Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31200/mid_sto-roku-samoty-LIS-31200.png
4
2101
2101
Román, považovaný za jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy, vyšel poprvé roku 1967. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví příhody šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Můžeme ho číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1986 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad , 1967
více info...
Přidat komentář
Mam rada pribeh ako sa ku knihe dostanem.tuto do nebies ospevoval boris filan.ze by chcel zase tuto knihu dostat do ruk a nepoznat ju.poznate ten pocit?citat a objavovat...krasna kniha, pre mna uplne novy svet.
Po celou dobu mě neopouštěl ten krásný pocit nadpřirozeného, které je tak dokonale přirozené... Do toho neustálý koloběh rodu odsouzeného ke 100 rokům samoty, jenž je předpověděn a nelze změnit je zkrátka fascinující.
Napřed jsem na knihu nadávala a připadala mi úplně mimo- vadila mi fantasknost příběhu, hromada postav a občas mi dělalo problém se v příběhu zorientovat. Při druhé četbě jsem jí ale přišla na chuť a jsem ráda, že ji četla.
Tušit, že je Márquez tak zvráceně vtipný a originální chlapík, sáhnu po jeho knihách dávno!
Sto roků samoty je opravdu jedinečné dílo, do kterého se na pozadí jakéhosi smyšleného města Maconda a života rodiny Buendíových promítají dějiny Latinské Ameriky, a to způsobem velmi zvláštním, magicky zastřeným a hlavně dost ironickým.
Je to kniha neuvěřitelně kouzelná, protože ať už snové přeludy, blouznění či fantaskní přeludy, vše tu tak nějak přirozeně splývá s běžným denním životem a zapadá na své místo. A zároveň jakoby nic z toho nikdy neexistovalo.
Sto roků samoty je kniha, o které byste toho chtěli napsat tolik, ale vlastně vás nenapadají ta vhodná slova, všechna se zdají jaksi plytká v porovnání s tím velkým zacykleným dramatem, ságou rodiny Buendíových, jejich vzestupem a pádem, s tou nahuštěnou časovou smyčkou, osamělou, uprostřed ničeho.
"Na konci průvodu spatřil šašky metající kozelce a potom, když všecko skončilo a zůstala tu jen ulice zalitá sluncem, vzduch plný létavých mravenců a hrstka zvědavců nahlížejících do propasti nejistoty, uvědomil si znovu svou bědnou samotu. Zamířil proto ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen kaštanu a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, kdy Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se supi snášejí dolů."
Kniha O lásce a jiných běsech mě velmi zaujala a tak jsem se pokusila (už na podruhé) sáhnout po této knize. Určitě je beze sporu zajímavá, vtipně napsaná a ráda bych dala plný počet hvězdiček, ale budu hodnotit podle toho, jak mě bavila a jakou mi dělala radost, to doopravdy nejprve ano, ale jen do poloviny. Pak už jsem se úplně ztratila v postavách i v příběhu. Snad se k ní zase jednou vrátím, zřejmě mi ještě chybí nějaké poznání :)
Většinu knih čtu kvůli příběhu. Marqueze pro slova, zvláštní magickou atmosféru, pozvolné snové plynutí času...
V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“
Pokud jste schopni se do téhle knihy začíst, tak vás prostě pohltí. Tady je přesně poznat, co je to umění vyprávět. I když totiž není text úplně snadný, tak plyne naprosto přirozeně, opravdu jako byste poslouchali poutavého vypravěče. Takhle psát umí možná jeden z milionu. A samozřejmě velkou zásluhu má na tom i úžasný překlad.
Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.
Nejprve k plusům knihy. Sto roků samoty je poměrně čtivé, veskrze originální dílo s neskutečně autentickým slohem. Čtenář si rod Buendiů a ostatní obyvatele městečka Maconda zamiluje a netrpělivě očekává jaké životní peripetie si pro ně Marquéz nachystal. Tím se však dostávám k záporům knihy. V knize je na můj vkus až zbytečně moc postav a dá se v nich vyznat jen s velkými obtížemi. S tím souvisí fakt, že žádná z postav nemá šanci se plně "rozvinout" než ji Marquéz přisoudí, že by měla skonat. Ač je většina postav neskutečně zajímavých a rád bych se o nich dozvěděl více, není pro to v knize prostor, neboť se zde objevuje i nezanedbatelná menšina postav nezajímavých a nudných, což je velká škoda. Celkově však u mě převažuje spokojenost, neboť kniha stála určitě za přečtení a nevylučují, že si od Marquéze v budoucnu ještě něco přečtu.
Už je to pár hodin, co jsem knihu dočetla a stále ve mně jaksi doznívá. Tohle bylo mé první setkání s Márquezem a jsem naprosto unešená. Natolik jsem se sžila s Buedíny, že teď cítím prázdno. Velmi ráda se k této knize vrátím a budu chodit za cikány, sedět pod dubem, nahlížet plukovníkovi přes rameno až bude tepat své zlaté rybky a vůbec dýchat atmosféru Maconda. Opravdu úchvatná knížka.
Bylo mi 15 a nevěřila jsem, že tu velkou bichli z veřejné knihovny, obalenou upatlaným igelitem, vůbec někdy otevřu. Pamatuju si na údivem povytáhlé obočí našeho češtináře, když nahlížel do mého čtenářského deníku:)
Je to kouzelné vypravování.. přesune vás kamsi do Maconda pod mandlovník, kde můžete slyšet rytmus kladívka dědy Nicoláse, který ve své dílně vytepává své proslulé zlaté rybky.
Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.
I když slunce tak jasně osvětluje všechno kolem, že je vše zdánlivě přehledné a jasné, tak na spodních stranách listů kapradin, pod lesknoucími se kopulemi dopravních zrcadel, pod podemletými břehy potoků a v odložených balíčcích karet se skrývá Tajemství. Márquez to ví. Márquez tam byl... Vezme Vás tam taky, když budete chtít.
Přečetla jsem si dnešní komentář pode mnou a vzpomněla jsem si,že jsem knížku taky četla před třinácti lety. Moc dobře si pamatuju,že mě svým způsobem překvapila (mile) a že se mi líbila. Určitě si jí znovu přečtu.
Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.
Čtení:
1. 2004
2. 2010
Strašně zvláštní kniha... Fantaskně podaná sága rodu od úsvitu do noci, jestli to tak můžu říct. A ani nevím, jestli jsem nadšená podáním nebo zhrozená tím nevyhnutelnem. A ať si Úrsula myslí o plukovníkovi co chce, já ho miluju!
Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Největší nedostatek téhle knihy je skutečnost, že přes poměrně velké množství postav, si autor vystačil pouze s několika jmény. Chápu, že to zřejmě byl úmysl, který mu pomohl ilustrovat myšlenku, že se vše opakuje. Ale srozumitelnosti to nepřispívá.
Úplně mi navíc nesedl ani Marquézův styl, i když to je možná dáno tím, že nechápu jihoamerickou mentalitu. V tomto ohledu zlatý Robbins nebo Bulgakov.
Ale i přes uvedené výhrady jde o hodně nadprůměrnou knihu, která člověku zůstane pod kůží.