Stalo sa pri vode
Kerstin Ekman
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273264/mid_stalo-sa-pri-vode-iUs-273264.jpg
4
111
111
Je rok 1974, svätojánská noc a Annie Raftová so svojou Miou blúdi lesom pri osade v úsili dostať sa do odľahlej komúny, kde mieni so svojim milencom Danom začať nový život, sústredený na podstatné životné hodnoty. V opustenom lese uvidi bežiaceho rozrúšeného mládenca a o chvíľu na to v stane, kde chce nájsť pomoc, dobodané telá dvoch mladých ľudí. Policíi sa nikdy nepodarí vypátrať páchateľa a tieň toho zločinu nadlho poznačí život osady, kde vedľa seba žijú Švédi, Nóri a povodní obyvatelia kraja - Laponci. Po osemnástich rokoch uvidí zhrozená Annie svoju dcéru v náručí mladého muža, ktorého stretla v onú vražednú noc. Začína sa vyrovnávanie s minulosťou, ktoré vyvrcholí do prekvapujúceho záveru. Kerstin Ekmanová na základe skutočnej události - vraždy holandských turistov v severozápadnom Jämtlande, kde dnes žije so svojim manželom - zobrazila celú panorámu ľudských slabostí a vášní a opisuje ich s intenzitou charakteristickou pre jej celú doterajšiu tvorbu.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1996 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Händelserna vid vatten, 1993
více info...
Přidat komentář
Nejprve film, vlastně šestidílný seriál z roku 2023 – výborný! Filmová sága ze severských švédských lesů s jedinečnou hudbou. Pak už pro mě byla nutnost přečíst si knihu.
Pro mě bylo čtení opravdu hodně silný zážitek. Po dlouhé době jsem se opravdu moc těšila na každou chvíli s knihou...
Popisné? Ano! Syrové? Ano! Hodně zamotané a vrstevnaté? Ano! Lidské osudy, láska, nenávist, smrt, touha, zmar, samota. Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, na počátku 70. let o svatojánské noci ve švédském zapadákově uprostřed hor a nádherné přírody, kdy v noci nezapadá slunce, a pak po 18 letech, kdy se započaté osudy a tragické události pomalu završují a rozplétají…
Film i kniha jsou na ČSFD i DK v modrém hodnocení, snad proto, že jsou představeny jako výborné „severské detektivky“; chápu, že pro někoho, kdo očekává akční severský thriller, může být film a zejména kniha velké zklamání.
Ve skutečnosti je tady motiv smrti, násilí, oběti a rozhřešení jen jakýmsi základem, nad kterým autorka vybudovala pomalu ubíhající existenciální román, který se mnou opravdu hodně zamával. Vlastně nic obdobného jsem snad ani nečetla, nevím, k čemu připodobnit, možná mi to tím švédským prostředím a určitou osudovostí připomnělo Vilhelma Moberga, ale Moberga nečekejte, je to přeci jen jiné…
Výborný fundovaný doslov Dagmar Hartlové mi odhalil další souvislosti, které by mě ani nenapadly, včetně biblických motivů v osudech hlavních hrdinů.
Nejedná se o klasickou severskou krimi,ale to mi vůbec nevadilo.
Autorka má skvělý styl psaní a udržela mě u knihy až do konce.
Detektivní zápletku jsem nerozlouskla před koncem a tak to mám ráda.
Fantastická atmosféra.
Nemusím se moc rozepisovat, protože je tu hned několik komentářů, se kterými plně souhlasím - např. kaja77, Eremites, bezprezdivky a hodně dalších. Na knihu jsem se velmi těšila, ale zklamala mě. Ano, vůbec to není pravá detektivka, spíše román o vraždě, kde vlastně ani nejde o pachatele... Četla jsem to v originále a také jsem se trochu ztrácela v té záplavě jmen. V knize je i dost dialektu - docela by mě zajímalo, jak si s tím překladatel poradil. Mimochodem název originálu znamená přesně Události u vody...
