Štěně Solo
Hugo van Lawick
Autor na základě podrobného studia psů hyenovitých napsal zajímavou, čtivou a poučnou knihu, ve které vylíčil pravdivý příběh mláděte těchto divokých zvířat.
Literatura světová Příroda, zvířata
Vydáno: 1980 , PanoramaOriginální název:
The Story of an African Wild Dog, 1973
více info...
Přidat komentář
Psi hyenovití nejsou zrovna ve středu zájmu lidí o zvířata. Ale tahle výborná knížečka ukazuje, jak jsou zajímaví. Popisuje část života jedné smečky ve všech oblastech - lov, rozmnožování, fungování smečky, vyrůstání mláďat... Všechno pozorováno přímo autorem. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem neměla tušení. Místy je to drsné a vyloženě napínavé čtení. Lepší než kdejaká beletrie.
Tuto knihu jsem četla cca v 11 letech a byla jsem z ní úplně unešená. Je tam skvěle popsáno chování psů hyenovitých ve smečce- pravidla, hierarchie, vše zasazeno do příběhu- protože autor tu smečku dlouho a dlouho pozoroval. Skvělá kniha.
Kdo má rád zvířata,tak si určitě přijde na své.Tuto knížku jsem naposledy četl ještě za studií na SZeŠ v Lanškrouně někdy v roce 1990 pod lavicí a zaujala mě dodnes.Je to knížka o životě psů hyenových,o jejich hyerarchii a chování mezi sebou.Kdo má rád zvířata a přírodu,doporučuji B-)
„Štěně Solo“ navazuje na pozorování Čingisovy smečky, které manželé Lawick-Goodallovi popsali v „Nevinných bestiích“ (psům hyenovitým se v „Bestiích“ věnoval hlavně Hugo, proto je tato knížka jeho dílem – s předmluvou od Jane).
I když obálka a název českého vydání vyvolávají dojem, že jde o dětskou literaturu, nemyslím, že by autor cílil primárně na malé čtenáře. Třebaže nepochybuji, že jsou děti mnohem otrlejší, než se většina dospělých domnívá, a popis likvidace Soliných sourozenců přežijí ve zdraví.
„Zamaskování“ českého vydání před dospělými zájemci o etologii je nešťastné, poněvadž příběh smečky, především fenky Solo a její matky Andělky, patří k nejlepším případovým studiím o chování konkrétního zvířecího společenství, jaké si lze přát. Text nabízí hlavně vhled do hierachie, infanticidy a vyrůstání psů, zatím co perokresby jedinečně zachycují jejich gesta a výrazy.
Jsem moc ráda, že se Hugo k Čingisově smečce po dopsání první knihy takto „časosběrně“ vrátil (stále bez vysílaček, ale tentokrát s letadlem :)). A manželům Lawick-Goodallovým patří můj nehynoucí respekt za přístup k jednotlivým zvířatům jako k osobnostem, na jejichž životě záleží, i když za svoje ojedinělé intervence do jejich osudů sklidili kritiku některých jiných zoologů a ochranářů. Osobně si myslím, že přesně takhle se má práce se zvířaty provozovat.