Šťastný princ / Sobecký obr / Věrný přítel / Znamenitá raketa

09.07.2021

Wildovy pohádky jsou nádherné. Tolik fantasie spojené s překvapivým realismem (vlaštovka přelétá nad ghettem; král zásadně odpovídá na otázky položené jiným lidem; kachna dělá lokální politiku). A tolik dobrosrdečnosti spojené s ostrovtipnou kritikou. Zvlášť „Šťastný princ“ je naprostý klenot.

Mlynáře v „Oddaném příteli“ jsem zarytě nenáviděla, ... což je skvělé, protože obvykle mívám sklon se zápornými hrdiny spíš soucítit (a pokládám to za chybu autorů). Ale Wildovi padouši vybočují. Nejsou nositelé vágního, abstraktního, docela charismatického Zla, s kterým by se klidně dalo sympatizovat. Ne, jsou to majitelé zcela konkrétní odpudivé nectnosti, která se dá jedině proklínat. V mlynářově případě kořistnictví.

Ohledně poselství „Sobeckého obra“ jsem chvíli byla poněkud rozpačitá, ale doslov mi vysvětlil, že zdaleka není tak banální, jak by se mohlo jevit. A celkově se doslov tak povedl, že z něj musím citovat: „V čem se však [Wilde] s jinými povídkáři nejvíce rozchází, je to, že [...] s jemnou štiplavostí kárá lidské vady, a to nikoli aby se zablýskl jako vtipný posměváček, ale s vážným úmyslem napravovat, a zejména nelásku, sobectví, lakotu a tvrdost rozehřívat k lásce, nezištnosti, štědrosti a něžnosti.“ — Proto mi v téhle knížce výchovná tendence vůbec, ale vůbec nevadí.

(Moje vydání pochází z roku 1904. Jeho předchozí vlastník je očividně miloval tolik, že dolní růžky častým otáčením doslova zčernaly, a navíc se mu navzdory usilovné práci s lepicí páskou někam zatoulaly poslední stránky „Šťastného prince“. Snad nikdy jsem nečetla knížku, na které by byla láska jejího majitele tak vidět. Odpočívej v pokoji, milý Veverko z II. třídy obecné školy u České Třebové.)