Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
fascinujúca kniha od prvej do poslednej vety. dokonale zvládnuté všetky úskalia rozprávania zložitého viacgeneračného príbehu. nadprirodzené javy a zvrátenosti mi prišli v Marquezovom podaní ako tá najprirodzenejšia vec na svete. názov perfektne zodpovedá obsahu knihy a skryto sa prejavuje na všetkých stranách až do výborného konca, ktorý to celé krásne uzavrie.
ešte 2 postrehy k čítaniu: rodokmeň fakt pomáha (ja som si aj škrtala postavy, ktoré už boli po smrti) a medzi čítaním si nerobte dlhšie ako párdňové prestávky, pretože dej je natoľko komplikovaný, že sa to dá veľmi rýchlo zabudnúť.
Některé knihy čtenáři buď uchvátí, nebo znechutí, nic mezi tím. Sto roků samoty rozhodně patří mezi ně. Já patřím do tábora čtenářů, které kniha naprosto uchvátila. Vůbec mi nevadí, že je v ní mnoho postav (i se stejným jménem), vůbec mi nevadí, že děj (můžeme-li mluvit o ději) je chaotický a že kniha působí jakoby zdlouhavě. Pro mě je to románová kronika, která je napsána naprosto fantasticky, prolínání světa reálného a magického je zvládnuto mistrovsky. Prostě typický příklad magického realismu.
Ve chvíli, kdy se na scéně objevil asi tak 20. José Arcadio Buendía, jsem poněkud přestala vnímat rodinné vazby všech postav, přesto byla kniha velmi zajímavá a strávila jsem nad ní příjemné chvíle. Určitě je do dáno i tím, že mám tento žánr ráda
Když nám náš profesor na literární seminář oznámil, že tuto knihu budeme číst celý školní rok, nedalo by se říct, že jsem byla přímo nadšená. Ovšem potvrdilo se známé heslo "Nesuď knihu podle obalu", a světe div se, tato knížka není vůbec tak nudná, jak jsem si myslela, dokonce ji čtu i mimo literární seminář. Jediné, co bych vytkla, je již zmiňované přílišné množství postav, které mne občas plete.
Zklamání. Možná naprosto geniální příběh a myšlenky, které se pro mne ovšem ubírají nepochopitelnými cestami a směry. Ano vím, že jde o jeden z vrcholů magického realismu, ale mne při čtení žádné ovace nepřepadaly. Komplikací byla i orientace ve spletitém panoptiku postav, kteří (obvykle z jedné rodiny) mají velmi podobná jména a často i podobně nelogické chování, které nezřídka v budoucnosti zcela popírá kontinuitu s minulostí. Je to škoda, protože samotný styl psaní je zajímavý a čtivý, zmíněná komplikovanost "děje" a nelogičnost postav (pro mne) ovšem ubíjející. Souhlas s Kvothem - Mistr a Markétka se v mém žebříčku nachází o mnoho pater výše.
pro mě nejlepší možná kniha. příběh, hlavní nosná myšlenka knihy a závěrečné rozuzlení je čistá pravda! Kdo nedokáže docenit tuto knihu je podle mě chudý na duchu.
Další moje srdeční záležitost. To je prostě sága, jak má být, plná kouzelného jazyka.
Jestli tohle je magický realismus, tak na mě rozhodně magicky nepůsobí. Děsná slátnina s podivným dějem.
Ódy na tuhler knihu mi tak trochu připomínají pohádku "Císařovy nové šaty". Kniha je sice svým způsobem zajímavá, ale pro mě je to literární bahno.
Márquez je bezpochyby výborný spisovatel, ale můj šálek kávy to rozhodně není. Tuto knihu bych asi definovala hlavně slovem divná. A to ne kvůli prvkům z fantasy, spíše kvůli zvláštně propleteným sexuálním a příbuzenským vztahům. Některé jeho myšlenky jsou zajímávé a některé příběhy chytlavé, ale přebíjí je většina těch pro mě velmi zvláštních příběhů.
Jedna z najreprezentatívnejších kníh, pokiaľ ide o magický realizmus. To, čo predviedol GGM v Sto rokoch samoty sa mu už viac nepodarilo, i keď i Láska v čase cholery je nepochybne skvelá. Pri čítaní som sa neubránila tomu, že som si musela nakresliť rodokmeň, aby som sa nestratila :-) No ja práve takúto spleť príbehov a neskutočné množstvo postáv v knihách zbožňujem...
Souhlasím s většinou komentářů. Mě také trvalo nějaký čas, než jsem se srovnal se spisovatelovým stylem, někdy mě příběh připadal až hororový. Bylo to možná tím, že jsem četl první vydání u nás z roku 1980 a on v těch letech nebyl moc velký výběr knih podobného žánru. Dík zasluhuje Klub čtenářů Odeon, který tuto a mnoho dalších knih vydal. Jinak co se týká dojmu tak ty jsou ve mě i po těch dlouhých 31 letech.
Márqueze mám moc ráda, takže i tahle knížka se mi líbila... Přiznám se ale, že jsem si k tomu musela nakreslit rodokmen, jinak bych se v těch jménech snad úplně utopila :-)
Nebyl jsem tímto úplně unesen, ale vcelku se mi to líbilo. Ze začátku jsem měl problém s již zmiňovanými jmény a u konce jsem si stejně nebyl jist čí syn je poslední Buendía. Velmi zajímavý koncept vyprávění kdy místo příběhu člověka je zde příběh rodu, místo dnů roky, konec a smrt je koncem rodu. Osud otce dědí se na syna, osud matky na dceru. A tímto osudem je samota.
Musím souhlasit s uživatelem Elhzar,že při nepatrné nepozornosti jsem se po čase začala ztrácet kdo je s kým jak přesně ve vztahu - díky tomu, že se dávají v rodinách stále stejná jména. Byla jsem velmi zvědava, jak toto dílo může vypadat na prknech divadla ABC, kam jsem na ně byla pozvána. Lépe řečeno vůbec jsem si to nedovedla představit, jak 3 hodiny herci zvládnou tak těžký text a různě podobné situace, aby byl divák stále udržen v pozornosti. Klobouk dolů a děkuji hlavním představitelům za úžasné herecké výkony, nejvíce paní Jitce Smutné.
Když jsem potřetí četl tuhle knihu, trochu mi zatrnulo: pokaždé to bylo na začátku září x). Ta kniha je ... magická ;)
Pět hvězdiček je málo! Když STO roků samoty, tak také sto hvězdiček:-) Tato kniha patří k mým nejoblíbenějším. Četla jsem jedním dechem a s poslední stránkou se mi těžko opuštělo Macondo... Vřele doporučuji!
Tři hvězdičky jsou za styl psaní a děj, protože se mi to krásně četlo, ale zbylé dvě hvězdičky jsem nedal kvůli opakujícím se jménům v rodě (chápu, že ve skutečnosti to tak v mnoha kulturách bývá), ale mě to zapříčinilo to, že jsem po pár generacích byl pěkně zmaten, kdo jak umřel, kdo je čí dítě a sourozenec či kdo si koho vzal... ale i přes to jsem si knihu docela užil.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Opravdu úžasná kniha. Mohu jí číst stále dokola.