partnera za ruku apod...
Spousta zákazů a žádná svoboda...
Teď ale něco veselejšího, i přes odlišné jazyky, kulturu a život jako takový, je rodina vždycky rodina a matky jsou si všechny ,,podobné". Každá chce pro svou dceru jen to nejlepší a je to tak i v případě Darjy a Míny. Darja se snaží najít dceři ženicha za každou cenu a používá k tomu různé grafy a tabulky a každého nápadníka zve na jejich ,,obřadní" čaj :-).
A zároveň se nám matky ,,pletou" do života, ale jen pro naše dobro, abysme se měly dobře :-)...
A jak to všechno dopadne? To už si musíte přečíst samy...
Doporučuji k přečtení!
P. S. Nenechte se odradit obálkou, vůbec nic nevypovídá o knize, která je báječná!
U některých knížek mě mrzí, že tak nějak zapadnou, a Čaj s nápadníkem je jedna z nich. Nádherný příběh o lásce a rodině, o vztahu matky s dcerou, příběh plný nostalgie, smutku nad ztrátou domova, vzpomínek plných krásy a žalu, že místo, které jsme opustili, už v té samé podobě existuje pouze ve vzpomínkách, že nejde vrátit čas, zvlášť pokud jste utekli z Iránu po islámské revoluci, a že pokud jste emigrant, nikdy se už necítíte úplně doma ani v zemi, odkud pocházíte, ani v té, kam jste přišli. Kniha, která vás možná naláká k návštěvě Persie.