Staré řecké báje a pověsti
Eduard Petiška
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538106/bmid_stare-recke-baje-a-povesti-663c93a850bf7.jpg
4
2519
2519
V kompletu pěti alb vychází téměř úplná kniha Eduarda Petišky Staré řecké báje a pověsti, která patří už řadu let k nejoblíbenějším pramenům přibližujícím široké veřejnosti a zejména mladé generaci antickou mytologii. O významu znalostí z tohoto oboru propochopení vývoje evropského a tedy i českého umění není sporu a právě proto je Petiškova kniha zařazena mezi tzv. doporučenou četbu na středních školách. Řecké báje nejsou ovšem jen zdrojem poučení, nabízejí také napínavé až strhující příběhy, které umocňuje dokonalá interpretace předních členů činohry ND Taťjany Medvecké, Františka Němce a Petra Pelzera!... celý text
Literatura česká Pro děti a mládež Pověsti
Vydáno:
2011
,
Supraphon (Editio Supraphon)
Interpreti: Taťjana Medvecká , Petr Pelzer , František Němec
více info...
Přidat komentář
Další skvělá klasika, v řeckých bájích a vůbec v bájích a pověstech jsem často ležela, listovala a zarytě četla.
Báje od Petišky jsou klasika, kterou by bsi měl každý přečíst.
Pan Petiška byl v tom nejlepším slova smyslu vypravěč. To, jak zpracoval báje starých Řeků včetně údajně Homérovy Illiady a Odyssei je zcela famózní. To převyprávění není určeno primárně dětem. Je to skvělý přehled toho, co společně se Starým a Novým zákonem tvoří základ evropské kultury.
Jsem přesvědčen, že ony báje nejsou výsledkem geniality Řeků a jejich vyšší úrovně a schopností oproti jejich sousedům ve východním Středomoří, jedná se podle mě spíš o syntézu z celé této kulturní starověké oblasti. A řečtí vypravěči ji dokázali dát konzistentní tvář a dopilovat jednotlivé vazby mezi bohy i lidmi. A je třeba připomenout, že to byla také věc, kterou Řekové opravdu na rozdíl od řady převzatých vynálezů hmotného i nehmotného charakteru (hláskovým písmem počínaje a třeba triérou konče, jak by si dovolili upozornit Féničané) skutečně vyvinuli v podobě, v jaké se dochovala dodnes - divadlo a vlastně i literaturu jako takovou, poezií počínaje a dramatem či komedii konče. Řeky víc než nadřazenost nad ostatními národy v regionu charakterizuje schopnost přejímat, přijímat a modifikovat. Nakonec sfinga, Minotauros nebo třeba labyrint jsou toho nejznámnějšími příklady.
Bez znalosti řecké mytologie neporozumíme řadě naprosto jednoznačných rčení ani smyslu celé řady obrazů, hudebních děl, ale i označení celkem běžných situací v každodenním životě. Zkuste opsat třeba Achillovu patu. Slabé místo? Pouze částečně. Nebo Pandořinu skříňku. A budete-li chtít v češtině, ale i třeba v angličtině vyjádřit totéž, těch vysvětlovací slov budete potřebovat mnohem víc.
A právě z tohoto důvodu je vyprávění Eduarda Petišky tak důležité. Bez zjednodušování na straně jedné a bez naopak zbytečné popisnosti a rozmáchlosti nám objektivně představuje duchovní svět starých Řeků, nebo lépe řečeno to, co jeho základ spoluvytvářelo. Řečtí bohové nepředstavovali onu dokonalost a objektivitu, jak ji vnímáme v křesťanství, nakonec z jiné skvělé Petiškovy knihy víme, že židovský Jahve byl sice jeden bůh jediný, ale dokázal se chovat nezřídka kdy i velmi lidsky, myšleno v negativním slova smyslu. A řecký pantheon tvoří záletník Zeus, ješitný Apollon, žárlivá Héra, mstivý Poseidon, zákeřný Hádés, feministická Artemis, sympaticky darebácký Hermes, flamendr Bacchus a nějak tak za všech okolností prořecky neobjektivní Pallas Athéna. A samozřejmě Afrodité. Ony ty pověsti jsou docela krvavé, plné brutálního násilí (nakonec Starý zákon taky) a rozhodně tady ne vždy dobro vítězí nad zlem. Jenže tak to prostě v životě je. Jsou zde vlastně jenom dvě výrazně pozitivní situace a dvě dvojice - Filemon a Baucis a Odysseus a Penelopé. A pan Petiška to popisuje bez zbytečných detailů a v nádherné češtině.
