Stanice Tajga
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529950/bmid_stanice-tajga-65a03a1a3b114.jpg
4
232
232
Pátý román Petry Hůlové je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo. Autorka za knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2008.... celý text
Přidat komentář
Knihu a hlavně její konec si budu asi dlouho pamatovat, i když se mi nečetla úplně lehce, tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla. Autorka píše opravdu zajímavým způsobem a krásným jazykem o netradičních tematech. Doporučuji k přečtení, ale asi to není kniha, která by se každému líbila, ale věřím, že pokud ji přečtete, tak na ni jen tak nezapomenete.
jednoslovně mě napadá že hustý...místy mě děj trochu nudil, místy byl strhující...hlavní hrdinové mi přišli divní, nesympatičtí...a konec mě dorazil už úplně...
knížka, na kterou jen tak nezapomenu...od Petry Hůlové jsem jako první četla Paměť mojí babičce a tak jsem se na Sibiř docela těšila...a jestli je to tam tak doopravdy tak jsem ztratila něco ze svých iluzí..příroda asi bude hezká, ale krutá, to tak nějak sedí, nicméně z obyvatel (zejména Karů/řepáčů) jsem měla pocit, že autorka se inspirovala návštěvou sídlišť a osad někde na východním Slovensku, případně přímo nechvalně proslulým Luníkem IX...střet civilizací, přítel alkohol, všemocná televize s reklamou, sovětské agitace, medaily, vzdělávání občasnů i na lovu sobů..mizející tajemné obřady a zpěvy a vize v ohni...
jak už jsem psala, nikdo z hrdinů mi k srdci extra nepřirostl, možná nejsympatičtější byl Erske..zajímavá kniha, která stojí za přečtení...
p.s. a taky by mě ještě zajímalo, co se vlastně stalo s Mariane ??
Po dočtení knihy jsem byla trochu rozpačitá jaké dát hodnocení. Až teprve nyní, s několikaletým odstupem kdy si třídím databázi, přidávám další hvězdu neboť jsem si uvědomila, že mi tato kniha vlastně uvízla nezapomenutelně v paměti. Částečný problém jsem měla s množstvím postav a vzájemných příbuzností , několikrát jsem se musela vracet abych se ujistila kdo je kdo a s kým byl propojený. Naopak popis prostředí a tvrdého života v tajze vynikající, závěr perfektní. Hablund a jeho konec mi už několikrát samovolně naskočil v různých životních situacích a kupodivu vždy úsměvně.
Celou knihu jsem čekala na něco... Stále jsem byla napnuta co mně čeká. A závěr byl nečekaný, až me zaskočil.
Krásný styl psaní a popis míst a událostí je ale perfektní.
Paměti mojí babičce, skvělé. S touto kniho jsem však lehce na rozpacích. Co je pravda? Stále dokola, hlavní hrdina či hrdinové, oba Dánové, nepochopili jak se mají chovat a jednat atd. Jak se chovat, jak přemýšlet? Napůl vyřčené. Ví to sama autorka? Příběh dobré, ale v podtextu by mohlo být ještě více, než pouhé naznačování. Aspoň pro mě.
Zajímavá kniha, velmi oceňuji zajímavý námět, je to prostě zase něco úplně jiného, neotřelého. Nahlédnutí do úplně cizí kultury. Text je hutný, někdy jsem se musela trochu vrátit zpět, abych si v hlavě porovnala, o kom se zrovna píše. Sice jsem celkem brzy tušila, jak to s Hablundem dopadne, ale později jsem zase měla pochybnosti... Autorka si se čtenářem, tedy alespoň se mnou, hezky v tomto směru pohrála.
Napoprvé jsem knihu odložila, protože na ni prostě nebyla nálada, otravovalo mě neustále si opakovat, kdo je kdo. Teď podruhé už to byla jiná káva! Ano, postav je tam mnoho, jejich vzájemné příbuzenské vztahy aby si člověk opravdu nakreslil. Ale čtení je to bravurní! Dějové linky se krásně prolínají, až vám ani nepřipadá, že jste se do Charyně dostali jen díky lehce sobeckému naivnímu Hablundovi. A právě Hablundův příběh je jako jediný zakončen, co se dělo s Jovakou, Erskem, Fedorkem, Elvírou a dalšími, to už si musíme domyslet sami (což mě osobně vyhovuje). Mimochodem, psáno velmi čtivě, stejně jako Paměť mojí babičce.
