Dohra
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/3803/dohra-3803.jpg
4
152
152
Statek u černého jezera série
< 2. díl
Když v roce 1937 publikoval Mika Waltari svou "skandální" psychologickou novelu Cizinec přichází, ještě netušil, že jeho manželské drama ze syrového, a přece okouzlujícího finského venkova vyvolá tak rozporuplné reakce - na straně jedné ocenění literární kritiky a oblibu u čtenářů, na straně druhé nevoli u církevních či politických kruhů a obvinění z nemorálnosti. A stejně jako byl symbolickému literárnímu soudu za svůj příběh vystaven spisovatel sám, rozhodl se Waltari uspořádat soudní přelíčení i své hlavní hrdince. Tím měla být právě kniha Dohra (1938). Žena, která svého milence pomstila zabitím manžela, v ní je dopadena a obviněna z vraždy, současně jí je však poskytnuta možnost se hájit a veřejně vysvětlit své jednání Mika Waltari tak znovu dokázal, že je nejen citlivým znalcem lidské duše, ale i mistrovským autorem. Jeho nezaměnitelný, severskou nostalgií podbarvený styl, pečlivě rytmizované věty, hra symbolů či přírodních motivů jsou pečetí dobré prózy, která ke čtenářům naplno promlouvá i takřka sedm desetiletí od svého prvního vydání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , Knižní klubOriginální název:
Jälkinäytös, 1938
více info...
Přidat komentář
Z donucení napsaná Dohra mě překvapila.
Čekal jsem autorovu úlitbu společnosti a dočkal se pravého opaku.
Při popisování soudu vražedkyně Waltari odhalí v celé své nahotě neřesti tehdejší finské společnosti.
Jakoby jednoznačným odsouzením obviněné (bez rozmyslu, bez pochopení její situace, bez uznání důvodů jejího konání, protože jednou vražda, vždycky vražda) ze sebe všichni mohli smýt svá morální pochybení.
Vždy je jednodušší kritizovat jiné, než řešit vlastní prohřešky.
Zde Waltari jasně vzkazuje finské společnosti. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
Výborná kniha, byť lehounce zaostává za Cizincem.
tuhle knihu mám ráda, protože mě zasvětila blíže do života ve Finsku, do zvyků lidí, do jejich mentality a přemýšlení. Ne, samozřejmě že o Finech nevím o této knize mnoho, ale něco přece. Líbila se mi. Jako vhled do toho, co řeší Fini narozdíl od nás nebo třeba Slováků, to bylo skvělé. Doporučuji.
Dohra je zvláštní. Dobře popsané chování postav i soudu, ale oproti Cizinci mi něco scházelo a přebývalo zároveň.
Na rozdíl od předchozího pisatele jsem šťasten, že Waltari byl "dotlačen společností" k tomu, aby napsal toto pokračování. Protože jestli se církvi nelíbilo, jak bezvýchodně končí Cizinec přichází, tak tady Waltari "splnil objednávku", ale tak, že zůstává nadále pachuť v ústech. Skvělé!
A máme tady prohru, nebo výhru lokomotivy z cizince, kterej přicházel. Po tom všem, co se semlelo na konci cizince sedí lokomotiva ve světnici a hraje habaďůru. Džony se válí s dírou v hrudníku a rosol prdí do rašeliny s náhrdelníkem z ostnatýho drátu a pytle kamení. Dědka pošle do vsi pro poldy a myslí si, jak to s místníma zabedněncema skoulí. Netuší ale, že vyšetřovat přijede okresní erkyl poaró, kterej všechno rozlouskne a dřív než se lokomotiva naděje, sedí v base a čeká na inkvizici. Rezignuje na všechno a říká si, tak mě třeba zabte vole. Jsem zbouchnutá, v base a džony zbouchávač je tuhej. Poaró přišel i na to, že se džony nejmenoval altonen, ale kartonen. Byl jsem zmatenej jak lesní včela a čekal, že ten koumák vytáhne na kartonena i to, že fabrika ve který údajně makal byla fabrika na kartony, který sám vynalezl a fabriku vlastnil. To se bohužel nestalo, a tak sledujeme inkviziční tribunál a přehlídku naprostýho buranství na lavici svědků.
Lokomotivě by bylo fuk, kdyby jí upálili, nebo ukamenovali, hlavně když to bude hned, nebo teď. Jenže jí do toho hodil vidle místní pery mejsn, kterej svojí výmluvností brání vesnickýmu lynči a možná nebude ani úplná inkvizice. To se ale dozvíme až na konci.
