Stepný vlk
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362234/mid_stepny-vlk-YhJ-362234.jpg
4
854
854
Tento svoj najslávnejší román písal autor v ťažkej psychickej i fyzickej situácii koncom 20-tych rokov. Pre svoje protivojnové názory bol neustále napádaný, bez prostriedkov, rozviedol sa, mal zdravotné a psychické problémy – zvažoval samovraždu. Touto knihou sa zachránil. Sám o tom píše v dosiaľ u nás nepublikovanom predslove, ktorý nakoniec pôvodné i následné vydania neobsahovali. Toto vydanie obsahuje ešte predslov z roku 1942 a vynikajúcu štúdiu tohto diela z pera Volkera Michelsa, ktorú nám pre toto slovenské vydanie poskytol. Preklad Magda Takáčová, básne preložil Marián Hatala, edične pripravila a vydanie s Volkerom Michelsom, najvýznamnejším znalcom Hesseho, diela konzultovala Daniela Humajová. Ako ilustrácie použil vydavateľ autorov akvarel „Maškarný ples“, ktorý namaľoval v čase písania Stepného vlka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , PetrusOriginální název:
Der Steppenwolf, 1927
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Stepní vlk je knihou, ke které se budu vracet, stejně jako k jiným Hesseho knihám. Jedná se o podobnou příběhovou konstrukci jako v Demianovi a Narcisu a Goldmundovi - hluboký ponor do vnitřního světa protagonisty, do kterého výrazně zasáhne zajímavá vedlejší postava. Stepní vlk je však o poznání starší než dospívající Emil Sinclair a Goldmund ze zmiňovaných děl. Ze začátku téměř chybí děj, proto jsem se zprvu trochu bála, že předestřená ústřední témata Harryho smýšlení se budou beze změny opakovat, díky novým podnětům ale strach z repetitivnosti asi ve čtvrtině knihy odezní. Zbytek knihy jsem si opravdu užila, sledovat Harryho cestu bylo inspirativní a surrealistický bizárek na konci mě v dobrém překvapil.
Zhruba před padesáti lety se mi příběh Stepního vlka četl snáz. Dnes cítím, že autor si musel vytvořit jako symbol ústřední postavu Harryho, aby mohl všem ukázat, jak smýšlí. Tato jistá obřadnost (úvod, traktát) nám je dnes na překážku. Zdržuje. To třeba Cunningham nechává své postavy (které jsou podobně excentrické) jednat napřímo bez podobných obezliček. Hesse teskní po staré Evropě a přitom by ji chtěl překonat, ale nemá na to. Jeho hrdina, i když se cítí jako stepní vlk, pořád lne k měšťáckému životu. Hesse odhaluje měšťáctví, ale dnes se to tak sotva nazývá. I Cunninghamovi hrdinové touží po domově, ale je těžké je nazvat měšťáky. Doba se hodně změnila. Pokud vám to nevadí, zateskněte si s Hermannem po staré dobré Evropě.
(SPOILER)
Stepní vlk je pro mě kniha vskutku jedinečná! Mnohé autorovy úvah my zkrátka mluví z duše. Tato kniha se dá interpretovat prostřednictvím autorova života. Rozpad manželství a následná duševní krize, Hesseho pacifistické postoje. Postava Hermíny jakožto ženský ekvivalent jména Hermann koneckonců i jméno protagonisty Harry začíná na písmeno H a tak dále, jelikož jsem zastáncem živoucí teze Autora Rollanda Barthese :D A tak se pokusím o vlastní interpretaci, slovo interpretace berte prosím s rezervou.
Pablo a Mozart- představují protiklady, jeden pro Harryho představuje vrchol kultury, ten druhý představuje kulturní úpadek- jedná o jazzmana. Jak so tyto dvě postavy vyložit? Pomocí Dionýského a Apolónského komplexu, Pablo- Dionýsos a Mozart Apolón, této interpretaci nahrává fakt, že samotný Nietzsche je v textu několikrát zmíněn, ještě jsem nečetl Zrození tragédie, takže má interpelace může být chybná, osobně mi to zatím dává smysl uvidíme po přečtení.
Další věci, kterou bych chtěl vyzdvihnout, je celá problematika okolo Stepního vlka. Harry, ho totiž vnímá jako nemoc, ze které se chce vyléčit, přitom však se mu to zdá nemožné a shledává sebevraždu jako lepší řešení. Paradoxní.
Další otázkou je to, jaký je význam postavy Hermíny
1. Slouží jako průvodce po světě, tzv úpadku v jeho očích.
2. Je prvním člověkem kterému se Harry svěřuje.
3. Je Harryho alter egem, takže její zavraždění v závěru knihy, možná znamená překonání sebevražedných sklonů.
Tuto knihu, byť dějově nevýraznou, je potřeba především procítit. Jde o psychoanalýzu osobnosti hlavního hrdiny, kdy autor jde opravdu až ke kořenům. Čtenář postupně odlupuje jednotlivé slupky osobností stárnoucího hrdiny, který se potýká s myšlenkami na smrt, vlastní rozpolceností a jinakostí. Tento proces je poněkud bolestný, pro hrdinu i pro čtenáře. A na konci dochází k uzdravení ... snad. Nezbývá než doufat...