Malá knížka vydaná v roce 1969, kterou vlastním, je doplněna nádhernými ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Stylizace v podobě vyrytých obrázků na řecké keramice se mi líbila i v době, kdy jsem měl nejradši co nejrealističtější zobrazení.
A tak, podobně jako řada přispěvovatelů, kteří se zde svěřují, které báje se jim líbí nejvíc, se spíš přiznám, že z bohů mi je dodnes nejsympatičtější i přes onu nekritickou prořeckost Athéna, samozřejmě Afrodita, z hrdinů Odysseus (v něm jsem vždycky pozitivně vnímal spojení fyzických schopností s rozumem), zákeřnou lstivost jsem v jeho počínání nikde nenašel. Ono totiž používání inteligence a invence místo hrubé síly je jedním z atributů moderního člověka. A z věcí bych uvedl Pandořinu skříňku, kterou chápu jako symbol lidského bytí víc než cokoliv jiného.
A panu Petiškovi děkuji, že svým vyprávěním dokázal skoro nemožné - seznámit mě na vlastně pár stránkách s něčím tak barvitým, vzrušujícím, občas i smutným, jako jsou staré řecké báje. A přeji co nejvíce ostatním, zejména mladým začínajícím čtenářům, aby je kniha uchvátila na celý život, protože jim dá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.
Eduard Petiška podal staré řecké báje a pověsti tak skvělým způsobem, že jsem si většinu z nich ještě dlouho pamatoval. A teprve zpětně jsem si to uvědomil později - všechny jeho knížky pro děti byly výborné!
Tahle klasika, kterou jsme louskali již na základce, je skutečně skvostem. Petiška odvedl skvělou práci, protože jednotlivé báje a pověsti předkládá krásným a snadno přístupným jazykem, který je srozumitelný i dětským čtenářům, ale přitom myslím, že to má své kouzlo i pro dospělé. Jednotlivé příběhy jsou podané možná trochu jednodušeji, ale to určitě není na škodu a ta místy až magická atmosféra z toho prostě sálá i tak. Pro mne je tohle dílo, ke kterému se ráda čas od času vracím.
Staré řecké báje jsem četla před x lety. Milovala jsem ty příběhy a během let jsem se k nim vracela, příběhy jsou totiž nejen dobrodružné, napínavé, ale dávají nám i odpovědi na otázky smyslu života, porovnávají život lidský s věčným životem Bohů. Odysseovy cesty jsou toho jasným příkladem. Mám je ráda a samozřejmě doporučuji k četbě.
Nyní jsem knihu četla jako dospělá osoba, ale i tak má mnoho do sebe. Četla jsem ji jedním tahem a líbila se mi
Ani nespočítám, kolikrát jsem je četla. Jednu dobu jsem je uměla zpaměti, přesto jsem dál hltala řádky. Unášená na vlně představivosti... Vůbec jsem tu knihu nevnímala jako povinnou četbu, pro mě to byly pohádky. Skvěle naservírovaná řecká mytologie!
Nejraději mám tu s Filemonem a Baucidou, pro ten krásný závěr:
... a listí v korunách stromů si dosud šeptá o těch dvou dobrých lidech, jimž se milostí bohů dostalo stejné hodinky smrti i dobrodiní, aby byli nadále spolu. Vždyť se druh druha dotýká svými větvemi, jako by jeden druhého hladil. Jejich něžná láska žije dál.