Nečte se úplně lehce, člověk se lehce ztrácí mezi množstvím osob a informacemi, ale hlavní linie příběhu je zajímavá a ojedinělá.
Mrazivý příběh z díry po granátu, kde vyhladovělí vlci dávají dobrou noc. Moc zajímavé prostředí, pěkně rozehrané karty hned na prvních stranách. Postavy jsou všelijaké, jen ne úplně sympatické a občas není hned jasné, kdo je čí babička a jestli ten člověk o tom vůbec ví... ale s tím se pozorný čtenář už nějak popere a v postavách se nakonec zorientovat dá. Zaujal mě ten neustálý důraz na původ, v tom vidím snad jediný styčný bod s Pamětí mojí babičce... že původ předurčuje osud člověka a zakrývat jej je naprosto marné. Děj plyne poklidně, místy připomíná kronikářské vyprávění. Dost podivné bylo Berilino povstání - jeho načasování, důvody i provedení, to nepůsobilo vůbec věrohodně v kontextu, v němž jsou "kmeny" v knize prezentovány. Co se týče formy, matoucí je nepoužívání úvozovek pro přímé řeči, občas pak není zřejmé, kdo si vzal slovo. Ale to už dávno známe od Cormaca McCarthyho, který je bezúvozovkový přeborník, papír snese všechno a čtenář si zvykne :)
A závěr... je v knize několikrát naznačován, z úst různých postav. Bylo mi to hned jasné a jak děj pokračoval, teorie se mi potvrzovala. Už jsem jen čekala, jak a kdy. Ale víte... já jsem před časem v práci prohlížela velkou obrazovou publikaci o Rusku, abych mohla do katalogu zadat patřičná klíčová slova... já to tam četla - a viděla fotky... ach, ty fotky!
Tak s touhle knihou jsem se asi úplně správně nepotkala. Je to neotřelý příběh, odehrávající se ve velmi zajímavých reáliích i dobách, ale styl vyprávění, tedy střídání míst, osob i doby, mi nějak neseděl. Také velké množství postav, třeba jen krátce zmíněných, ale přesto důležitých, mi působilo jakousi nepohodu. Některé linie příběhu vlastně vůbec nebyly dotaženy do konce a konec sám byl předvídatelný už asi od poloviny knihy. Nemohu říci, že to není dobrá kniha, ale asi v tuhle chvíli nebyla pro mě.
Jedním slovem: Bomba! Krásný jazyk, ale také originální příběh (samozřejmě nejen).
V té změti milionkrát omílaných námětů a vydávání každého blábolu Stanice tajga opravdu znatelně "vykukuje". Autorka si umí se čtenářem hezky hrát, zároveň to není vůbec ploché a je třeba určité spolupráce a ochoty nebýt líný se trochu snažit a namáhat (postav je tam skutečně více :)).
Zároveň se dozvíte něco zajímavého o zcela jiném kulturním prostředí a není to v současné době tak "moderní" arabskomuslimský svět.
Za vyzdvižení také stojí schopnost autorky vyvolat zvídavost a uchovat nepředvídatelnost. Vše postupně graduje a až se vám rozsvítí, tak stojíte s otevřenou pusou na pomyslném kraji propasti a posloucháte už jenom hrůzostrašné a šokované ticho :D
Skutečná laskomina :)
Do této knížky jsem se nemohla vůbec vpravit. Některé věci mě fascinovaly, ale byly takové bez spojení. Naštěstí jsem se dožila konce a vydechla si ...
