Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476222/bmid_sto-roku-samoty-ewa-476222.png
4
2164
2164
Román, jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické i světové prózy, vyšel poprvé r. 1967. V množství reálných i fantaskních epizod líčí osudy šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Dá se číst jako historická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830-1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899-1930) i jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil harmonický vztah ke světu. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jediná může zabránit nevyhnutelné zkáze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Můj největší problém asi je, že nemůžu číst knihy s mnoha postavami, protože se mi pletou. To platí o to víc zde, kde se všichni jmenují José Arcadio nebo Aureliano. Vlastně se mi audiokniha dlouhou dobu pěkně poslouchala... než jsem zjistila, že vlastně nevím, o kom mluví, kdo je čí syn, bratr, vnuk... Jinak vyprávění o zapadlé jihoamerické vísce naprosto odřízlé od světa, kde se diví jakékoliv moderní (i nemoderní) vymoženosti, mi přišlo vlastně roztomilé. Jen to není pro mě.
Sto roků samoty je nejlepší kniha, kterou jsem zatím četl. Za svůj život jsem ještě nezažil knihu, která by mě vtáhla již v prvních deseti stránkách a nepustila ani na minutu až do samého konce.
Bylo velmi zajímavé sledovat vývoj Maconda, které začalo jako malá osada uprostřed ničeho, a vyvíjelo se až v "moderní" město, a rodinu Buendíových v něm. Vzhledem k dlouhým rokům, ve kterých se kniha odehrává, byl každý odkaz na věc minulou slast pro oči a člověku to i svým způsobem pomáhá obecně pochopit, jak moc času je sto let.
Buendíové byli různí. Pan Márquez si nehrál na nějaké perfektní postavy, všichni členové rodiny jsou lidští, uvěřitelní, každý svým způsobem dobrý a zlý, někdo více to první, jiný druhé. I samo vyprávění zní, jako byste poprosili svoji babičku, aby vám povyprávěla o rodině, do které se narodila - pro čtenáře to je jaksi neosobní, dočte se převážně o momentech důležitých, během vyprávění utíkají roky jako voda a vzpomínání člověka připomíná i občasné přeskakování v čase, když se autor zaměřil na jinou postavu, aby děj byl zajímavější a ne jenom "tupě" chronologický.
Za mě zkrátka plný počet, bezchybné zakončení tohoto románu i kniha celkově ve mém srdci zanechaly sto roků samoty a mně dost dlouho trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval a dostal se ke čtení další knihy.
Já s těmi Arcadii a Aurelii měl problém, pletli se mi, často jsem nevěděl kdo je kdo, kolikrát jsem se i vracel a stejně mi to nepomohlo. V tomhle špatný, jinak super osudy některých postav, kdy to kolikrát vypadá na velkou postavu knihy a na druhé stránce je s ní amen. Některé věty by se daly rámovat, takže je dost možné že tomu třeba za několik let šanci ještě dám znovu.
Ano, tahle kniha je perla magického realismu. Není možné ji minout, pokud má čtenář tento žánr v oblibě. Barvitý svět rodiny Buendíů, ve výborném překladu. Kdybych měla více času, ráda bych si ji dopřála ještě jednou.
Prvních pár desítek stránek jsem čekala, kam se tehle rovleklý i když osobitý úvod posune. Po chvíli mi ale konečně došlo, že se nejedná o úvod ale o spletitou historii celého rodu. Historii, která má své silnější i slabší okamžiky, okamžiky magické i zcela přízemní. Podobně rozkolísané byly během četby i mé pocity. Na konec ale přeci jen zvítězila zvídavost a s zaujetým odhodláním a pílí srovnatelnou s odléváním zlatých rybiček jsem se dobrala konce.
Kroniku rodu Buendíů čtu už dlouhé roky. Čtu to na přeskáčku i celé znovu, anebo jen úryvky. Mám i CD s audioverzí, kterou čte Jiří Adamíra a je to načtené tak malebně, že u toho ani nevařím ani nežehlím, jen si tak sedím a poslouchám.
snad napopáté v průběhu několika let jsem to konečně dala celé a byla to, panečku, jízda teď musím zpátky sešít vypadanou polovinu listů...
