Štěstí má jméno Jonáš
Eliška Horelová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/433025/bmid_stesti-ma-jmeno-jonas-drD-433025.jpg
4
46
46
Z autobusu vystupují lidé. Pět, někdy deset, nikdy však ten, na kterého čeká voříšek, podvraťák, dingo zvaný Jonáš, pes neurčité rasy, barvy, věku i minulosti. Pes, kterého jeho pražský pán odvezl do jedné vesnice za Prahou a tam ho na návsi odložil. Jako nepotřebný kus nádobí nebo nábytku. O opuštěném dingovi se dozví dvanáctiletá Radka Melenová od svého otce, řidiče autobusu. A navzdory nevůli přísného tatínka a rozpakům hodné maminky se rozhodne, že si psa "osvojí". Cesta dinga za domovem je trnitá. Jeho osudy jsou pohnuté, veselé i smutné, avšak díky Radce a její nerozlučné kamarádce Pechtě tato zamotaná historie dobře dopadne. Štěstí, které nakonec Jonáš nalezne ve strhujícím vyprávění spisovatelky Elišky Horelové, bychom měli přát všem opuštěným pejskům, ale i ostatním zvířecím bezdomovcům na světě... celý text
Přidat komentář
K téhle knížce mě přivedla diskuse "Knihy po kterých pátrám - poraďte", v níž ji hledala jedna uživatelka. Zkusila jsem vypůjčit v knihovně, neb dobře psané knihy pro děti a mládež mě baví, a rovnou ji zadávám do čtenářské výzvy, protože letos je to první kniha s ilustracemi, se kterou jsme se potkaly. A to ještě navíc s ilustracemi od Borna, který je mou srdcovkou!
Příběh je poměrně prostý, místy předvídatelný, ale je hezky a mile psaný, a nebýt drobných narážek, mohl by se odehrávat klidně i dnes. Horelová píše vtipně, ale na můj vkus těch různých slovních hříček a "hlášek" bylo v knize na jedné stránce až příliš. Kdybych byla mladším čtenářem, asi by se mi to kvůli tomu četlo těžce, ne vždy bych rozklíčovala danou metaforu a rozčilovala se, že autorka nemůže psát "normálně". Těžko říct, jestli v 70. letech takhle děcka opravdu mluvily?
Z pohledu dospělého čtenáře mi přišly trochu smutné dospělé postavy líčené očima dětí, zejména rodiče - tatínek toužící po autu a maminka obsedantně uklízející v bytě. Ovšem potěšilo mě, že učitelé nejsou žádné karikatury, ale taky lidé, a spolužáci a spolužačky jsou líčeni v archetypech, se kterými se ve třídě mohl potkat každý.
Děj plynul hezky, ale nevím, jestli to bylo tím, že jsem četla s pauzami (prokládala jsem si touto knihou čtení Jussiho Adlera-Olsena), zpětně mi to přišlo takové trochu "o ničem". Protože však nechci být škarohlíd, ne vždycky musí být kniha plná "velkých příběhů", někdy stačí obyčejná epizoda. Chybělo mi uzavření linky se čtenářskými příběhy, jak se k nim nakonec postavili oni odborníci na dětské štěstí. (Nemluvě o tom, že Radka s Pechtou by zasloužily za to, že četly práce ostatních dětí.)
Knížku jsem si vzala z hromady vyřazených v jedné knihovně. Sáhla jsem pro ni s radostí jako pro řetízek se srdíčkem, který jste ztratili v dětství... Pamatuji se dobře, jak jsme ji četli v šestce společně, jak jsme se smáli, a já pak o ní napsala do čtenářského deníku zápis, který pak paní učitelka četla před celou třídou :). Jo... Ani já neměla jako dítě psa, ale kniha mě bavila z jiného důvodu - děti tam spolu kamarádí s příjemnou úctou a opravdovostí. Spíš než Jonáše jsem si jako malá přála spolužačku Pechtu :). Jen musím dodat, že mám vydání z roku 1977, příběh se odehrává v roce 1972, jak se píše v jedné kapitole.
Tohle byla kniha mého dětství. Jako dítě jsem psa neměla, ale vyskytl se u nás kocour . Toulavý.... A právě on dostal tohle jméno.
A štěstí má jméno Jonáš, no ne ? :-)))
*****
Hrozně milý příběh napsaný krásnou hovorovou češtinou, kterou máte chuť vzít jako kočičku do náruče a podrbat ji na bříšku. Je trochu škoda, že příběh samotného psa tvoří vlastně až poslední třetinu knihu a jeho příchodem to lehce ztrácí náboj nebo co. Zkrátka už to nějak nebylo ono a trochu jsem přeskakoval.
Knížka mého dětství. Mnohokrát čtená. Protože byla o mně. Protože jsem si nepřála nic jiného než psa. A protože sny se mají plnit, mám psy 4 a tuhle knížku na čestném místě v knihovničce a občas si v ní nostalgicky zalistuji...
Jako malá holka - v 6-té třídě jsem ji milovala a četla snad 1000x. Těším se, až ji půjčím vnučkám.
Tuto knihu jsem četla před lety jako malá holka a zbožňovala jsem ji!
Určitě mladým slečnám doporučuji :)
Na této škole nám dávali příklad z toho- Nekrmte toulavý psy pokud si je nechceš vzít. Na tohle jsem si vzpomněla v Řecku na dovolené, kde je mnoho toulavých psů.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Léto, jako když vyšije |
| 1989 |  Nemožná holka |
| 1985 | Štěstí má jméno Jonáš |
| 1985 | Tománek je rád na světě |
| 1980 | Stěhovaví ptáci |
Vnímala jsem nejvíc tupost rodičů. Celé to bylo podivné. Děvče toužilo po psu, mohlo ho zachránit. Ale rodiče tomu nepřáli. Ani tu situaci se psím bezdomovcem nějak jinak dospěle neřešili. Pro mě takové k uzoufání.