Stín kapradiny
Josef Čapek
Baladická próza o pronásledování dvou pytláků-vrahů hajného v hlubokých lesích, kteří štváni svědomím i vykonavateli spravedlnosti v sebeobraně dále zabíjejí... Ve vyprávění vyniká líčení duševních stavů obou štvanců, opojených nejprve krásou lesa a pocitem svobody a postupně propadajících beznaději. Edice: Knihovna XX. století ; 3 Doslov: Jiří Janáček... celý text
Přidat komentář
Poetickým popisem přírody se prolíná linka zla. Místy vystupuje zřetelněji, místy méně. Přitom nenápadně sílí. Zpočátku vzbuzuje obavy, později strach z toho, kudy se ještě povine a kde skončí.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem.
Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.
Posloucháno jako audiokniha. Příběh je ze své podstaty smutný, ale oslovila mě značná empatie vůči hlavním postavám, kouzelné líčení přírody a především neotřelé téma.
Přináší mi to nový pohled na Josefa Čapka hlavně v tom, jak dovedl (nejspíš) vybočit z nějakých očekávání a psát o kontroverzních tématech (podobný námět by byl nejspíš kontroverzní i dnes).
Příběh o tom, že výčitkám svědomí nejde uniknout ...
Hodně se mi líbí popis přírody a okolí, kterým Ruda s Vaškem prochází. Daleko zajímavější je však pak popsaná změna myšlení a psychického stavu obou mladých mužů, kteří utíkají před trestem, který jim hrozí za zastřelení hajného. Nejprve je to euforie, naivní představa, jak všemu utečou a budou si jen užívat, nebudou již pracovat na poli a v kamenolomu. Pak pád do reality a stálé hledání úkrytu před lidmi a před myšlenkami a sny, které je pronásledují. Vzpomínají na časy, kdy byli šťastní ...
Nejsem zrovna nekritický obdivovatel Čapků, vždycky jsem je bral jako vyloženě prorežimní autory, jimž se podařilo zastínit lepší prvorepublikové spisovatele (Havlíček, Durych). Ale tahle knížka je prostě dobrá. A jde také asi o nejčtivější knihu Josefa Čapka vůbec (když nepočítám pohádky).
Prostý baladický příběh o dvou mládencích na útěku, k nimž je i les nepřátelský a v každé kritické chvíli je neváhá vyhodit za svůj okraj do volné krajiny. Ale já bych ještě vypíchl jazyk, jímž je to napsáno. "Jeho duše se tvrdě sbalila do sebe jako zaťatá pěst a čouhal z ní břitký nůž vzteku." nebo "Salám řízný jako dobře naložený četař, šťavnatý jako hubatá coura, prodchlý uzeností jako trafika tabákem."
Ještě dodám, že vydání z roku 1957 obsahuje velmi obsáhlou předmluvu/studii o Josefu Čapkovi. Má přes 50 stran.
Nádherný poetický příběh. Pytláci se chovají trochu hloupě, ale jsou tam nádherné poetické chvíle, kdy přemýšlejí nad životem, smrtí a pomíjivostí krásy, kupřikladu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Krásné čtení, i když smutné a tragické. Směs poezie, vyprávění a popisu. Splynutí přírody s myšlenkami člověka.
Próza, která možná nemusí někomu sednout, ale já jsem si velmi užíval barvitý jazyk, jakým byl líčený příběh dvou vrahů na útěku. Je to příběh, kde hlavní roli hrají zejména pocity a myšlenky, přemýšlení o životě a smrti a příběh jako takový není až tak důležitý. V tomto vydání je také od Jiřího Opelíka hezky stručně shrnuta tvorba Josefa Čapka hned na začátku knihy.
(SPOILER)
Pokud si mám vybrat Čapka, vždycky to bude Josef a jeho Stín kapradiny. Pokaždé, když tuhle knihu čtu, mám neodbytný pocit, že jsem v lese, který je také jednou z hlavních postav, spolu s prchajícími vrahy, kteří se stávají lesní zvěří, postupně se mění ze zajíců (utíkajících) v rysy (lovící) a naopak, les je pronásleduje, někdy je přátelský, jindy nepřátelský, ale stále vystrkuje uprchlíky na svůj okraj, pomáhá v lovu.