Pro mě absolutní perla magického realismu, ke které jsem se ale musela "pročíst" (začít s jednoduššími díly tohoto žánru a na Sto roků si počkat). Nakonec mě ale moc bavilo nechat se unášet na vlnách všemi směry plynoucího času, poznávat spletitý rodokmen rodiny Buendía a narážet na drobné nebo větší dějové iracionality. Všichni obyvatelé Maconda jsou vykresleni s pestrou škálou vlastností, díky tomu jsem hluboce prožívala osudy každého z nich.
Nedokážu dost dobře popsat proč, ale od první stránky mě kniha naprosto učarovala a zůstal jsem u ní až do úplného konce se stejným zaujetím, jako jsem ji začal. Budu nad ní ještě dlouho dumat, přesto si jsem jistý, že se po uležení zařadí do těch nejlepších děl, jaké jsem kdy četl. Klasický Márquez ve své nejčistší podobě - vyprávění podobné hovoření starých lidí, předtuchy, věštění, nanebevzetí, nesmazatelné křížky na čele, láska, vášeň, smrt, smilstvo, a nakonec samota u každého z Buendíů.
Kniha je, podobně jako sám příběh, plná rozporů, a to už je v základu. Čte se dobře, ale vlastně ani ne. Avšak jakmile čtenář přistoupí na autorovu hru, na magii obtisklou a vžitou v kruté realitě lidského života, s notnou dávkou melancholie, nemůže být zklamán. Dostane totiž přesně to, co slibuje název.
Na závěr bych ještě vyzdvihnul překlad pana Medka, který je po všech směrech naprosto dokonalý.
Vzhledem k naprosto odlišné mentalitě Karibiku nedokážu knihu docenit. Pro mě je to pel mel, salsa v pravém slova smyslu. Nejlépe ji vystihuje vlastní citát z knihy: literatura je nejlepší hračkou, kterou si kdo vymyslel, aby si z ostatních tropil šašky.
Na každej jednej stránke knihy je nejaká úžasná myšlienka. Stupňujúci pocit samoty koncom príbehu graduje a v človeku vyvoláva melanchóliu, akoby sa pozeral na dávno opustenú budovu a predstavoval si, čo všetko kedysi mohla znamenať. Nechápem, ako Marquéz dokázal na pár stranách obsiahnuť toľké životy za tak dlhú dobu. Vety sú však obsahovo husté a pár slovami vie vypovedať príbeh trvajúci roky a človeka tak zasiahne naozaj niekam hlboko, kde slová ani nestačia...
Je tam všechno. Teď by knížka mohla být aktuální, co se týče pasáží o politice a válce. Kromě příběhu mě uchvátily ilustrace Borise Jirků, četla jsem olbřímí vydání z roku 1986. Jak to tak vypadá, mám dalšího oblíbeného spisovatele.
Fascinující práce s kompozicí. Márquez dokáže nahlížet na osudy hrdinů z odstupu několika generací, ale zároveň detailně vykreslit nuance jejich každodennosti. Díky obrovskému časového oblouku máte možnost postavy chápat v historických souvislostech a přesto být vzatžen do děje jako součást jednotlivých okamžiků. Vyprávění není přísně lineární, ale pohrává si s časem, jakoby se vše seběhlo v jednu chvíli. Někdy ani nepostřehnete, že mezi několika stránkami uběhly desetiletí. Na dějiny zde totiž není nalíženo jako na jednotlivé historické milníky, nýbrž jako na propletený celek. Osudy temperamentích hrdinů na pozadí dynamického vývoje města jednoznačně osilní, ale právě zde směřuje má velmi subjektivní výhrada. Až na pár výjimek se jedná o silně stylizované postavy provádějící extrémní činy. Téměř vše je hyperbolizované a to dokonce i ústřední téma samoty, kterou já osobně vnímám jako daleko křehčí a niternější stav. Těžko pak docházelo k nějakému hlubšímu ztotožní, jelikož ona "přepálenost" pro mě osobně fungovala spíše jako zcizovací element.
