Srdce
Edmondo de Amicis
Příběhy žáků třetí třídy obecné školy Barettiho vypráví osudy rodiny Alberta Bottiniho, hlavní postavou je jeho syn Enrico. Děj se odehrává v italském městě Turíně v jednom školním roce od října 1881 do července 1882. V té době je Itálie již sjednocená jako Italské království (Regno d'Italia) a vládl tu Umberto I., syn krále sjednotitele Viktora Emanuela II. Jeho vláda spadá do let 1878–1900, kdy byl zavražděn. Turín (italsky Torino) je hlavní město kraje Piemontu v severozápadní Itálii. Leží na úpatí Alpských hor, má překrásné okolí a množství památek. V příběhu se odrážejí dobové sociální rozdíly, které autor výstižně popisuje. V několika samostatných kapitolách jsou zde popsány také tehdejší podmínky života slepých a hluchých dětí, dětí stižených křivicí a nejmenších dětí z opatrovny, obdoby jakýchsi obrovských jeslí. V knize je také vykresleno několik charakterů učitelů i učitelek, jejich autorita, vztah a láska žáků k nim, zároveň však i život v existenčních potížích.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 1900 , V. Neubert a synové (V. Neubert) , Josef R. VilímekOriginální název:
Cuore, 1886
více info...
Přidat komentář
Tato knížka je tak plná dobroty, lásky, úcty a šlechetnosti, až mě z toho při čtení u srdce bolelo. Ano, Srdce je krásný a naprosto výstižný název.
Osudy Enrica a jeho spolužáků (a měsíční povídky) mě úplně odrovnaly. Vůbec jsem nečekala, že mě tato knížečka tak pohltí a dojme.
Skoro se bojím dát jen 2 hvězdičky... V dětském věku bych tuto knihu jistě ocenila víc, možná by mi i přirostla k srdci tak jako Vám. Jsem učitelka. Nedovedu si představit, že bych se ke svým milovaným žákům chovala jako italské kolegyně... Ano, vím, kniha se odehrává v jiném století, ale i tak za mě příliš mnoho hubiček a objetí. Přečteno v rámci čtenářské výzvy, knihu jsem slíbila kolegyni, které se moc líbí.
Tato knížka mne provázela v dětství, tenkrát jsem jí přečetla asi třikrát. :-D Dnes byla pro mne opět krásným počtením a příběhy, které jsou v ní popsány mne znovu dojaly a zůstanou v mém SRDCI ...
Kniha příběhů školáků a dětských hrdinů. Kvalitní výchovná literatura pro děri, byť u některých příkladů a zásad jde o vzor, který bych nenásledoval...
Kniha, na které jsem vyrostla. Nyní jsem si ji po letech koupila v antikvariátu, že si ji zkusím znova přečíst. Bude fungovat stejně jako kdysi?
Rozesmála, rozbrečela, rozněžnila mě, ale jinak než v dětství. Je hodně naivní, ale stále krásná.
Tuhle úžasnou knihu jsem taky četla prvně v dětství.Je to úžasný,milý a dojímavý příběh.I když člověk pak přečte tisíc knih,tak tahle navždy zůstane v srdci.
Amicisovo Srdce mi v dětství "podstrčil" můj otec. Příběhy jedné italské třídy, jejich učitele a jeho povídky o hrdinných chlapcích mi utkvěly v paměti dodnes. Nad všemi těmi hochy, co někam utíkali s vlajkou a koupili to do zad ale vítězil chlapec, který v noci vstával, aby za svého otce nadepisoval obálky a získal tak pro rodinu více peněz; ve dne však usínal ve škole a otec ho za to plísnil a odpíral mu otcovskou přízeň.... Jak to dopadlo? Přečtěte si sami, pokud to ovšem pro vás nebude moc zavánět literární veteší.
Ó, kéž by se vrátila taková úcta k učitelům. Nic strojeného. Čisté srdce...být jako Garrone, to by bylo panečku něco...
Tři a půl hvězdičky. Páč je to pěkná kniha, vesměs o pěkných věcech - z každodenního života jednoho malého školáka a jeho spolužáků během jednoho školního roku. Silně vlastenecká - Garibaldi je king, Itálie je ta nejkrásnější krajina na světě. Vše italské je skvělé. Každý Ital je skvělý. Každé italské jídlo i pití je skvělé. I ta francouzská bageta je v Itálii lepší. I čínská rýže. Pochybujete snad? A tak to máme. Zůstalo jim to dodnes.
Naštěstí se v knize nepánbíčkuje, píše se o lidech a lidských ctnostech, o tom jak je důležité být spravedlivý a chovat se pěkně k ostatním.
Pro kluka trochu těžší čtení, ale i tak jsem to zhltl jedním dechem. Je to hlavně o čestnosti a schopnosti být šlechetný za každých okolností. Taková italská foglarovka.
Srdečně a barvitě vyprávý chlapec Enriko o všech radostech a strastech, jež se udály v Turíně, během pouhého jednoho školního roku, na skolnku 19 století. Zároveň zde máme také možnost lehce nahlédnout do obyčejů a třídních rozdílů v tehdejší společnosti. Chlapcům je však při sebemenší příležitosti vštěpováno, že i přes tyto rozdíly jsme si v nejprostší lidskosti všichni rovni.
Příběh tak v sobě nese velkou spoustu morálních ponaučení a doslova překypuje takovou mírou něhy a citu, jakou jen může duše mladého člověka nabídnout. Nemohu také opomenout každoměsíční povídku, která chlapce ponouká ke správnému jednání a zároveň vzbuzuje hrdost, lásku a úctu k rodné vlasti.