Upřímně...drobet se mi to táhlo. Kniha byla v podstatě zajímavá, popis života v drsných podmínkách Švédska, velmi pěkné, přesné a poetické popisy přírody, navození věrohodné atmosféry....to všechno tu bylo, ale velkou část knihy jsem třeba bojovala s množstvím švédských jmen a příjmení a trochu mi trvalo chytat se kdo je kdo apod.kazdopadně i přes to, že kniha získala titul nej severské detektivky, rozhodně se nejedná o klasickou detektivku, spíše než detektivka to byl "román o vraždě"
Som velmi rada, ze ma neodradila ani hrubka knihy, ani jej citatelska nejednoduchost. Kniha ma nakoniec odmenila a potesila. To, ze sa nejedna o klasicku detektivku, je zrejme asi hned na uvodnych stranach. Pribeh ma vela vrstiev, myslienok a dejovych linii, je plny symbolov a filozofickych otazok.... Nic tu nie je ponechane na nahodu a citatelovu lenivost, ziadna vrazdicka na dovolenku. A kvitujem fundovany doslov.
Tak především, tohle opravdu není detektivka. Myslím si, že tahle zavádějící informace na přebalu a v anotaci může částečně za celkem nízké hodnocení zde na DK. Čtenáři, kterým je román šit na míru po něm možná právě kvůli zařazení mezi "severské detektivky" nesáhnou a naopak, milovníci Nesba či Keplera musí být nutně velmi zklamáni a rozčarováni.
Černá voda je poměrně rozsáhlý, pomalu plynoucí román z prostředí nádherné švédské přírody a jedné vesničky ztracené částečně ještě v minulosti. Ekmanová krásně zpracovala naturel původních obyvatel vesnice a nově příchozí komunity hledající utopistický ráj. To vše sice na pozadí dvou zneklidňujících vražd, jejichž vyšetřování se spíše vine příběhem jako vedlejší dějová linka.
Pro mne velmi příjemně strávený čas, kdy jsem díky autorce prostředí švédské vesnice a přírody vnímala skoro všemi smysly.
Autor popisku udělal téhle knize medvědí službu ..... Tohle opravdu není detektivka a už vůbec ne "základní text severského detektivního žánru". To je společenský román, do kterého je zasazena vražda jako jedna z událostí. Text je strašně rozvleklý, polovina textu se věnuje popisu kytek, stromů, rostlin a jejich barev.
Ač je tato kniha uznávaná a většinou dobře hodnocená, byla jsem z ní opravdu zklamaná. Prvních 300 str. se tam vpodstatě nic neděje, až na úvod. Popis děje je roztahaný a o ničem. Těšila jsem se alespoň na rozuzlení na konci a pointu, ale opět to samé. Byla to ztráta času.
Nemám ráda krimi, prostě mě ty mordy nebaví. A anotace této knihy je slušně řečeno hrozná. Takže proč? Miluji Švédsko a Kerstin Ekmanová je má oblíbená autorka, která dokáže výborně zachytit upadající atmosféru zdánlivě izolované vesnicie na hranici s Norskem, neidealizuje postavy ani zytečně nehrotí děj. Není to kniha pro milovníky akce a tradičních detektivek. Mnohem více v ní jde o vykreslení života, sociáních problémů a psychologie postav v rámci vytvořené komunity i rodiny. Uznávám, že chvílemi bylo čtení rozvleklé, ale to už je prostě styl Ekmanové. Za mě dobré čtení, kde vůbec nejde o to, kdo koho zamordoval.
Detektivkou je Černá voda sice jen na cca prvním stu, a posledních 150 z více než pěti set stran, leč vynikajícím románem nepřestává být ani na větu. Jistě, nedává čtenáři nic zadarmo, ale tak to u vynikající literatury zkrátka bývá. Kerstin Ekmanová napsala mnohovrstevnatý skvost, který je pronikavou studií skandinávských společenských specifik, i dílem s komplexním přesahem, jenž tematicky precizně spojuje feminismus, moderní parafráze mýtů, ekologii i hledání podstaty rodičovské lásky i kořenů zla. Hvězda od vrcholu je za některé iritující odbočky - sice nebyly nezáživné, ale přišly v nedobrý moment. Ale i to je samozřejmě autorčin záměr.
Fajn, ale na nejlepší švédskou detektivku mi to připadá přece jen průměrné. Nejvíce mě oslovovaly pasáže o ničení krajiny, zbytečně masivním kácení lesů a neobyčejně prozíravé vidění honby za imitací starých dobrých časů, která je tak moderní i u nás, přičemž jsou tito "lovci" tak zoufale mimo.
Jak líčí předchozí komentář - utahaný až běda, proto jsem tuto knihu po přečtení první části odložila, to se mi nestává, i když je hodnocení nízké. Ale tady to prostě už nešlo - číst do nekonečna o ničem. Takže druhá část bude na pořadu, až nebude doma co číst. A tak jsem se na tuto knihu těšila, že bude v duchu příběhů o Laponcích. Zkrátka každý máme rádi něco jiného …..
