Stará škola

17.05.2024

Tuhle nenápadnou knížečku jsem si úmyslně nechal pro svůj jubilejní pětistý komentář. Ve své podstatě je to naprosto odzbrojující manuál nostalgického staromilectví, tedy oslava všeho toho, co tak nějak patří k přirozené a původní životní zkušenosti a co nám přinejmenším v podvědomí bude stále zůstávat jako nenaplněná touha či potřeba, až to digitální, virtuální a AI svět zcela převrství. Určitě nedoporučuji číst tyto krátké úvahy v jednom zátahu, protože jsou pocitově a významově poněkud "jednostrunné", ale jako jednohubky před spaním, do čekárny nebo dopravního prostředku jsou ideální. Drobné eseje o nejrozmanitějších podnětech, které lze ještě smyslově a tělesně vnímat. Nečekejte žádné pronikavě nové poznatky, ale spíš připomínky toho, co už tak nějak dávno tušíte nebo víte, že k životu potřebujete. Zvlášť bych ocenil i krásnou knižní úpravu nakladatelství, které má (shodou okolností?) stejný název jako tato kniha. Závěrem jeden výrok jiného staromilce, spisovatele Ludvíka Vaculíka, který mi tato kniha připomněla. Když se ho v jednom rozhovoru kdosi ptal, jestli mu nepřipadá, že je svými konzervativními názory dost pozadu, odpověděl: "Ne, mně spíš připadá, že jsem napřed." A přesně o tom je právě i tato kniha. O tom co ztrácíme, ale přitom budeme stále hledat.