Stejně jako Enrikovi, i mě se velice těžko loučilo se všemi jeho spolužáky. S vždy prvním Derossim, statečným Garronem jež měl srdce na pravém místě či Zedníčkem a dalšími.
Konec mě naplnil lítostí, dojetím ale i radostí z toho, že se ke mě tato skvostná kniha dostala!
I já jsem se s knihou poprvé setkala v dětství, šlo o prastaré vydání zřejmě od dědečka, profesora literatury. A nějak mi k němu ta kniha sedí, pamatuju si ho jako ušlechtilého, vzdělaného, velmi laskavého a hluboce přemýšlivého pána.
Vícekrát se tu opakuje, že jde o knihu dojemnou. Dojemná je zranitelná otevřenost, s níž se zde předkládají hodnoty, na mnoha místech text nabývá podoby vyznání. Pro mě nejpozoruhodnější je právě tato totální absence cynismu. Takovou knihu je možno napsat a vydat jen ve speciálním společenském ovzduší, v ovzduší široké a pevné společenské shody na životních hodnotách, kde nemusíte zaujímat zlehčující pózu, abyste veřejně obstáli. (Jestli chcete protipól atmosféry v knize, navrhuji nějakou konverzační komedii Oscara Wildea.) Jednotlivými kapitolami to zní neustále: lidé z nejrůznějších společenských tříd a prostředí se navzájem v úctě přijímají, uznávají stejný pohled na pravdivost, čest, statečnost, pracovitost... Jistě je zde pro účely výchovy vykreslen idealizovaný svět, ale řekla bych, že snad odráží zčásti ducha mladého státu, vznešeně chápané občanství blížící se smyslu rčení "noblesse oblige".
Silný dojem jistě zanechá i živě podaná konfrontace s bídou, nemocemi, nevzdělaností. Vedle osobní dobročinnosti je vyzdvižen právě přístup státu, snaha o pozvednutí obyvatel, péče o znevýhodněné. Může se nám to zdát trochu moc institucionalizované (pro mě hrozivá představa všech těch ústavů), ale všechny instituce jsou v této knize sympaticky zalidněny postavami pracujícím láskyplně, obětavě a s vědomím závažnosti svého poslání.
Při čtení mi přišlo na mysl, že ve stejné době, ve stejném městě se mladým lidem z ulice věnoval Don Bosco. Kniha působivě vykresluje vědomí nedobré situace a touhu z ní mladé lidi dostat, přesně tak, jak to známe z biografických příběhů tohoto velkého patrona dětí a mládeže.
Tuto knihu jsem objevila jen náhodou, ale jsem za to moc ráda. Autor píše velmi citlivě a jemně, kniha mne na řadě míst velmi dojímala. Byla takovým příjemným pohlazením po duši, občas i trochu úsměvným. Může to působit trochu moralistně či pro někoho naivně, ale já si knihu moc užila. Máte-li rádi příběhy ze školního prostředí, mohu doporučit.
Mám pocit, že současná literatura pro mladé propaguje přesně opačné "antihodnoty" než tato milovaná kniha mého dětství. Já se ale ráda vracím a jak čtu komentáře jsem ráda, že v tom nejsem sama.
V dětství se mi tahle knížka (a její ilustrace!) moc líbila. Před rokem jsem jí zahlídla v knihkupectví a koupila své vnučce.
Nádherná knížka. Název knihy by mohl znít: Příběhy jednoho školního roku, které napsal žák třetí třídy italské obecné školy. Kniha je protknutá až dojemným citem. Autor ukazuje na denních školních událostech a vložených příbězích obdivuhodné vlastnosti a povahové rysy tehdejší mládeže, jako jsou úcta k rodičům, přátelskost, schopnost vcítění se do problémů druhých nebo vlastenectví. Vnímání těchto aspektů zanechává ve čtenáři pocit obdivu a morální očisty.... Je to nádherná četba.
Já jsem četla vydání z roku 1958 s původními - italskými - ilustracemi. V raném dětství, už tak v 9 letech, jsem ji přečetla poprvé, někdy na druhém stupni ZŠ podruhé - a pokaždé jsem byla citově a morálně zasažena, doslova. Síla a tragičnost, neusínalo se mi po čtení lehce. Dodnes si pamatuji obzvlášť "měsíční povídku" o chlapci, který umřel rukou vraha místo své babičky. Po 40 letech jsem ji otevřela znovu - a chápu své pocity; ta kniha má pro mě svou krásu a tíhu zároveň.
Autorovy další knížky
| 1936 |  Srdce |
| 1898 |  Na oceánu |
| 1943 | Chlapci hrdinové |
| 1910 | Román učitele, Díl 1, Trampoty a milování |
| 1897 | Albert |
Velmi, opravdu velmi dlouho jsem měla tuto knihu v knihovně (kdovíodkud zděděnou, je v ní přání k Vánocům 1944!) a jen jsem věděla, že si ji musím, protože chci, někdy přečíst. Podle obrázku jsem tenkrát čekala také nějaké příběhy dětsky zamilované, to mě tenkrát velmi lákalo. Nu, přenášena z jednoho bytu do dalšího vyčkala až do letošní čtenářské výzvy. Je to takové velmi vlastenecké a mile mravokárné čtení, včetně tatínkových a matčiných promluv a místy obzvláště jímavých měsíčních povídek, které hoši před čtením museli pěkně opsat. Opravdu hezky jsem si to užila, včetně staršího pravopisného stylu s infinitivními koncovkami na ti. Asi bych si to jako dítě užila ještě jinak, ještě více a intenzivněji, ale i tak jsem ráda, že tuhle pověstnou klasiku konečně znám.