Kde jinde načerpat základní přehled o řeckých hrdinech a bozích? V tomto je tato knížka nenahraditelná. Do Homérovy Iliady a Odyssey se člověk v raném věku nepustí a později ho může odradit forma (verše) a délka. A Řecké mýty od Roberta Gravese jsou zase spíš souhrn různých verzí a pojednání k nim. Kdežto Petiškova verze se dá číst jak v dětství, tak i v dospělosti.
Staré báje a pověsti mi připomněly, jak důležité jsou příběhy pro lidskou společnost. Právě drama má tu schopnost nás nejlépe upoutat a naše paměť si snáze pamatuje to, co bylo vetknuto do příběhu.
Staré báje tak nesloužily jen k zábavě, nýbrž skrze zábavu bylo možné předat nějakou tu edukaci, poučení, ale i podstrčení žádaných morálních zásad staré řecké společnosti.
Nyní jsem poslouchala jako audioknihu v úžasném podání Vilmy Cibulkové a Jana Šťastného. Knihu jsem četla jako dítě a moc ráda jsem si to v rámci čtenářské výzvy zopakovala. Nevzpomínám si již, co mě nejvíc zaujalo jako dítě, ale nyní se mi nejvíc líbilo, že jednotlivé mýty a legendy na sebe plynule navazovaly. A příběhy o Trojské válce mi připomněly velkofilm Trója s Bradem Pittem...
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale byla pěkná. Měla dobrou pointu.
Některé příběhy byly napínavé a čtivé, některé však byly zdlouhavé a trochu moc kruté, ale s historického hlediska se ani nedivím, takže bych to nebrala jako výtku. Myslím si že je to klasika kterou by si měl přečíst opravdu každý aspoň jednou v životě.
Další skvělá klasika. Příběhy se mi vryli do paměti protože na ně narazíte téměř na každém rohu. Krásné příběhy, jasná pointa.
V mládí jsem tu knihu miloval a teď jsem ji četl dětem před spaním. Člověk by řekl, že to bude těžká nuda, ale opak byl pravdou. Příběhy byly napínavé, dobrodružné, i když teda většinou končily špatně. Ovšem děti byly nadšené a těšily se na další den. A navíc dostaly pořádnou porci všeobecného vzdělání. Už ví, kdo to byl Ikaros, Odysseus, Achilles, Agamemnon, Zeus, Prométheus, Hádes, Poseidon a spoustu dalších pojmů včetně sisyfovské práce a tantalových muk. Určitě by mělo jít o povinnou četbu.
Díky povinné četbě jsem se na tuto klasiku dostala i já. Některé příběhy byly neskutečně napínavé, ale třeba Odysseovi cesty jsem s námahou dočítala.
(SPOILER)
Filemón a Baucis
Bohové Zeus a Hermés sešli z Olympu na lidskou zem. Jak se stmívalo, poslal Zeus Hermése sehnat nocleh.
Hermés přišel smutný zpátky, ačkoli obešel všechna stavení bohatých lidí, nikdo je nechtěl ubytovat.
Přišli k chatrči, Filemón a Baucis je přijali.
Nachystali jídlo, spaní a vše ostatní pro přenocování. Když hostům nalévali víno, zjistili, že je navštívili bohové. Zeus odměnil hostitelskou dobrotu. Jejich chudou chatrč proměnil v krásný chrám. Bohové zatopili domy boháčů vodou. Než se bohové rozloučili s Filemónem Baucidou, mohli si stařečkové každý přát jedno přání. Přáli si, ať umřou ve stejnou dobu. Než umřou budou se starat o chrám. Jak jejich čas nadešel, proměnili se oba stařečkové ve stromy, a když vítr zavane, dotýkají se větvemi.
Osnova
Úvod: Bohové sešli z nebes
Stať: Filemón a Baucis
Závěr: Dosáhli odměny
(SPOILER)
Prometheus jako potomek božského rodu Titánů, se naučil poznal sílu země a přírody. Postavil sochu prvního člověka, bohyně
Athéna dala život soše. Tak vznikl na Zemi lidský život. Prométheus lidi naučil číst,psát a počítat.