Knihu jsem si zapůjčil v knihovně na základě nadprůměrných recenzí. Kniha mě hluboce zklamala. Přečetl jsem první večer cca 40 stránek a dál jsem již opravdu nemohl. Autorka skáče z jednoho nejasného popisu jedné osoby k nejasnému popisu druhé osoby ( člověk to musí doslova luštit - kdo je vlastně kdo ). Velmi těžkopádný styl psaní. Navíc doslova pubertálně tvořivé věty a značná nespisovnost ( odraz dnešní doby a dnešních mladých lidí ). Např. na straně č. 23, na 10 řádku zhora je slovo "klinklala". Zná někdo význam tohoto slovesa??? Předpokládám, že tvar slovesa v infinitivu bude "klinklat". Obsahově předpokládám, že bych se z knihy nedozvěděl nic nového o Rusku a Sovětském svazu, něž se snaží autorka nastínit. Od knihy jsem dal rychle ruce pryč a šel si v klidu vybrat jinou knihu do knihovny. Za sebe dávám půl hvězdičky.
Oproti Paměti mojí babičce, kterou jsme přečetla jedním dechem, jsem se tady musela několikrát přemáhat, abych ve čtení vůbec pokračovala (přestože spisovná čeština mi je při čtení příjemnější než ta hovorová). Autorka ale přesto věrně vystihla kulturní šoky i to, jak „pokrokové“ experimenty sociálního inženýrství a absurdní poměry v SSSR dokázaly zlikvidovat jednotlivce, národy i poslední špetku lidskosti.
K Halbundovi, o kolo kterého se vše vlastně točí, jsem si jako čtenář žádný vřelý vztah utvořit nedokázala. Nepochopila jsem, co ho k jeho sobecké cestě vlastně vedlo, celé mi to přišlo jako hloupý vrtoch chlapa, který začal trpět jakýmsi komplexem ješitné nedoceněnosti. Konec jsem vlastně očekávala se škodolibou radostí, něco takového se mělo stát mnohem mohem dřív.
Ačkoliv jsem po přečtení Umělohmotného třípokoje a Macochy zlomila nad autorkou hůl, vzpomněla jsem si, že jsem ještě nečetla Stanici Tajgu a koupila si ji. A dobře jsem udělala! To je znovu ta Petra Hůlová, která napsala Paměť mojí babičce. Román je sice ze začátku trochu nepřehledný kvůli vysokému počtu postav a dvojí časové lince, avšak časem vše zapadne. Hlavně na horké letní dny je dílo jako stvořené.
(Možná jsem jen postrádala ukončení dějové linky s Marianne, ale to je pouze detail, který na celkovém hodnocení nemůže nic změnit.)
Ze začátku poněkud nudné a člověk aby si zrobil infografiku vztahů postav, ale už jen za ten konec to stojí za přečtení.
Petra Hůlová je moje oblíbenkyně, ale do téhle knížky se ne a ne zakousnout. Chyběl mi tady ten její styl osobitých výpovědí pomocí vnitřních monologů i ten její jazyk. Bohužel ji tedy odkládám jako nedočtenou, nudila mě.
Štítky knihy
Rusko česká literatura Sibiř dobrodružství přírodní národy tajga
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Ano, zápletek, epizod a postav bylo v knize tolik, že jsem některé pasáže musela číst vícekrát. O to víc mne ale kniha pohlcovala, vlastně jsem ty pasáže četla znovu s chutí, protože jsem měla šanci objevit něco, čeho jsem při prvním přečtení nevšimla. Souvislosti ve vztazích mezi hlavními i vedlejšími postavami, souvislosti v jejich osudech...Víc než samotné postavy mě zaujalo prostředí, ve kterém se děj odehrával. Krutá sibiřská tajga se svými drsnými kmeny...Surovost řepáků se ve finále nejevila tak brutální jako konečné řešení Charyňských ohledně Hablunda. Konec byl vynikající také svou implicitností. A teď pozor na spoiler!!!! To, že Hablunda Buro se stařešinátem nakonec snědli, mi docházelo docela dlouho..a zase jsem se vracela v pasážích a ujišťovala se, že jsem to pochopila správně. Konec šel v průběhu knihy předvídat, ale množství dalších zápletek umožnilo právě tu výraznou pointu. Proto lidé stále ohmatávali a potěžkávali Hablundovy paže, proto v knize padlo, že za Bura se jedli lidi...Naprosto netradiční tematika knihy, konečně něco nového! Styl Petry Hůlové mě naprosto nadchnul, ať to byla Paměť mojí babičky nebo Stanice Tajga..V podstatě nemám k tomuto stylu psaní výtku...Jen tak dál!!!