Zjistíte nejen, co postavy říkají, ale i co si myslí. Jako v každé správné baladě můžete očekávat krvavé vyústění jako jediné logické a správné.
Ještě jsem se asi nikdy nesladil s lyrickou prózou na tak podobnou notu - z Čapkových popisů jsem před očima jasně viděl les, mech, rosu, mlhu, cítil zemitou vůni a také chlad, který k ránu pronikal pod kabáty. V tomto ohledu velmi povedené a pro mě silný zážitek.
Co se týče příběhu, no... Zločin a trest to není. Dva mladí kluci udělali jednu velkou, obrovskou chybu, a místo toho, aby projevili sebereflexi, utekli. Kudy šli, tam dál rozsévali zmar. Oceňuji dvě věci - Čapek je nenechal nic udělat oněm dětem, které sledovali ze stráně, "jen" vykradli chalupu jejich rodičů. A nenechal ty dva floutky znásilnit onu švadlenu, "jen" měla jedna nevěsta o svatebním dnu špinavé šaty. Od druhé vraždy už bylo jasné, že dříve nebo později (ale spíš dříve) to pro ně nemůže dopadnout dobře, a to tím dobře myslím vězení.
I přes jistou plytkost příběhu, který ale hádám, že nebyl na této krátké próze úplně stěžejní, jsem se do něj dokázal vžít, dokázal jsem fandit pronásledovatelům, kteří se tedy reálně objevili až na posledních pěti stranách, a dokázal jsem si živě představit popisovanou přírodu. Dal bych tři a půl, ale za všechno, co napsal můj oblíbenec, autorův bratr, dávám čtyři.
Padli si do noty s tmou. Pádí, cestou bez světel. Ruce si scestím mnou, dokud jejich "mechové" kroky, nachové stopy... Kruci, páni, krvavá čerň tryská vám/i/, z galoší, bot. Zle bude. Pod lesním zákonem, zeleným vějířem. Mřít. Mordýřská pouť.
Myšlenky zbojnických mladíků. Knihu jsem poslouchal jako audio.
Jedinečný jazyk vyprávění, vhled do psychologie hlavních postav, svědomí ztělesněné tíživými představy a sny, prostředí neutrálního lesa, to všechno ve skvělém podání Igora Bareše. Paráda.
To jsem jednoho večera rozjímal, točil prsty mlýnek a najednou si s hrůzou uvědomil, že jsem doposud chodil obloukem kolem Čapků. Z tohoto tristního nedostatku mě polil studený pot, tudíž jsem okamžitě začal pátrat, co by mě tak mohlo zaujmout.
Druhý den proběhlo setkání s príma dědulou, sběratelem Čapků, jež se rozplýval nad tím, že "i vy mladý máte pořád o Čapky zájem". Nesvěřil jsem se mu, že jsem se jim doposud vyhýbal a s úsměvem od něj převzal první vydání Hordubala a Stínu kapradiny.
Jelikož mám tu pecku od Jany Kratochvílové velmi rád, začal jsem s kapradinou.
No a nebudu vás dlouho napínat přátelé, byla to trefa do černého. Pokud kniha začíná brutální vraždou hajného, tím myslím doopravdy začíná, první strana a už mu dupou po ksichtě, pak nelze pochybovat o tom, že držíte v rukou kvalitní literaturu. Která není jen o bestiálním násilí, to se přeci rozumí, navíc děj není důležitý, dva pytláci prchají skrz les před spravedlností a postupně jim začíná solidně hrabat v makovicích.
Sugestivní popisy přírody se střídají s ještě sugestivnějšími myšlenkovými pochody dvou vejlupků, kteří moc rozumu nepobrali. Jednají většinou pudově, což je dostává do větších a větších sraček.
Pokud se na útěku před zákonem touží opít, svým způsobem jim rozumíte, pokud vykradou dům, tak nějak chápete proč, ale to že ho celý rozflákají už je vám proti srsti a když si chtějí zašpásovat s nebohou vesničankou, to už vám zuby skřípají. Naštěstí Čapek nezvolil moralizující formu a vy přes naprosto zkurvenou povahu obou protagonistů tak nějak doufáte, že se jim podaří utíkat dál, ať už jim z nějakého důvodu fandíte, nebo chcete prožít s touhle knihou ještě nějaký čas. Jenže stránek je pomálu a konec přichází brzy, nepřekvapivý, jenže o nějaké zásadní zvraty tu naštěstí nikdo nestojí.