Po 29 letech jsem se vrátil k slavnému románu Stepní vlk (Der Steppenwolf, 1927), jehož autorem je proslulý německo-švýcarský spisovatel Hermann Hesse (1877–1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1946). Poprvé jsem ho četl v roce 1993, kdy mi bylo 20 let, a velmi se mi tenkrát líbil; myšlenky hlavního hrdiny, spisovatele Harryho Hallera, který o sobě říká, že je "stepní vlk", "cizí, divoký a také plachý, dokonce velmi plachý tvor z jiného světa", mne tehdy jako mladého člověka, který má život před sebou, přemýšlí o své budoucnosti a musí se s lecčíms vyrovnat, dost oslovily.
Bohužel, dvakrát do téže řeky nevstoupíš, jak se říká – velké potěšení z četby se podruhé neopakuje, ten román je jistě dobrý, ale už ke mně nepromlouvá tak jako kdysi, byť některé myšlenky a úvahy hlavní postavy jsou platné pořád. Ale je mi to teď nějak vzdálené, minimální děj mě spíš rozčiluje a záhadný, nevyrovnaný, o sebevraždě přemýšlející, samotářský stárnoucí Harry Haller mi moc sympatický není, i když by mi mohl být vlastně poměrně blízký. Je to zvláštní, ale většinou, když jsem po letech znovu četl své oblíbené romány, líbily se mi ještě víc a objevil jsem v nich leccos nového; se Stepním vlkem se mi to ale teď nestalo, závěrečné scény z "magického divadla" jsem dočítal už jen s pocitem, ať je konec a ještě že ta kniha není dlouhá...
Spisovatel Harry Haller se v knize zpovídá z vlastní jinakosti a z rozpolcených pocitů člověka vnímajícího roztříštěnost světa a zpochybnění tradičních duchovních hodnot. Nenávidí svět měšťáků, jimiž je obklopen, a přece jim jejich zabydlenost a spokojenost závidí. Jeho světem je říše fantazie a ideje velkých myslitelů či básníků jako Goethe nebo Mozartova hudba. Štěstí ani lásku si neumí užít. Setkání s kurtizánou Hermínou a její přítelkyní Marií ho zavede do jiného světa, prostého života a opojení smyslovou láskou. Ale ani tato cesta není ta pravá, musí projít jakýmsi snovým magickým divadlem a zabít v sobě stepního vlka, což je symbol Hallerovy rozdvojenosti a rozpolcenosti. Zda však poté bude šťastný, není jisté...
Zajímavá je experimentální forma románu: Vydavatelova předmluva (člověk, u jehož tety bydlel Haller v podnájmu a který pak našel jeho zápisky) – Zápisky Harryho Hallera – Traktát o stepním vlku – pokračování zápisků – Autorův dovětek.
"Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl jí po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy."
"Intenzívně žít se dá jen na úkor svého já."
"...každý vypjatý individualismus se obrací proti svému já a tíhne opět k jeho zničení."
"Hruď je vždy jen jedna, tělo jen jedno, duše v nich však nejsou pouze dvě či pět, nýbrž bezpočet; člověk je cibule se stovkami slupek, tkanina z mnoha vláken."
"Vždy to bylo tak a vždycky bude, že čas a svět, peníze a moc patří těm nízkým a povrchním a že těm druhým, pravým lidem, nepatří nic. Nic, jen smrt."
"Snadný život, snadná láska, snadná smrt – to nebylo nic pro mne."
"...veškerý vyšší humor začíná tím, že už svou vlastní osobu nebereme vážně."
Líbil se mi autorův dovětek: Hodně lidí knihu nepochopilo. A každý si v ní najde to svoje.
Těžko hodnotit. Sice dobře napsáno, ale výraznější rezonance u mě chyběla.
Ad komentář JakeTheDog - Asi tak. :)
Stepní vlk asi navždy zůstane jedním z nejintenzivnějších čtenářských zážitků.
Do poloviny jakási onanie buržoazního bohéma. Pak dojde na souložení a trochu se to zlepší.
Návraty ke knihám, které člověka kdysi oslovily, jsou vždy sázkou do loterie ... V případě Stepního vlka se mi podruhé vstoupit do stejné řeky, co do prožitku z knihy, úplně nepovedlo. Když odhlédnu od dobového kontextu, jako že jungiánská psychoanalýza nebo východní filozofie jsou natolik prosáklé do obecného povědomí, že už asi nikomu moment prozření nepřinesou, Stepní vlk může stále fungovat, pokud jde o ony věčné začarované vnitřní boje, hledání bodu rovnováhy a souladu mezi tím zástupem bytostí vevnitř i vně ... I v tom, že odstup a bavení se nesmyslností nebo mnohotvárností života může být dobrou cestou jak se naučit žít.