Booooze, to bylo utahany! 527 stran...Detailni popis vseho. Ale uplne vseho! Domů, krajiny, lidí (i těch, co nemaj v pribehu co delat), vody, zvirat, nasili, bezohlednosti, uvah, pocitu. Okrajove jsme se sem tam dostali k vypraveni pribehu... Co mi vsak hlava nebrala vubec, byl detailni popis ňader a prirozeni...Šourky, rezave ochlupeni a houpajici se zadky. Furt. Teda, pak uz jsem jen cekala, kdy s tim zase autorka vyrukuje. Neco, co v detektivce asi nepotrebujete mit?Popsano zivocisne, avsak s libidem mi to ani nehlo a mimo nudy jsem u danych pasazi protacela znechucenim oci (jako, smrdi, nezna ho, ale nemuze se udrzet a skoci na nej?). To jako fakt? Proc? Ta zenska ma asi nejakej sexualni to...frustraci? Samotny pribeh obaleny tak hustou omackou, ze jsem pri jeho rozuzleni odfukovala prejezenim. A to jsem knizku cetla na chate, natesena na tlustou porci kvalitni detektivky. Oba hlavni hrdinove takovi zabrzdeni joudove. Jedna vezme dite v noci do neznamych hor, druhej stravi pulden sebelitovanim ve studni, nez mu dojde, jak z ni...Vrahova pohnutka slaba, az nepresvedciva. To jako fakt? No to urcite ne. Nedoporucuju. Neoslovilo, nebavilo, unudilo.
Já tak nějak nevím, jak to ohodnotit... Knihu, která získala titul Nejlepší švédská detektivka, jsem si představovala poněkud jinak. Na druhou stranu to vůbec nebylo špatné, jen jsem se dost často v příběhu ztrácela. Postavy se mi pletly, děj mi chvílemi přišel nesrozumitelný... Je pravda, že to pak do sebe zapadlo, ale nevím, jestli to autorka neměla trošku proškrtat. Své čtenáře si příběh jistě našel, jak čtu některé recenze, tak i dost nadšené. Já mezi ně nepatřím, ale není na světě člověk ten...
Kerstin Ekmanová není vaše obvyklá autorka severské krimi. Černá voda sice pojednává o zločinu a jeho vyřešení, nicméně autorka na nějaká pravidla detektivní tvorby zvysoka kašle a píše svou knihu jako krásnou literaturu. Se vším všudy. Ekmanová rozhodně nešetří popisy přes celé odstavce, vykresluje nám lidi, kteří se v příběhu jen mihnou a opět zmizí, místa, která nemají hlubšího významu, než že jde nějaká postava okolo, a stejně nejen že to nevadí, ale bez těchto „vtahováků“ by člověk přišel o možnost si prostředí Černé vody prohlédnout, procítit, poznat. Abyste věděli, do čeho jdete, tak zde je například popis jednoho domu:
„Jeden z majitelů před Perem obložil dům eternitovými deskami v barvě brusinkové zavařeniny hodně zředěné mlékem. Dům měl dvě podlaží a ze střechy pobité zeleným plechem čněl neúměrně velký podkrovní vikýř obehnaný balkónem s rezavým zábradlím.
Pod zápražím se válel sušák na prádlo s přetrhanými umělými šňůrami a dvě červená plastová umyvadla. Tráva a kerblík vyrážely přímo skrz laťky pohozených sáněk. U průčelí domu stály dvě prázdné basy od piva a o zeď se opíral kus ohnuté kovové roury. Do trávy a umyvadla nasněžily odloupané zelené vločky ze střechy. Když přišli až k domu, uviděl Johan losí paroží ohryzané od myší a před kuchyňským oknem leželo stočené lino.”
Děj to nikam neposouvá, ale vy tam jste, vy to vidíte, vám to stojí za to. Věřte mi!
