Správní právo – Obecná část

31.10.2024

Nepopírám, při své nekonečné naivitě vkládal jsem do knihy jisté naděje. Býti optimistou, řekl bych, že se jedná o dobrý žert. Že jím nejsem, obávám se spíše autorovy nesoudnosti.

S jednou věcí snad lze souhlasit. Kniha je opravdu dobře napsaná. Autor jednoznačně projevuje značný stylistický um, je schopen dostatečné symplifikace. Vizuálně se vyhýbá dlouhým odstavcům, píše v přehledných bodech a podkapitolách. Je to kniha, která je svižná a přehledná. Je to tedy kniha, u níž si dovedu přečíst, že ji většina studentů dokonce i přečte. Zároveň je to kniha, kterou by podle mě žádný student číst neměl. Obsahem je to totiž úplná katastrofa. A možná by to nebyla totální katastrofa, která si zaslouží spálení, nebýt jedné, zato monumentální, chyby, popsané níže. Tak či tak je to ale nedobrá učebnice.

Pokud jde o první problém (ne největší), kniha je pro svou „čtivost“ naprosto prázdná. Poskytuje výhradně povrchní informace, kde to jde, opisuje zákon (bez velkého přínosu judikatury), kde to nejde, opakuje banální poučky. Nu ale co je ještě horší – i přes svůj rozsah je strašně děravá. Neupravuje funkční příslušnost (která je ve správním právu velice komplikovaná), neupravuje obecné pojednání o samosprávě (nota bene o zájmové, církevní, politické samosprávě), nerozebírá vnitřní organizaci úřadů, dekoncentráty vzala hákem, normativní správní akty jsou naprosto poddimenzovány (což je ale chyba učebnic správního práva obecně), prakticky nerozebírá náležitosti individuálních správních aktů, nerozebírá právní úpravu majetku české republiky i přes přítomnost kapitoly "veřejnoprávní úprava práv k věcem" a tak dál...

Nadto disponuje podivnou terminologií, kterou patrně přebírá z první republiky. To je občas dobře, většinou však nikoliv. Například opakované užití slova „statutární“ pro označení vyhlášek a nařízení je pochybná záležitost, máme-li v právním řádu statuty (u statutárních měst), kteréžto mají svůj specifický obsah. Pro individuální správní akty používá označení "správní akty", jenže to jsou i ty normativní, takže nezakládá žádnou distinkci. A tak dál a tak podobně. Je toho tam kupa.

Ale chcete vědět, čím mě autor definitivně nasral? Pojednáním o právní moci. Málo kdy se mi stane, že by se mi při čtení knihy udělalo fyzicky nevolno. Ale vida, Kopecký to dovedl. Normálně se mi snížil tlak tak, že jsem málem omdlel. Profesor práva a nerozumí právní moci ani tak, jak ho to museli učit v průběhu magisterského studia. To je úplně obyčejná ostuda. (A propos, byl jsem natolik tolerantní, že jsem si přečetl jeho článek v Právníku (2016, 10) na dané téma. Nerozumí.)

Právní moc je jedna. Je to jedna vlastnost, kterou rozhodnutí buď má, nebo nemá. Dělení na právní moc formální (konečnost) a materiální (závaznost, nezměnitelnost) je jen pedagogické. Nemá vlastní distinktivní hodnotu (tedy konečnost (nemožnost činit další úkony ve věci) je totéž jako nezměnitelnost (tedy nemožnost jej řádnými procesními prostředky změnit)). Na základě daného rozdělujeme opravné prostředky na řádné (dodržující princip právní jistoty) a mimořádné (narušující jej a proto by tyto měly být minimalizovány). Mimořádný opravný prostředek lze podat toliko proti pravomocnému rozhodnutí. Jelikož je právní moc jen jedna, podává se, že takové rozhodnutí musí být jak konečné, tak nezměnitelné, tedy právní moc formální i materiální. To nelze jinak. Autor si místo toho (z důvodů, které chápu a které jsou smutné) vymyslel obskurní teorii, že materiální právní moci nenabude potud, pokud jej lze jakkoliv měnit. Autor přiznává, že to zahrnuje i budoucí rozhodnutí v jiné věci, které by měnilo práva nabytá v této věci. To prakticky materiální právní moc vylučuje (což by značilo, že je vyloučena i vnitřní a vnější závaznost takového rozhodnutí!). Analogicky si to představte tak, že rozsudek civilního soudu není potud pravomocný, dokud jej lze napadnout u Ústavního soudu, nebo ještě lépe, u ESLP. Ani nekomentuji jak imbecilní je představa založená na mimořádném opravném prostředku, že by snad zamítavé rozhodnutí nenabývalo právní moci. Heh...

Víte, z čeho tato absurdní teorie s fatálními důsledky (které bohužel nemám prostor rozepsat), vychází? Povím vám to. Z nepochopení toho, že právní moc má věcné a časové meze. První jsou dány předmětem řízení, nad kterým se ale žádný český administrativista snad nikdy nezamyslel, ty druhé skutkovým stavem, tak jak je v době vydání rozhodnutí. A tohle autor nechápe. Fakt, že se právní moc vztahuje toliko na rozhodnutí založené na aktuálním skutkovém stavu a proto jej lze v budoucnu "změnit" jiným řízením založeném na jiném skutkovém stavu, nemůže zkrátka právní moc ovlivnit. Tak ani nemůže být právní moc rozhodnutí správního orgánu zpochybňována orgánem zcela jiného druhu (soudu) - to by bylo opět zkrátka absurdní, právní moc by pak byla zcela arbitrární. Konečně ani fakt, že lze pravomocné rozhodnutí napadnou mimořádným opravným prostředkem (který je mimořádný proto, že právní moc narušuje) definičně na tuto nemůže mít vliv. To jsou snad banality, které netřeba vysvětlovat. Respektive pokud jim nerozumíte, neměli byste psát knihy.

12.01.2024

Správní právo od Prof. Kopeckého je příkladem toho, jak má vypadat kvalitní učebnice. Materie je přehledně členěná, dopodrobna vysvětlená a vše je podtrženo přehlednou grafickou strukturou. Ocenit lze rovněž i podložení teorie praktickými příklady a pro zájemce o jednotlivé správní instituty i rozsáhlou judikaturou. Jediné, co bych vytkl je obsáhlé zabrušování do historie při popisu správního soudnictví, které pro tento typ knihy není dle mého soudu potřebné. Nicméně celkově jsem velmi spokojen, neboť i takto nestravitelný obor (aspoň z mého pohledu) je v této učebnici podáván vysoce stravitelným způsobem.