Za můj rozpačitý dojem může spíše způsob, jakým Hesse ke čtenáři promlouvá
... polopaticky, tónem mentora poučujícího velmi mladého žáčka, což na mně, má-li jít o padesátníka inklinujícího k intelektuálním a duchovním stránkám života, působí jako pěst na oko. A to i když chápu ten úhel autorova pohledu, že navzdory věku a vzdělání, můžeme být v určitých životních oblastech úplné děti.
Již má druhá kniha od p. Hesseho a mé dojmy jsou spíše na pováženou.
Celkové vyprávění bylo doprovázeno občasnými, složitými, až na půl stránky dlouhými větami, kterým jsem nerozumněl a ztrácel se. Příběh mi seděl pouze v částech, které jsem si dokázal představit či se do nich vžít. Sehnat knihu bylo velké nadšení, které po přečtení zanechalo neutrální dojem.
Z celé knihy mi nejvíce na paměti zůstala strana 53.
Mistr opět nezklamal. Toto není běžné literární dílo, ale skutečná psychoanalýza, kterou, máte-li dost odvahy, můžete procházet spolu s hlavní postavou. Ta je postupně pitvána a rozbíjena na tisíc kousků a čtenář spolu s ní, což může být dost bolestný proces, zvláště jste-li přibližně ve věku Stepního vlka. Vše potom vrcholí v závěru knihy, který mne zanechal zcela beze slov. Krásné.
P.S. Po přečtení pár komentářů musím konstatovat, že dovětek autora byl zcela na místě. Je opravdu podivuhodné, s jakým nepochopením se tento román setkává. Ale možná to samo o sobě je zdařilý vtip, kterým nás počastovali "nesmrtelní", mezi něž se mezitím Hesse nepochybně zařadil :-)
"Stepní vlk" je knížka o čemkoliv chcete. A nejvíc ze všeho - světě div se - o vztazích. Sám k sobě, ke svým láskám, svým představám, snům...
Není to úplně jednoduché čtení. Taky aby jo, když při koumání sebe sama vyplave na povrchu vše, co v sobě celý život střádáme....
"Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já."
Já nevím, jestli vůbec existuje knížka od Hermanna Hesseho, která by nebyla dobrá... :-)
Jak tuto knihu hodnotit? Těžce. Skvělé dílo, hluboké, plné fantazie a mouder. Autorův doslov, směřující k vysvětlení věku autora, pro osvětlení hloubky myšlenek, byl sakra důležitý. Po něm jsem pochopil, že střípků jsem na svůj spíše čtyřicítkový věk pochytil docela dost. Přesto se ke knize musím vrátit později.
Komu se líbil Stepní vlk, tomu doporučím Křik. Místo hudby je spíš umění výtvarné...
https://www.databazeknih.cz/knihy/krik-73017
Hesse šel ale dál, nicméně na větší ploše.
Toto byl můj začátek s Hessem, když mě někdo pošťouchne, kudy dál, budu rád ( :
..., Bolo to na koncerte, hrali nádhernú starú hudbu, a medzi dvoma taktami, keď drevené dychové nástroje hrali piano, sa mi zrazu otvorili dvere onoho sveta,preletel som nebesami a videl som Boha pri práci, cítil som blaženú bolesť,
a ničomu na svete som sa už nebránil,
ničoho na svete som sa už nebál, so všetkým som súhlasil a všetkému
som dal svoje srdce.
Netrvalo to dlho, možno štvrťhodinu, ale tej noci sa mi to sem-tam vo sne vrátilo, a odvtedy, vo všetkých tých prázdnych dňoch to sem-tam skryto zažiarilo, niekedy som to celé minúty zreteľne videl ako zlatú božskú stopu prechádzajúcu mojim životom, takmer vždy bola hlboko ukrytá pod blatoma prachom, potom znova zasvietila predo mnou zlatými iskrami, akoby sa už nikdy nemala stratiť a predsa čoskoro hlboko zapadla...
Raz v noci, keď som ležal s otvorenými očami, začal som zrazu recitovať verše, príliš krásne a príliš zvláštne verše, aby som pomyslel na to, že by som si ich mal zapísať, ráno som si ich už nepamätal, a predsa ostali vo mne skrité ako tažké orechové jadro v starej krehkej škrupine.
Inokedy to prišlo, keď som čítal básne, keď som uvažoval o nejakej Descartovaj či Pascalovej myšlienke, potom to zas znovu zažiarilo a viedlo ma zlatou stopou vysoko do neba, keď som bol s milenkou...
Ach, tažko nájsť túto Božiu stopu v živote, ktorý vedieme, v týchto priveľmi spokojných, priveľmi bezduchých časoch, pri pohľade na túto architektúru, na tieto obchody, na túto politiku, na týchto ľudí..!
Akože som mohol nebyť Stepným vlkom a drsným samotárom vo svete, ktorého ciele sú mi cudzie, ktorého radosti mi nič nehovoria...!
~~~
(Stretnutie s bohom.）str.24/25
Štítky knihy
zfilmováno německá literatura švýcarská literatura samota
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Zvláštní kniha, která se velmi dobře četla, ale jen stěží dokážu převyprávět děj.