Štěstí má jméno Jonáš

30.08.2023

Vnímala jsem nejvíc tupost rodičů. Celé to bylo podivné. Děvče toužilo po psu, mohlo ho zachránit. Ale rodiče tomu nepřáli. Ani tu situaci se psím bezdomovcem nějak jinak dospěle neřešili. Pro mě takové k uzoufání.

16.03.2021

K téhle knížce mě přivedla diskuse "Knihy po kterých pátrám - poraďte", v níž ji hledala jedna uživatelka. Zkusila jsem vypůjčit v knihovně, neb dobře psané knihy pro děti a mládež mě baví, a rovnou ji zadávám do čtenářské výzvy, protože letos je to první kniha s ilustracemi, se kterou jsme se potkaly. A to ještě navíc s ilustracemi od Borna, který je mou srdcovkou!

Příběh je poměrně prostý, místy předvídatelný, ale je hezky a mile psaný, a nebýt drobných narážek, mohl by se odehrávat klidně i dnes. Horelová píše vtipně, ale na můj vkus těch různých slovních hříček a "hlášek" bylo v knize na jedné stránce až příliš. Kdybych byla mladším čtenářem, asi by se mi to kvůli tomu četlo těžce, ne vždy bych rozklíčovala danou metaforu a rozčilovala se, že autorka nemůže psát "normálně". Těžko říct, jestli v 70. letech takhle děcka opravdu mluvily?

Z pohledu dospělého čtenáře mi přišly trochu smutné dospělé postavy líčené očima dětí, zejména rodiče - tatínek toužící po autu a maminka obsedantně uklízející v bytě. Ovšem potěšilo mě, že učitelé nejsou žádné karikatury, ale taky lidé, a spolužáci a spolužačky jsou líčeni v archetypech, se kterými se ve třídě mohl potkat každý.

Děj plynul hezky, ale nevím, jestli to bylo tím, že jsem četla s pauzami (prokládala jsem si touto knihou čtení Jussiho Adlera-Olsena), zpětně mi to přišlo takové trochu "o ničem". Protože však nechci být škarohlíd, ne vždycky musí být kniha plná "velkých příběhů", někdy stačí obyčejná epizoda. Chybělo mi uzavření linky se čtenářskými příběhy, jak se k nim nakonec postavili oni odborníci na dětské štěstí. (Nemluvě o tom, že Radka s Pechtou by zasloužily za to, že četly práce ostatních dětí.)

21.03.2020

Knížku jsem si vzala z hromady vyřazených v jedné knihovně. Sáhla jsem pro ni s radostí jako pro řetízek se srdíčkem, který jste ztratili v dětství... Pamatuji se dobře, jak jsme ji četli v šestce společně, jak jsme se smáli, a já pak o ní napsala do čtenářského deníku zápis, který pak paní učitelka četla před celou třídou :). Jo... Ani já neměla jako dítě psa, ale kniha mě bavila z jiného důvodu - děti tam spolu kamarádí s příjemnou úctou a opravdovostí. Spíš než Jonáše jsem si jako malá přála spolužačku Pechtu :). Jen musím dodat, že mám vydání z roku 1977, příběh se odehrává v roce 1972, jak se píše v jedné kapitole.

15.03.2020

Tohle byla kniha mého dětství. Jako dítě jsem psa neměla, ale vyskytl se u nás kocour . Toulavý.... A právě on dostal tohle jméno.
A štěstí má jméno Jonáš, no ne ? :-)))
*****

24.11.2019

Hezká a srandovní kniha která potěší

07.03.2019

Hrozně milý příběh napsaný krásnou hovorovou češtinou, kterou máte chuť vzít jako kočičku do náruče a podrbat ji na bříšku. Je trochu škoda, že příběh samotného psa tvoří vlastně až poslední třetinu knihu a jeho příchodem to lehce ztrácí náboj nebo co. Zkrátka už to nějak nebylo ono a trochu jsem přeskakoval.

10.08.2018

Knížka mého dětství. Mnohokrát čtená. Protože byla o mně. Protože jsem si nepřála nic jiného než psa. A protože sny se mají plnit, mám psy 4 a tuhle knížku na čestném místě v knihovničce a občas si v ní nostalgicky zalistuji...

19.02.2016

Jako malá holka - v 6-té třídě jsem ji milovala a četla snad 1000x. Těším se, až ji půjčím vnučkám.

28.07.2014

Tuto knihu jsem četla před lety jako malá holka a zbožňovala jsem ji!
Určitě mladým slečnám doporučuji :)

13.05.2012

Na této škole nám dávali příklad z toho- Nekrmte toulavý psy pokud si je nechceš vzít. Na tohle jsem si vzpomněla v Řecku na dovolené, kde je mnoho toulavých psů.