Srub
David Vann
Gary si konečně plní dávný sen: na ostrově v aljašském jezeře začne budovat srub a se svou ženou Irene se v něm chce natrvalo usadit. Když však Irene vidí, že manžel pracuje čistě instiktivně a bez jakéhokoliv plánu a že stavba nedrží příliš pohromadě, začne o celém podniku pochybovat. Jejich dcera Rhoda se je snaží od přestěhování na ostrov odradit, ale odhodlaného a nekomunikujícího otce zviklat nedokáže. Rodiče tedy opouštějí dům na pevnině a se skrovnými zásobami a lukem vyrážejí k neobydlenému ostrovu. David Vann ve své druhé knize zpracovává ožehavá psychologická témata: rozpadající se rodinné vazby, nedorozumění a odcizení mezi rodiči a dětmi, existenciální tíseň dýchající z nádherné, netečné divočiny.... celý text
Přidat komentář
Můj milý cynický deníčku.
Listopad ehm rok nějakej.Ostatně vám to může bejt šumák.
Co je potřeba,co opatřit:
Hřebíky.Kladívko.Pilku.Plechy.Prkna.Šroubovák.Vrták.
Dobrou náladu.Pěkný počasí.Teplý oblečení (spodní prádlo (dvoje) pyžamo).Vstřícnou ženu.KPZetku a jde se na to.
Mýdlo.Ručník.Ochranu: myšleno jako proti komárům popřípadě medvědům.
Kakací potřeby nebrat.V létě postačí lopuch.V zimě zatím s ???
Jak málo stačí k dětské radosti.
Někde se uklidit.Únik.Útěk do divočiny.
No hezky sis to naplánoval,Gery !
Nikdy není všechno tak,jak sis představoval.Když se to má posrat tak,se to taky posere.
U nás se nevzdychá.U nás panuje zvláštní idyla.Naše domácnost je tichá.A nikdo nikam nepospíchá.
Byla to taková zvláštní,bojím se říct.Nepěkná věc.Něco se zvrtlo.Něco se pokazilo.Něco se rozlilo.Rozhodně těma zapomenutýma sirkama to nebude :)
A v novinách píšou,že se nic nestalo.
David Vann rozený optimista.
Aneb návod,jak stavět v chumelenici a přitom nezešílet.Aljaška je romantické místo.
To se tak stává.Nejdříve přečtete Ostrov Sukkwan poté Akvárium.
Srub je dobrý,srub je čtivý,ale trochu mu vrže podlaha.
Je stejně veselý a zábavný a přesto ne tolik důrazný i úderný zároven.
Žádná minulost.Pohnutky a příčiny.Proč se právě na všechno vysrat ? Proč zahodit skvělý laskavý konzumní život ? Který samozřejmě všichni milujeme.
A víš proč Ty troubo ? Poněvadž to má být chladné a strohé asi ne ? Je to Vannovka,jak vyšitá.Tak se tak blbě neptej !
Dobře,tak fajn.Jsem jen obyčejný pobíječ much v závorce (čtenář) ohrožený druh.No trošku jsem si zapřeháněl :)
Dějová linka s dcerou kapánek drhla jak starej zip.A navíc nebyla až tak prokreslená.Nemůže se vymáčknout a furt jenom nenápadně naznačuje.Vypalto na ně Vanne ! Nutné přihlédnout-je to teprve debutové dílko.Obhroublé a do syrova zabalené.
Psané odbočky s kamarády nedomrlé Aljašsky chladné.
Už si zase stěžuje.Sleduje te to ?
Přeci jenom Sukkwan s Akvárkem,ačkoli ve výsledku komornější o to více působivější.
Tentokráte fakt jenom dobré.I když proklatě dobré.
Takové živočišně truchlivě podmanivě poetické :)
Ve výsledku se máme vlastně docela fajn.Pořád vyhledáváme důvody (malicherné),že se vlastně fajn nemáme.
I když ty sruby většinou podvědomě stavíme.
Kniha je moc dobře napsaná, přesto se nečetla zrovna lehce, právě kvůli té divné depresi a beznaději, která teče z každého odstavce..
David Vann v knize zpracovává především zážitky ze svého dětství. Řeší zde nevěru, sebevraždu a lítost nad ztrátou vlastního života. Příběh se odehrává v malém městě uprostřed Aljašky, která svým prostředím na aktéry působí značně depresivně. Bývá označována za místo odpadlíků, neboť tam míří ti lidé, kteří nevědí, jak znovu nalézt smysl života.
