Štěstí lidu

11.06.2018

Esej konzervativního myslitele, v níž se její autor dopouští chyby apriorního stanovení toho, co dokazuje. Autor kritizuje sociální stát švédského střihu, jelikož zabraňuje dosahovat občanům “hlubokého uspokojení”. Zabraňuje jim to z toho důvodu, že toto naplnění dle Murraye čerpá ze čtyř zdrojů, kterými jsou víra, povolání, rodina a společenství. Pokud sociální stát přebírá určitý díl z role některé z těchto institucí, pak tím tato instituce vadne a občan z ní nemůže čerpat, díky čemuž upadá jeho vitalita a pocit životního štěstí a naplnění.

Není jasné, jaký je pro autora přesně rozdíl mezi rodinou a společenstvím, jelikož u rodiny zřejmě nejde jen o zajištění reprodukce, ale také o vazby mezi členy. Tyto vazby jsou ovšem také důležité v rámci společenství, tudíž se rodina a společenství coby smysluplné zdroje hlubokého uspokojení (dále jen HU) překrývají. Naopak povolání je kategorie až příliš široká, jelikož dle autora zahrnuje nejen práci, ale také záliby či například uměleckou tvorbu. První vážné chyby se autor dopouští tehdy, když tvrdí, že společenství a rodina mají přirozený původ, zatímco stát přirozený původ nemá. Jenže nevysvětluje rozdíly. Stát je svého druhu společenství. Pakliže jde o míru organizovanosti, pak je otázka, zda společenství či dokonce rodina, v níž hrají roli autority stanovující zákony, které ubírají jednotlivcům jejich svobodu v rozhodování a životnímu směřování, respektive že toto rozhodování přebírají z jedince na sebe, nemohou být stejně škodlivé, jako je pro autora sociální stát. Autoritativní a rozhodovací role státu by se tak jen posouvala na nižší úroveň, ale k jedinci by se přes rigidní společenství nebo rodinu stejně nedostala. Ten pak může v důsledku omezení rodinou či společenstvím stejně tak trpět neschopností dosáhnout HU.

S tím se pojí i to, že autor ve svém velebení role společenství a rodiny zcela opomíjí jejich potenciální negativní stránku, která může jedince svazovat a zabraňovat mu ve svobodné a kreativní činnosti a naplnění. Např. konzervativní rodina či společenství může takto omezovat ženy na historicky dané role. Sociální stát a jeho emancipační potenciál se zde zcela opomíjí.

Další problematický bod je samotný koncept HU, kterým autor nahrazuje rovněž problematický pojem štěstí. Murray až příliš nekriticky spojuje HU s prací pro společnost, s vysokou morálkou a individuální zodpovědností za společnost i prostředí. Kdyby vycházel z toho, že víra, rodina, práce a společenství jsou základní pilíře pro rozvíjení společnosti, nikoli jednotlivce, čemuž je třeba individualitu naopak podřídit, pak by to dávalo lepší smysl. Jenže tím by se dostal do oblasti totalitně-levicového smýšlení, které je pochopitelně jeho pravicovému chápání, v jehož středu je svobodné dosahování osobního štěstí, odporné. Tím ovšem přehlíží zásadní nekonzistenci, jelikož mezi tím, co je dobré pro společnost, a individuálnímu HU ze smysluplně naplněného života, nemusí být nutně pozitivní vztah. Pro mocensky myslícího člověka může být uspokojivým naplněním životního běhu maximalizace míry a rozsahu, v jakých ovládá a využívá ostatní, či v jakých shromažďuje moc a movitosti. Murray ve své argumentaci v podstatě automaticky počítá s tím, že HU v rámci smysluplného naplnění života je mít děti, vychovávat je, pěstovat přátelské vztahy a co nejusilovněji budovat osobní blahobyt v korespondenci s blahobytem celé společnosti, spolu s pěstováním a předáváním zodpovědnosti za naplňování těchto cílů. Ten, kdo se tomu vymyká, v autorových očích dosáhnout HU nechce. Čili se jedná o tautologii, jelikož se zde dokazuje, že rodina, společenství, povolání a víra jsou základní pilíře pro budování rodiny, společenství, povolání a víry.

Druhá polovina eseje je už jen blábolení o tom, že exaktní věda v budoucnu jistě dokáže, že jeho předpoklady jsou pravdivé + povinné odkazování se na Tocquevilla.