Spolužák Jenda: cesta (nejen) studentů Gymnázia Jana Palacha Mělník za Janem Palachem

07.10.2021

Více o životě než smrti. // Přidávám čtvrtý štítek "rozhovory", protože právě ony tvoří podstatnou část knihy. Zpovídanými jsou jednak spolužáci Jana Palacha, jeho třídní profesorky a další členové profesorkého sboru, jednak režisér dokumentu Tryzna (1969) a tvůrci filmu Hořící keř (2013), přičemž jakýmsi předělem mezi nimi, mezi minulostí a současností, je kapitola “Z díla Olbrama Zoubka” aneb setkání s paní Polanou Bregantovou v Salmovské ulici uskutečněné dne 11. září 2018. // Dávám maximální počet hvěd. Perfektně využitá příležitost!

---------------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK ze str. 52-53
Jan Palach přišel na svět v srpnu roku 1948. První veřejná vzpomínka na něj pochází z doby, kdy byl Jeník dvouletý už čile běhající. Zaměstnaným rodičům ho přes den hlídal dědeček. Ten už stářím nemohl normálně chodit a o holi neměl šanci vnoučkovi stačit v pohybu. Hošíka proto k sobě přivazoval provázkem táhnoucím se od ručičky k ruce. Podobně jako děda Palach dávala jednou ze stejné parkové lavičky pozor na Standu Hamra jeho babička. Ta jako mladá sloužila v jemnocitném panském domě ve Vídni, později měla sama pět vlastních dětí, a proto se jejímu výchovnému chápání přičila situace nešťastného chlapečka cukajícího špagátkem. Ráda vyprávěla příběh, který ten den na pár hodin rozčeřil místní společenskou hladinu. Vzala na sebe závazek, že případně utíkajícího Jeníčka chytí, a přemluvila starého dědu, aby vnoučka pustil. Neposeda ovšem okamžitě využil příležitosti, bleskově vyrazil, babička na něj byla rychlostně krátká a hošík zmizel z parku kamsi. Trvalo pěkný čas, než ho s pomocí dalších zmobilizovaných lidí našli v polích daleko za obcí. Od toho dne ovšem bylo přátelství na čas přerušeno a starý Palach na babku ještě dost dlouho jenom mával holí.