Stín větru
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363317/bmid_stin-vetru-33y-363317.jpg
4
1254
1254
Pohřebiště zapomenutých knih série
1. díl >
Stín větru, literární thriller s prvky historického, gotického i detektivního románu, se stal kultovním knižním fenoménem a celosvětovým bestsellerem vydaným ve 45 zemích. Carlos Ruiz Zafón v něm poprvé uvedl čtenáře do magického světa Pohřebiště zapomenutých knih – a k jejich radosti tak učinil ještě třikrát, v prózách Andělská hra, Nebeský vězeň a Labyrint duchů. Ukryté hluboko v srdci starobylé Barcelony leží pohřebiště tisíců ztracených či odložených svazků. Sem je jednoho chladného rána roku 1945 přiveden desetiletý Daniel Sempere, aby si vybral jeden titul. Daniel zvolí román Stín větru záhadného autora Juliána Caraxe – a nastoupí spletitou a nebezpečnou cestu iniciace do světa literatury i dospívání. Životní osudy Daniela a Juliána se začnou protínat, až nakonec vytvoří složitý mnohavrstevný propletenec…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2018 , Knižní klubOriginální název:
La sombra del viento, 2001
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
"Nezapomeň na dohodu, kterou jsme uzavřeli. Až zemřu, všechno mé je tvoje..."
"...až na sny."
Z tohoto románu jsem byla opravdu velmi nadšená. Po celou dobu jsem měla jsem pocit, jako kdybych byla součástí děje a za to patří panu Zafonovi obrovská poklona, protože dokázal fantastickým způsobem na stránky této knihy přenést atmosféru té doby a vlastně příběhu jako takového. Mnohovrstevný román, který žánrově nejde jednoznačně někam zařadit. Převažuje v něm romantika, ale těch žánrů se do tohoto příběhu vtěsnalo tak obrovské množství a celé je to tak kouzelně provázané, že bych opravdu jenom těžko hledala druhou podobnou knihu. Audioknihu načetl opravdu velmi dobře pan Gustav Hašek a výrazně tak přispěl k mé celkové spokojenosti.
Napísané výborne, atmosfericky, s množstvom hlbokých myšlienok. Len možno trocha pridlhé. A autor si snáď mohol odpustiť záver, ktorý tam nepasuje. Nie všetko musí byť dovysvetlované, nie všetci sviniari potrestaní, nie každé zranenie bez následkov zahojené. Čakal som skôr melancholický koniec, v intenciách predchádzajúceho štýlu.
Na pozadí historického vývoje Španělska první poloviny dvacátého století se odvíjí ve dvou časových rovinách spousta malých životních příběhů, z nichž dominují dva: příběh zapomenutého autora a příběh dorůstajícího chlapce měnícího se v dospělého muže. Autor dokáže dokonale vytvořit postavy, složil i perfektní dialogy. Mne přinutil k poohlédnutí se po španělské historii, abych pochopil činy postav. A na závěr oba hlavní příběhy autor propojil.
Fenomenální.
Tohle není kniha o ději, ale o postavách a jejich osudu. Prvních 400 stran mě jen bavilo, zbytek mě naprosto fascinoval.
Nevím, co k této knize napsat. Moc jsem se na ni těšila, ale vůbec mě nebavila. Možná trochu jen první část knihy. Další díly už určitě číst nebudu.
Zafón v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, zda musí být fikce historicky přesná, že ne. „Fikce musí být účinná, dojemná, stimulující, svůdná. Fikce musí vyprávět dobrý příběh tím nejlepším možným způsobem. Pak se může rozhodnout, zda bude emocionálně upřímný a přesný, nebo ne.“ Po stopách Stínu větru se vydaly už stovky čtenářů, hledaly v Barceloně ulici s kouzelným názvem Tibidabo, kde pod číslem 22 stojí architektonicky zajímavý dům (dříve dům hrůzy), na netu najdete i fotky starých tramvají, kterými jezdil tajemný Daniel, no prostě něco podobného, co můžete zažít třeba v Londýně po přečtení fantasy Hawksmoor. Bohužel, Zafónova kniha má na sobě stín červené knihovny. Zpočátku si ještě říkáte “co se z toho vyklube?“, ale když se to pak klube dál a dál černobíle v jednoduše nastíněných emocích a propletencích napsaných otřepaným slovníkem, dojdete k bodu, kdy kniha už opravdu připomíná Brdečkův scénář k filmu Limonádový Joe se scénou „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“ (kdybyste snad ten film dosud neviděli, doporučuji!), pak už mohou číst dál jen neohrožení hltači šestákových románků… Nepochybuji, že jich je mezi námi stále nespočet (viz hodnocení čtenářů, z nichž někteří nad knihou i prolévali slzičky). Ostatně, motivu utajených dětí se nevyhnula ani slavná Agatha Christie, ale psala alespoň poctivé zápletky. Ale, pan Zafón promine, jako limonáda je to jeho psaní docela dobré. Španělé mají bohatý šťavnatý jazyk, který je „dojemný, stimulující, svůdný“ a pokud spisovatel neumí vyprávět lépe a tohle je jeho „nejlepší způsob“, prosím. Romantika? Láska a msta? Policejní zvůle? Na Hraběte Monte Christo (jestli to neznáte, vřele doporučuji!) to žel nemá……. 3 hvězdy za „tah na branku“.