Počúval som to ako audioknihu a popravde netuším o čom to bolo. Som rád že to je už za mňou:-)
Můj literární rest dlouho odkládaný. Je to skvělé, skvělé, skvělé. Ano, je potřeba trochu více čtenářské soustředěnosti a mnohokrát jsem si musela ujasnit, o kterém muži to zrovna čtu. Ale jako celek to krásně funguje, chronologické přeskakování děje sem a tam mě vlastně udržovalo v napětí. Ta kniha je fascinující, nejšílenější věci světa jsou jen tak zmíněny mezi řečí. Co třeba ten Věčný Žid? Co Krásná Remedios? Pro mne to byl velký čtenářský zážitek. Sice si marně lámu hlavu, jestli jsem si za těch "sto let" oblíbila nějakou postavu... možná nejvíc nenápadnou Santu Sofiu de la Piedad. Doporučuji hravým čtenářům, kteří se nebojí mnoha postav a mnoha podivností :-)
Asi půjdu proti proudu, ale moc mě to neoslovilo. Prokousávala jsem se pomalu a těšila se na konec.
Těžká literatura. Nevěděl jsem do čeho jdu. Mnoho generací jedné rodiny, historie vzdáleného kontinentu, a spousta autorovy fantazie mi přinesla do hlavy spíše zmatek než zážitek.
Těžko se mi tato kniha hodnotí. Příběh byl zajímavý, postavy barvité, ale nedokázalo mě to vtáhnout. Většinu knihy jsme spíše odpočítávala stránky do konce. Až po dočtení jsme si poslechla nějaké rozbory, díky kterým mi začalo být dílo bližší (škoda, že jsem si je neposlechla před čtením). Na první příčky v oblíbenosti se Sto roků samoty u mě určitě neobjeví, ale jsem ráda, že jsem si to přečetla.
Po Lásce za časů cholery (1985) jsem si znovu přečetl i Sto roků samoty (1967), nejslavnější a vrcholný román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Taktéž třetí četba po třiceti letech. Potvrzení, že jde o jedno z mých nejmilovanějších děl. Kdybych měl jmenovat deset mých nejoblíbenějších románů, Sto roků samoty by mezi nimi bylo určitě. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním tropickém městečku Macondo, je gejzírem šťavnatého jazyka, pestrých příběhů, barvitých epizod, bohatého děje, výjimečné obraznosti, svérázných postav a jejich tragikomických osudů; slov, nápadů, barev, chutí, vůní, pachů, které jsou z nádherného vyprávění přímo cítit; fantastických událostí, které se tu dějí zcela přirozeně (a naopak reálné jevy jsou považovány za fantastické); propletenec rodinných a jiných vztahů, kdy čtenář musí být trochu ve střehu, aby se v těch vztazích a opakujících se jménech vyznal (naštěstí dnes se dá na internetu najít rodokmen, který to usnadňuje).
Nenašel jsem ani jedno slabé místo, román proudí jako bohatá, široká, chvílemi divoká a jindy poklidná řeka s mnoha přítoky - fantastickými, půvabnými i krutými příběhy, rodinnými aférami, přírodními katastrofami, vzestupem i pády, které zrcadlí staleté dějiny jihoamerického kontinentu s jeho občanskými válkami, diktátory či vykořisťovatelskou banánovou společností. Příběhy o různých formách samoty Buendíů (osobní, společenské i samoty moci) a o všech možných podobách lásky a vášně. Román, v němž pokaždé najdete něco nového a jiného. Kongeniální český překlad.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Mám z této knihy trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jde o pěkné představení moderního vývoje latinsko-amerických zemí, doplněné místy o poutavé politické drama, a zajímavé symbolické ztvárnění vývoje lidské společnosti. Na straně druhé mi to až příliš připomínalo jakousi variaci latinsko-americké telenovely, které jsem se občas nestačil divit. Ta byla jen sem tam ozvláštněna trochou magična, na kterém byla originální určitá přirozenost, s jakou autor popisoval zcela nadpřirozené věci. Obecně byl styl textu zajímavý, včetně výborného závěru, který dokázal pěkně uzavřít celý příběh, který by jinak kvůli své povaze generačního románu bez významnějších zvratů vyzněl víceméně do ztracena.