Ústředními postavami jsou manželé, jejichž hlavním problémem je to, že nedokážou nadále žít spolu, ale zároveň bez sebe. Vztah se více propadá do nicoty a zdá se, že jediným záchranným bodem bude pokus o znovunalezení společného žití ve srubu uprostřed jezera.
Manžel ovlivněn maskulinními identitami lovce a námořníka touží po vlastnoručně postaveném srubu. Nedokáže si však své plány pořádně promyslet, a proto je srub stále nedokončen. Problém však nehledá v sobě samém, právě naopak. Neustále obviňuje svou ženu, neboť ona je činitelkou všeho špatného, je to právě ona, která mu zkazila celý život.
Žena oproti svému manželovi ve srubu bydlet nechce, nedokáže ho však opustit, neboť se bojí samoty. Proto upadá do stále větších depresí, uzavírá se před ostatními a žije hlavně ve své mysli, kde svého muže nenávidí, protože jí zkazil celý život.
Srub je tedy, dle mého názoru, metaforou téměř zničeného vztahu, kdy pokusem o rekonstrukci prasknou všechny podpůrné pilíře a celá stavba se zhroutí
David Vann je... David Vann, to je taková kategorie sama pro sebe ;-). V knize Srub opět zpracovává traumatizující zážitky z vlastní rodiny, ale děj zdaleka není tak šokující jako v knize Ostrov Sukkwan.
Příběh je o problematických vztazích v rodině a především o manželské krizi Garyho a Irene. Jejich dávno prázdný vztah je tu rozebraný na dřeň. Při nesmyslné stavbě srubu si oba uvědomují vlastní nenaplněné sny a drama přímo antických rozměrů vrcholí...
Temnotu celého příběhu pomáhá dokreslovat prostředí Aljašky a o něco dříve rychle nastupující zima, kdy teploty padají k bodu mrazu, vše je zahaleno v šedých mracích a mlze a začíná sněžit.
Já ovšem tyhle dechberoucí popisy majestátní drsné krajiny Aljašky hltám vždy a je mi jedno jestli je tam zrovna léto nebo zima, takže když sečtu příběh a prostředí, je to u mě za 5* :-).
Další z řady psychologických přběhů zasazených do prostředí drsné a zároveň přitažlivé Aljašky. Autor se opět věnuje oblíbeným tématům jako je krize lidské identity, vzájemné odcizení a hledání smyslu života v dnešním světě. Nově postavený, nedokonalý srub se stává symbolem selhávání manželství mezi hlavními protagonisty, zároveň také symbolem jejich vnitřní prázdnoty a již zmíněné krize identity. Závěr u tohoto autora opět velmi překvapivý, logicky se však jedná o vyústění vedoucí k vzájemné katarzi. Doporučuji
Po Ostrovu Sukkwan, který byl pro mě neuvěřitelně hrůzný, jsem tady aspoň tušila, co mám od autora čekat.
Drsná studená aljašská příroda, divné a studené mezilidské vztahy. Při čtení jsem měla potřebu vzít si svetr navíc, jaký chlad z té knihy šel… Vyústění je pak na jednu stranu trochu očekávané, na druhou stranu přesto šokující – tím celým absurdním pojetím – nesmyslná stavba srubu, nesmyslná představa společného přežívání v takové barabizně na opuštěném ostrově, celou dobu cítíme, že něco je moc špatně. Řekla bych, že proto jsou Vannovy příběhy tak působivé – chování jeho hrdinů je podivně nesmyslné až absurdní, a proto ve výsledku vlastně hodně děsivé…
Zatímco jiní spisovatelé si hrůzy vymýšlejí, Vann - s přihlédnutím k jeho životopisu - je má v hlavě…
Moc váhám s hodnocením, pro mě je tento autor skoro nehodnotitelný, zdá se mi to dobré i hrozné zároveň, zatím tři a půl.
Po přečtení Ostrova Sukkwan jsem si od knihy sliboval víc. Ostrov Sukkwan mi připadal "o stupínek výš". Měl větší napětí, spád, byl mnohem překvapivější a méně předvídatelnější. Odcizení manželé, dcera v ne právě ideálním manželství, nic co by šokovalo, co by se zvlášť vymykalo stovkám a tisícům příběhů které jsou kolem nás. Jakoby se autor snažil ukázat, že vlastně naše příběhy nejsou až tak odlišné od těch románových. Není to sice propadák, ale přesto - není to kniha, po které bych měl touhu sáhnout znovu.
David Vann mě asi příliš rozmlsal Ostrovem Sukkwan, kde mi dokázal sebrat na několik minut mrkání, aby mi neutekla ani tečka z té neuvěřitelné syrovosti, která hnilobně tekla ze stránek (kdo četl, ten ví, má přítelkyně nečetla, ale také ví, protože jsem jí to prostě musel převyprávět).