Diovi se však nelíbilo, že lidi nenaučil uctívat
bohy, tak mu dal rozkaz, ať dá oběť bohům. Prométheus poslechl, však chtěl Dia obelstít. Zabil býka a hromadu kostí zalil tukem tak, aby se krásně leskly,maso potom schoval do kůže býka. Zeus sešel z nebes a věděl, že ho chce Prometheus obelstít, nevykazoval hněv, a tak si naschvál vybral kosti zalité tukem. Potom Prometheus odhrnul tuk a šli vidět kosti, ukázal maso býka ,které krásně zavonělo. Aby lest Promethea potrestal,
Zeus zhasil všechny ohniště. Prometheus se vydal k Olympu a ukradl oheň, aby pomohl lidem. Pečené pokrmy a jejich vůně stoupala až k nebesům a dotkla se i Diova nosu. Zeus tedy přikázal ať postaví krásnou sochu ženy. Všechny, bohyně a bohové dali Pandoře nadlidskou krásu a Zeus jí dal zlatou schránku. Potom ji poslal za bratrem Promethea. Prometheus varoval bratra, aby si žádné dary od bohů nevzal, ale při pohledu na krásnou dívku, vše zapomněl. Zeptal se jestli schránku může otevřít, otevřela jí a z ní vyletěly všechny hrůzy světa. Domovy lidí napadaly nemoce a hned za nimi smrt. Potom Zeus přikázal, ať Promethea přikovají ke skále. Po tisíciletí Prometheus nežádal o smilováni, tak Zeus poslal vražedného ptáka, aby se z Promethea nasytil. Ráno se Prometheus uzdravil a pták měl zase jídlo nachystané. Promethea zachránil Diův syn. Aby byla klenba naplněná, musel Prometheus po celý život nosit na prstu kovový prsten, s kouskem skály.Proto se nosí drahé kameny na prstenech, aby se takto uctíval Prometheuv hrdinský čin
Úvod: Prometheus
Stať: Rozlobený Zeus
Závěr: trest Promethea
(SPOILER)
Trojská válka
Královskému páru ve městě Troja se narodil syn Paris.Protože věštba předpověděla, že královský syn zničí celou Tróju, odnesli jej do hor.
Parise se ujala medvědice. Potom ho vychovával pastýř. Jednou uviděl 3 bohyně. Nejkrásnější z nich měl dát jablko.Paris dal jablko Afroditě a ona mu slíbila nejkrásnější ženu na světě. Zbylé 2 bohyně se urazily.
Nejkrásnější ženou na světě byla Helena, manželka řeckého krále Menelaa. Paris se vypravil na jeho dvůr a Helenu unesl do Troje.
Všichni významní muži Řecka vyrazili do Troje potrestat Paridův čin, tím začala Trojská válka.
Na straně Řecka bojoval Achiles.
Achiles byl neporazitelný bojovník, protože ho namočila matka do kouzelné řeky Stix. Ale pata byla jeho zranitelné místo. Ta nebyla namočená.V trojské válce, která trvala deset let, padl Achles i Paris. Nakonec zvítězilo Řecko díky lsti s trojským koněm. To bylo velké dřevěné monstrum ve kterém se ukryli vojáci. Když město Trója přijalo tento dar a koně pustili za hradby vojáci vyskočili a město zničili.
Tak se vyplnila věštba, a od té doby se o škodlivém daru říká, že je to Danajský dar. Tak jak byl Trojský kůň.
Úvod: Paris
Stať: Unesení Afrodity
Stat´: Válka
Závěr: Poražení Tróje
Bravurním způsobem převyprávěná řecká mytologie. Dílo, které by měl znát každý. Znalost této knihy zajistí orientaci v podstatné části kulturního světa.
Štítky knihy
pro děti pověsti starověk bohové pro mládež řecká mytologie báje hrdinové dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2005 |  Staré řecké báje a pověsti |
| 1975 | Birlibán |
| 1996 | Alenčina čítanka |
| 1986 | Příběhy tisíce a jedné noci |
| 1987 | Anička a básnička |
Kde jinde si znovu po tolika letech přečíst Petiškovy řecké báje a pověsti než během dovolené v Řecku. :)