Ekmanová nepíše ani tak o vraždě, k níž před lety v oblasti došlo, jako spíš o tom, jak tahle nová situace zamíchá se životy lidí, kteří s ní nějakým způsobem přišli do styku. Postavy, které se už samy leckdy nacházejí na prahu životních rozhodnutí a změn, jsou náhle odstředivou silou vrženy někam, kde se mohou ztratit či nalézt, z tohoto hlediska se jedná v zásadě o román existenciální, rozkročený přes téměř dvě desítky let; na druhou stranu nám autorka tak mistrně předvádí život v této části Skandinávie, že máte pocit, jako by jejím hlavním cílem bylo vás tam dovést a vše vám ukázat – místa, která má ráda, přírodu, lidi a jejich způsob existence v těchto končinách. A pak vás zase čeká zásah mytologií a folklorem, ekologií, psychologií.. prostě absolutně nechápu, jak se jí podařilo na tak relativně malém prostoru rozehrát tolik strun a zároveň je všechny dokonale sladit do smysluplného, uhrančivého celku. Pro mě mocný zážitek.
Velmi dobrý psychologický román s dokonale vykreslenými postavami, které se chovají logicky a uvěřitelně, s nádherně vylíčenou přírodou, s odkazy na život různých kulturních skupin na dalekém severu Skandinávie (Sámové, kteří se snaží žít moderním způsobem a vydělat si peníze, Sámové, kteří se snaží o udržování tradic, lidé, kteří na sever utíkají před civilizací a hledají alternativy k uspěchanému modernímu životu). Shodou okolností dojde v příběhu k vraždě. Ale román mi určitě nepřijde jako klasická detektivka. Tady vražda spíš funguje jako prostředek k odhalení těch nejtajnějších pohnutek, které řídí osudy postav.
Velmi obsáhlé vyprávění ze severního Švédska, odlehlé oblasti, místních lidí a odlehlých alternativních komunit, a jak se vše v moderní době mění (román zahrnuje dobu 20 let a vlivy Norska i Finska, stejně jako Laponců) - zvyky, způsob života, kultura, myšlení i sami protagonisté.
Na začátku byla nevysvětlená vražda dvou mladých lidí, z nichž jednoho se nepodařilo ani identifikovat. Teprve události po téměř dvaceti letech naberou dramatický spád a vše se začne jednotlivým aktérům postupně objasňovat, což vyžaduje ale i pátrání za hranicemi. Vysvětlení hrůzného činu, který nakonec nezůstane jediným, jak se rozuzlení blíží, ukazuje, že jednak měl každý podezření na někoho jiného a jednak důvod pro vraždy byl vlastně především "ochranitelský"...
Suma sumarum zajímavé, depresivní, napínavé. Napětí ve větší části knihy spočívá pro čtenáře hlavně v tom, aby si při dumání nad lidmi, prostředím a atmosférou a nořením se do ponurosti ledových "černých vod" stále rovnal v hlavě kdo, kde, kdy, proč a oč se právě jedná, v poslední čtvrtině knihy je ale napětí opravdu srovnatelné se severskou krimi, jak ji dnes známe. Zdánlivá rozvláčnost a skutečná obsažnost rozhodně stojí za zdolání.
Pozn.: další knihy autorky, které jsem zkusila později, mne nebavily - samozřejmě s výjimkou báječného Psa
Pokud má někdo rád přírodu (zde severskou), syrovou, rozmanitou, v celé její kráse - od hřebenů hor až po nejmenší kytku v trávě nebo studánku, vřele doporučuji. Hraje zde téměř hlavní roli a je popisována / ztvárněna úžasným způsobem. Pokud by chtěl po knize sáhnout především milovník detektivek, bude asi zklamán. Napětí zde není až tak nosným prvkem. To je na druhé straně dokonale vyváženo perfektní analýzou lidské psychiky, způsobu uvažování, pohnutek, niterných pocitů hlavních protagonistů. A také okořeněno několika explicitními erotickými pasážemi, které jsou však vyjádřeny autorčiným vysoce inteligentním a kultivovaným stylem.
Nedokázala jsem se začíst. Nevím, co mi nesedlo. Ale asi autorčin styl psaní. Vůbec jsem se neorientovala a po většinu času jsem ani nevěděla, co čtu. Většinou se pokouším dát knize šanci, tak jsem cca 100 stran dala, ale ne víc. Je tolik jiných knih, které mě vtáhnou už od prvních stran. Tato to určitě není....
Pozitivem bylo vykreslení mrazivé a ponuré severské atmosféry. Takže člověk očekává klasickou drsnou severskou detektivku. Ovšem zápletka a konečné vysvětlení bylo hodně přitažené za vlasy, tak musím konstatovat, že jsem nakonec zklamaná. Rozhodně šlo z příběhu vytěžit více.