Ve Srubu se též odehrává brutální rodinné drama, vlastně přímo ve Srubu ne, protože Gary je dost neschopný, a stavět srub mu vůbec nejde a vlastně nemůžu kritizovat, protože já bych ten Srub stavěl úplně stejně ba možná i hůře, protože já i své obrazy doma přibíjím nakřivo.
Nicméně jeho manželské story je to, co jsem od Vanna očekával, ale dějových linek je tu vícero a působily na mě spíše rušivým dojmem, narušovaly tu syrovost zkrátka. Příběh nevěrného manžela dcerky mě absolutně nezajímal, třeba.
Nicméně ke konci se to zase krásně zahušťuje a finální manželský rozkol uvedl do hry tu krásně syrovou brutalitu, jakou jsem ale očekával jaksi příliš dlouho.
Jak jsem po dočtení knihy byl spokojený, když jsem popíjel kávu se svými rodiči a necítil z nich potřebu vzájemně se zničit tím nejhorším způsobem.
Po přečtení knížky jsem si řekla Zaplať pánbůh, že žiju, kde žiju a jak žiju.
Jinak nedoporučuji číst před usnutím, fakt se těžko usínalo...
Po knížce jsem sáhla po přečtení Ostrova Sukkwan, který byl podle mne o fous lepší.
Srub je velmi dobrá lovestory v tom nejponurejším slova smyslu. Oproti Ostrovu Sukkwan má příběh úplně jinou gradaci, v Ostrovu nás Vann šokuje, ve Srubu nás dokonale připravuje na nevyhnutelné. Obojí má něco do sebe. Asi se mi o chlup víc líbil Ostrov Sukkwan, ale i tak jsem fascinován. Jsem rád, že Vann píše o těchto věcech. Je to taková krutá a k smrti reálná terapie, že na to nezapomenu. Horor bez nadpřirozena, protože přesně takhle by to mohlo dopadnout.
Musím se přiznat, že jsem po knížce sáhl omylem, jelikož jsem si chtěl přečíst Vannův Ostrov Sukkwan. Nic jsem neočekával a do posledních 100 stran se mi nic nedostávalo.
Kniha gradovala do opravdu neočekávaného konce, který mě osobně velice překvapil.
Prostě další z mnoha knih, které si přečtete jen jednou, protože jsou založené na pointě.
Není to tak naturalistické jako Vannův Ostrov Sukkwan, více psychologicky pojaté, nicméně nutná pauza po přečtení. Je to neskutečně depresívní čtení, které zůstává nějakou dobu hluboko uvnitř........že by z obavy z toho, že se v nás něco takového může ukrývat? Nebo nějaký odraz z minulosti? Jestlipak se dobře známe? :)) .......Každopádně spisovatel asi neměl nejradostnější dětství ..........
Vylíčení klaustrofobicky tísnivé atmosféry ostrova je Vannovou silnou předností a v častých pasážích stavby srubu jako by zakoušel čtenářovu trpělivost, když jej téměř fyzicky činí součástí děje. Osobně mi ale scházela větší propracovanost postav, i když to mohl být spisovatelův záměr (kolik toho víme o blízkých lidech?). Na knihu jsem se těšila, ale zapůsobila na mě spíše průměrně.
Bezvadný. Měla jsem pocit, že se jedná o mé manželství ( Irene a Garry ). Doufám, že taky takhle neskončí :-/.
Zvláštně potemnělý román ze zmrzlých aljašských plání z okolí městečka Soldotna. Dějová linka není ani tak pestrá, jako spíš dopředu jasná a bohužel zoufale předvídatelná. Jde zkrátka jen o to, jak kdo komu leze na nervy, popřípadě kdo koho zabije. Linka navíc nedržela úplně pohromadě. Ve vyprávění, které neobsahuje příliš zásadních zvratů, bych omezil přeskakování mezi jednotliými prostředími. Autor si na ně dával příliš málo prostoru a nestihl je plně vykreslit.
Jako velké plus ale uvádím krásné autentické popisy aljašské krajiny. Pocit, že čtu ve sněhu, jsem měl při každém otevření knížky.
Srub
Niektoré knihy sú svojím obsahom natoľko tragické, že by sme si priali, aby boli iba fikciou. K napísaniu Srubu autora žiaľ inšpirovali skutočné udalosti a cez svoje knihy sa bude celý život snažiť spracovať neutíchajúce spomienky. Majstrovsky vykreslený rozklad nejednej osobnosti.