Majstrovské dielo. Myslela som si, že sa v tom budem zo začiatku strácať- veľa postáv, prepletené osudy ale ono sa to potom tak vykryštalizovalo, že nič tam nebolo zbytočné, ani jedna postava, ani jedna veta. Úžasná kniha, bude mať čestné miesto v mojej knižnici.
„Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme.“
Zajímalo by mě, jakou část sebe jsem v této knize viděla. Každopádně ať už to bylo cokoli, stačilo mi to k tomu, abych se zcela ztratila v Barceloně poloviny 20. století, ponuré, zamlžené, ve městě plného krásy i tajemství, ve světě nebezpečí a vášně mladé lásky a kontrastů idealistické nevinnosti a životních zkušeností.
Zůstal ve mně okouzlený dojem a stále se snažím přijít na to, čím přesně to bylo, že jsem tak snadno přehlédla místy až telenovelovitý melodramatický vývoj událostí.
„To je jako při odlivu, víte? Myslím tím barbarství. Ustupuje a člověk si myslí, že už nic nehrozí. Jenže ono se zase vrací. Pokaždé se vrací a my se v tom utopíme.“
"Příběh je dopis, který autor píše sám sobě, aby si sdělil věci, které by jinak nedokázal objevit."
Skvělé, výborné, uchvacující. Vůbec jsem nevěděla co čekat. Neměla jsem tušení jakým směrem se kniha bude ubírat, skvělé postavy především Fermín a jeho glosy knize dodávají odlehčení, humor a hluboké myšlenky. Začátek byl rozpačitý, ale to jsem hodně rychle překonala protože jsem ji poslouchala jako audioknihu a postupem jsem kombinovala s klasickou knihou. A poslední třetinu jsem prolétla jedním dechem.
Fantastická kniha. Dlouho jsem si říkala, že jsou některé pasáže zbytečně pomalé, popisují napřeskáčku osudy spousty lidí. Děj se vrací v čase, mění se prostory. K tomu složená španělská jména, trochu jsem se v nich ztrácela. Ke konci knihy se osudy propojí a vše se vysvětlí. Tam je vidět, že žádná věta v příběhu nebyla zbytečná.
Kniha mezi knihami, Román mezi romány, Autor mezi autory. Chvíli mi trvalo, než jsem zpomalila a začala to vnímat, ale pak... To je krása! Pro tenhle jazyk, šla bych světa kraj... Obdiv překladu, originál musí být geniální.
Nádherné, magické a okouzlující.
Skrumáž dějových a žánrových linek ladně propojených do rafinovaného dokonale harmonického celku, který šlape jako krásný starožitný strojek, kde každé kolečko přesně zapadá tam kam má.
Vše podstatné je v anotaci a dodám jen, že kniha je krom uvedeného také láskyplnou poctou literatuře a vypravěčství. Jsme stále obklopováni velkým množstvím příběhů, takže to často už pokládáme za samozřejmé - ale díky této knížce jsem si uvědomila, že magie předávání příběhů je jedna z věcí, které z nás na této planetě činí jedinečný druh.
Perfektní kniha do letních měsíců. "Stín větru" v sobě nese kousek typického románu, thrilleru, kousek historie a intrik, ale především hodně čtivosti a velmi poutavého stylu psaní a sympatických, uvěřitelných hlavních postav. Jedna z knih, která se obtížně popisuje, protože má svůj osobitý nádech a atmosféru.
Tato kniha má velice dobré hodnocení, proto mě překvapilo, že jsem s ní skoro do půlky docela bojovala. Kniha má rozhodně své kouzlo. Příběh jako takový se mi líbil a také většina postav byla sympatická. Obzvláště "postavička" Fermína byla zlatým středem, která knize dodala kouzlo, svéráznou "moudrost" i špetku humoru. Bohužel ale musím říct, že začátek knihy byl pro mě zbytečně pomalý a rozvláčný a některá období Danielova života - hlavně druhá kapitola - by se dala zestručnit, vzhledem k tomu, že na vlastní příběh neměla příliš vliv. Naštěstí ve druhé půlce knihy už se celý příběh rozběhl a jednotlivé části do sebe s každou novou výpovědí začaly zapadat a vykreslily zajímavý, i když tragický příběh. Možná mě překvapilo i autorovo ukončení. Knihu jsem nakonec dočetla na jeden zátah, přesto musím říct, že i když nebyla úplně špatná, čekala jsem víc. Co ale musím ocenit je pozadí příběhu - popis tohoto nelehkého období španělských dějin. Do dalších dílů se zatím pouštět nebudu. Za mě 3,5*, za Fermína trochu přidávám.