A to je vše přátelé, jednoduchá premisa, která nikam neuhne a přesto knihu řadím mezi to nejlepší, co se mi v roce 21 dostalo do rukou.
Chválím i sám sebe, že mě onoho večera napadlo, že by na těch Čapcích přeci jen něco mohlo být.
Krásně nejednoznačná, živelná kniha, která v na první pohled kriminální zápletce ukrývá existenciální úvahy i impresionistické líčení. Hlavně jazykově je to velký zážitek, mísí se prostá jazyk s archaismy a přechodníky, košatý jazyk bere a nepustí. I z hlediska vypravěče se jedná o kuriózní případ– nelze rozlišit, zdali již nesplývá s mluvou postav, jestli uvažuje vypravěč či postava, zda se jedná o vnitřní monolog či co.
A to není jediná příjemná nejednoznačnost, zvláštně se jeví i dvě hlavní postavy, které lze jen stěží popsat, neboť pro ně je, na rozdíl od epizodních archetypálních postav, typická náladovost. Přesto jsem se nemohl ubránit sympatiím k nim – ta prvotní naivita a bezstarostnost, co zavraždí osobu, se mění v úzkost, strach, výčitky svědomí a pocity viny. Bohatá obraznost při líčení lesa prosakuje i do vnitřního světa a les není jen svobodným prosvětleným prostorem, ale i úzkostným a temným bludištěm. Ta nevšední situace vystavuje Rudu i Václava píděním k jim samým, ohledávají sebe a své sny.
A přes všechny ty vraždy Čapek v ani jediné pasáži nesoudí. Morální rozměr díla ustupuje tomu estetickému a mnohem důležitější než "hrozivost" loupežníků se jeví neschopnost vymanit z invaze výčitek. Prvotní svoboda lesa se mění v zajetí vlastní mysli.
A vlastně je to v něčem i dobrodružné čtení. Situovat prózu do lesa – už tím je nakročeno k úspěchu.
Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží. Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.
(s. 9)
Jsem mile překvapena. Stín kapradiny je ukázka krásy jazyka. Lyrické popisy jsou tak silné, že vás přenesou přímo do místa děje a navíc je těžké zaujmout vůči vrahům vysloveně nenávistný postoj.
Část díla
Stín kapradiny
1930
Autorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
| 1990 | Proč nejsem komunistou |
Hernajs, to jsem byl teda překvapenej při tom čtení. Dost překvapenej. Skoro stejně překvapenej, jako když jsem se stavil v Branickym kiosku na jednu točenou mouchu a langoše, a o pár hodin později zjistil, že nemůžu vstát z lavice a že je ještě světlo. To se pak i s kolem přesouvá domů tajně dost blbě. Skoro stejně nenápadně se utíká těm dvěma imbecilům, kteří nemají lepší nápad, než odprásknout v lese hajnýho. Asi je nenapadlo říct, zdravíčko, šéfiku, my tu srnku našli. Místo toho šáhnou do kapsy a nakrmí ho olovem.
Pak už ti dva jsou na útěku. Teda neni to úplně útěk, ale normální potulka, s návštěvama hospod, nasávání a pokuřování. To je asi takovej útěk, jako když jsem s kamarádem na čundru. My ale nejsme vrazi. Jediný co vraždíme jsou mozkový buňky, formou takový lehčí genocidy.
Zase jsem odbočil. Takže byl jsem překvapenej, protože od Josefa jsem nikdy nic nečetl a čekal bych leda tak Dášenku. Ani jsem netušil, že něco napsal. Byl to výbornej popis toho, co se jim děje v hlavách za myšlenkovej koncert. Místo mozku maj spíš rozkoplej květák, lehce nahnilej. Ti dva hoši se neštítěj ničeho a nejspíš si ani neuvědomujou, že by se něčeho dopouštěli. Líbilo se mi to dost. Trošku mi to něco připomínalo. Připomínalo to něco, co jsem momentálně zapomněl, takže už se to asi nikdy nedozvíme.
Tak jako tak, určitě jsem s těma dvěma kretény neutíkal naposled.
Závěrem úryvek: chlapi se máchájí v hrubých špásech, o slovo není nouze, z plných hub šplíchají jadrné přívaly sviňáctví...