Docela bylo napínavý sledovat ping pong mezi obhajobou a obžalobou. Obžaloba se opírá o svědectví buranů, vejpitků a zabedněnejch kreténů. Za obě knížky jsem dospěl k názoru, že skutečný jméno lokomotivy je asi Žena, protože jinak jí tam nikdo za celou dobu neřekne. Celkem to svištělo, ale cizinec svištěl po trošku rychlejší koleji.
Když jsem dočetla Cizinec přichází, pustila jsem se hned do pokračování. Je svou podstatou jiné, ale stejně čtivé.
Sice ano, Cizinec může být samostatný, vlastně se obejde bez pokračování. Dohra ale obsahuje mnoho myšlenek a pohledů, které je škoda minout.
Četla jsem v prosinci 2009. Podle mých poznámek:
Tato knížka je jako pokračování knížky Cizinec přichází.
Nevěnuje se pocitům ženy vražedkyně, ale pocitům okolí, vyšetřovatelů, soudců.
Hezky napsané, hezky se čte. Nevím ale, proč toto vysvětlení vůbec bylo napsané.
.....a já na tu severskou literaturu asi nikdy nebudu, byť i v podobě klasiky. Místy mi to přišlo absurdní, místy neucelené, nudné či netaktní.
Je škoda, že se Waltari tlakem společnosti nechal dotlačit k tomu, aby napsal Dohru. Podle mě naprosto zbytečná kniha, kterou je naštěstí možné si při čtení Cizince odmyslet.
Něco naprosto nového. Přečetl jsem, ale tento druh literatury nevyhledávám,...
Nebýt Ciznce, asi bych ji nečetla. Přece jen, číst o dopadení a čekání na rozsudek, není nic, co by mě bavilo. Ale toto bylo něco jiného. Waltari ukázal, že i z něčeho tak nudného, může napsat vcelku zajímavý příběh.
Jak mám Waltariho ráda, včetně zajímavých psychologických detektivek, tato kniha mě tedy vůbec nechytla. Pro mě nuda, nezáživnost, nadbytečnost. I český (moderní) překlad mi připadal až moc křečovitý, při pokusu vyjádřit mírnou zastaralost a silnou venkovskost příběhu.
Mýlil jsem se, když jsem podezříval Waltariho, že Dohru napsal proto, aby se zavděčil představitelům "dobré" společnosti, kteří ho za první díl odsoudili. Teď už vím, že tímhle spiskem se jim rozhodně nezavděčil - jen málokterou niť na nich nechal suchou. Opřel se s chutí do relativizování lidské spravedlnosti a zákonů. A povedlo se mu napsat dokonalé dílko. Oproti Cizincovi už v něm není tolik poetiky, více se používá mluvené řeči a děj běží rychleji. Řekl bych, že je i čtenářsky přístupnější. Ovšem cenou za to je, že lze poznat, jak je to všechno napsáno s jedním úmyslem. Cizinec byl mnohoznačnější, mohl se odehrávat prakticky kdykoliv v čase, třeba až v dobách mytické Kalevaly. Dohra je naopak přesně situována do první poloviny 20. století a je to z toho poznat. Na druhou stranu není tak temná a vlastně končí dobře, vítězstvím odpuštění, pochopení a života.
Je to o houževnatosti lidského druhu a co všechno vydrží a v jakých zkouškách musí obstát a že štěsí je vzácné. Spíše člověka provází samé trápení a lopocení.
Veselé to není, Waltari ale většinou má takové knihy, ale vesejší téma je jeho kniha Zázračný Josef, kdo má náladu na relax.
Žádné veselé čtení to tedy není. Severská ponurá atmosféra, tragické osudy... ale krásný jazyk.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
I když Waltari vůbec nezamýšlel Dohru napsat, podařilo se mu - díky veřejnému tlaku, napsat pokračování novely Cizinec přichází, které si s prvním dílem v ničem nezadá. A jsem si jistá, že Dohrou doslova vytřel zrak všem svým kritikům.
Myslím, že všichni čekali, že údajně "skandální" zločin bude co nejpřísněji "po zásluze" potrestán. A pak se dočkali výsostně lidského vyústění činu, ke kterému nemohlo nedojít...
Dohra se čte jako detektivka. Waltari dokázal na minimální ploše předestřít myšlenkové posuny všech zúčastněných, od bigotního černobílého přesvědčení, že každý zločin zasluhuje nejpřísnější trest, až po prozření a pochopení...
Dohra je skvělým pokračováním skvělého Cizince.