(1/22)
Skvěle napsaná kniha, autor vás vtáhne do děje a budete se toulat starou Barcelonou zároveň s vypravěčem příběhu. Určitě si půjčím i další knihu z Pohřebiště zapomenutých knih.
Má náročná čtenářská duše si lebedila. Prostředí malebné, kouzelné, temné, děsivé, hororové, tajuplné, spolu s neopakovatelnou atmosférou.
Obsahuje vše, co má takový mnohovrstevnatý román mít - silný příběh, silné emoce /láska, nenávist, přátelství, závist, ctižádost, strach i odvaha/, jasně dané charaktery postav, bohatý děj plný intrik a pletich, msta, vzbuzující morální otázky... a to vše na pozadí politických událostí poválečného Španělska.
Nechybí ani detektivní zápletka /utajený zločin, pátrání po zmizelém autorovi jedné knihy/, ani motivy jako vystřižené z fantasy a magického realismu /prokletí, dávná křivda, bloudění labyrintem podivností, zvláštní místo Pohřebiště zapomenutých knih/ a ještě k tomu i hororový prvek /tajemný muž bez tváře/.
Román je složitě komponovaný, se spoustou odboček a vedlejších dějových linií, zalidněný nepřeberným množstvím postav a postaviček, z nichž mnohé se vracejí, aby odhalily nečekané souvislosti. Jejich osudy se různě proplétají a rozplétají jako vánočka, je těžké si uhlídat, kdo je kdo - děj postupně zrychluje a nabírá na obrátkách, že stěží stíháme reagovat, a ocitáme se přímo v absurdním kolotoči dění.
Celým textem se jako hlavní motiv nese osudovost - hlavně tím, jak se osud záhadného spisovatele Juliána Caraxe nečekaně prolíná s osudem hlavního hrdiny, Danielem Semperem.
Nemohla jsem si však pomoci, ale stále jsem zde viděla paralelu s Hugovými Bídníky - inspektor Fumero mi ve své honbě za Fermínem připadal jako policejní prefekt Javert, jenž zarputile pronásledoval Valjeana.
Velmi se mi líbil autorův styl, využití skutečně originálního básnického jazyka a použití neotřelých přirovnání:
"Ticho tvrdé jak švýcarské franky"
"Láska je jako uzenina: na jedné straně máme jemnou šunku - a na straně druhé koňský salám."
Knihu jsem poslouchala jako audio - vysoce oceňuji podmanivou hudbu a smekám před fenomenálním přednesem interpreta Gustava Haška.
Z postav mi nejvíc k srdci přirostl právě Fermín s jeho nezapomenutelnými bonmoty a hláškami: skvěle odlehčují příběh a zároveň mu dávají nádech lidskosti.
pred pár dňami som si povzdychol, že by som si rád prečítal nejaký dobrý romantický, dobrodružný román, plný záhad a zápletiek, plný živých postáv v reálnom čase a v reálnem mieste (to už som si teraz popridával).
a potom som v čítačke natrafil na tohto Zafóna.
parádna jazda. plnokrvný klasický mnohovrstevný román, príbeh mnohých príbehov, v ktorom bol iba jeden jediný záporák a na všetkých ostatných sa rozpútala kompletná paleta emócií.
a pri čítaní som si uvedomil, že v čase, keď u nás zúril komunizmus, čistky, lágre, politické procesy a ničenie osudov po tisícoch, kdesi na opačnom konci Európy mali to isté, len v hnedom. pomstychtivý ľudský odpad, ochotný slúžiť každej dobe a každému režimu, neštítiaci sa zabiť uprostred dňa na rušnej ulici hocikoho. a tak trochu som začal inak vnímať aj boj Kataláncov za väčšiu samostatnosť. čo môže byť v dnešnej dobe ťažší zločin na kultúre národa ako zakázať mu používať vlastný jazyk?
a celému dielu určite dobre pomohol aj výborný preklad.
takže mám za sebou ďalšiu čitateľskú lahôdku.
Štítky knihy
láska tajemno španělská literatura intriky incest Barcelona mysteriózní, mystéria fantaskní o kniháchAutorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
“ Knihy v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stránkách pohledem, duch knihy roste a sílí.”
Stín větru je dost nekoherentní literární počin. Na jedné straně krásné hluboké myšlenkové pochody, neotřelá přirovnání a snaha o dobovou autenticitu. Což dost kontrastuje s ne úplně uveritelnym příběhem, špatně propracovanou spoustou postav a jazykem, který nectí dobovou mluvu. Občas je přímá řeč doplněna moderní hláškou, což v kontextu historické doby působí dost nepatřičně. Množství literárního balastu výrazně snižuje čtivost.
Napadá mě přirovnat knihu k UHO.
Univerzální Hnědou Omáčku připravovala naše menza téměř každý den. Ne, ze by se nedala jist, neurazila, nenadchla, po čase se zajedla. A i když tu a tam v ní bylo možné najít i chutný kousek, většina ji vracela nedojedenou.
To je muj případ - nedočteno, ale krásný citát o knihách si budu pamatovat.