Stín blaženosti

21.12.2021

Věroslav Mertl je pozoruhodný literární úkaz. Souhlasím velmi s hodnocením, že je pokračovatelem Jana Čepa, zároveň nesouhlasím s tím, že nedosahuje jeho výšek. Zaprvé se to nedá poměřovat a za druhé Mertlova prvotina je neotřelým způsobem čistá. Je to soubor krátkých povídek, resp. malých zastavení v různých životních situacích, které vypadají obyčejně, ale pro jednající osoby jsou vždy v něčem hraniční: muž se vrací po deseti letech z vězení a neví, strašně se bojí, jestli bude moci ještě se eroticky dotknout své ženy; dědeček (vdovec) hlídá vnoučka a vidí, jak si s ním nerozumí a pak přijde kloučkova maminka a jejich vzájemné samoty se ještě prohloubí; muž absolvuje vesnický pohřeb a zjišťuje, že skoro nikdo se za zemřelého není schopen postavit a odpustit mu; starý muž se těsně před smrtí snaží najít způsob, jak říct své ženě, že před 50 lety jí byl nevěrný, aby do smrti neodcházel obtěžkán tímto celoživotním tajemstvím apod. Nechci tady prozrazovat všechny tyto situace, ale jedno mají společné: jsou zdánlivě jednoduché a přitom velmi těžké.
Co ale musím opravdu obdivovat, je nádherný jazyk, který je květnatý, ale ne barvotiskově kroucený. Je to bohatý jazyk. Je rozkoš číst, jak je možné některé stavy popsat a vyjádřit. (Níže vybírám pár citátů pro ilustraci.) Je to kultivovaná radost.
Mertlova prvotina je velmi křehká. Situace jsou křehké, jazyk je křehký a vše, co se tam děje, jsou prchavé okamžiky, bubliny nebo pavoučí sítě, kterých se člověk bojí dotknout, aby nepraskly. Jsou to intenzivní prožitky, nejednoznačné, které člověk musí číst a dávkovat postupně - knihu podle mě nejde přečíst najednou. Myslím, že tohle je skutečná literatura. Myslím, že pan Mertl je nedoceněný a málo známý autor, chystám si určitě najít od něj něco dalšího. A všem doporučuji.
Několik náhodně vybraných citátů pro ilustraci: "Vstal, popošel znovu k oknu, ale jeho pohyby i pohled byl pustý, jako by se vracel do ztraceného domu svého dětství"....
"Slova zanikala v hlomození, objevovala se jako vypálená neřestná znamení na dřevě křížů, plavala jako zkalená kola pěny a padala ke dnu, k neuzvednutí těžká."
"Chtělo se mu vysvětlovat, strhávat boláky, ukazovat ty průvanovité chodby v srdci, jimiž teče tma, ale mlčel, neboť cítil, že už teď není schopen rozlišit, co je ztraceno navždy, co jen načas a co přetrvá."
"Vešel jsem do domu mrtvého, který zůstal dokořán a procházeje světnicemi, zdálo se mi, že že je ještě opravdu cosi nedopovězeného v tomto domě. V knihovně stály v pokojném sousedství svazky Aristotelovy, Hegelovy, Nietzcheho a sv. Augustina, jako by tento svět nebyl plodem jejich bolestného neklidu. Rozhlédl jsem se, pohlédl do otevřeného okna a tiše zašeptal: "Odpusť mu, Pane!"
"Jejich zimní měsíce: od okna ke kamnům a zpět. Ale teprve když je člověku pětasedmdesát, či třiaosmdesát, vidí, že se vlastně belhá pustinou, jejíž okraje jako ve vidění připomínají zelené pahorky (pahorky jako padětství) a dohánějí k podivnému zmatení. .. Někteří pomřeli, jiní zapomněli, sourozence odřízly dálky a děti - - - ? Co je to vlastně za lidi, ty naše děti?"
"Zbývá poslední touha; pomalu odtud odcházet, ale tak, aby to ztrácené bylo důstojné, jako když poslední čáp mizí ve fičivých dálkách."
"Kdo zvedl v té mrazné noci oči vzhůru k nebesům, spatřil pár létavic, jak se vrací dlouhým, zanikajícím obloukem k zemi."
"Zahleděla se do modravého plamene plynového hořáku a zdálo se jí, že je to jediný oheň, který ze všeho zbyl."