Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/67804/mid_sto-roku-samoty-rAa-67804.png
4
2164
2164
Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině. Doslov napsala Hedvika Vydrová.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“
Pokud jste schopni se do téhle knihy začíst, tak vás prostě pohltí. Tady je přesně poznat, co je to umění vyprávět. I když totiž není text úplně snadný, tak plyne naprosto přirozeně, opravdu jako byste poslouchali poutavého vypravěče. Takhle psát umí možná jeden z milionu. A samozřejmě velkou zásluhu má na tom i úžasný překlad.
Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.
Nejprve k plusům knihy. Sto roků samoty je poměrně čtivé, veskrze originální dílo s neskutečně autentickým slohem. Čtenář si rod Buendiů a ostatní obyvatele městečka Maconda zamiluje a netrpělivě očekává jaké životní peripetie si pro ně Marquéz nachystal. Tím se však dostávám k záporům knihy. V knize je na můj vkus až zbytečně moc postav a dá se v nich vyznat jen s velkými obtížemi. S tím souvisí fakt, že žádná z postav nemá šanci se plně "rozvinout" než ji Marquéz přisoudí, že by měla skonat. Ač je většina postav neskutečně zajímavých a rád bych se o nich dozvěděl více, není pro to v knize prostor, neboť se zde objevuje i nezanedbatelná menšina postav nezajímavých a nudných, což je velká škoda. Celkově však u mě převažuje spokojenost, neboť kniha stála určitě za přečtení a nevylučují, že si od Marquéze v budoucnu ještě něco přečtu.
Už je to pár hodin, co jsem knihu dočetla a stále ve mně jaksi doznívá. Tohle bylo mé první setkání s Márquezem a jsem naprosto unešená. Natolik jsem se sžila s Buedíny, že teď cítím prázdno. Velmi ráda se k této knize vrátím a budu chodit za cikány, sedět pod dubem, nahlížet plukovníkovi přes rameno až bude tepat své zlaté rybky a vůbec dýchat atmosféru Maconda. Opravdu úchvatná knížka.
Bylo mi 15 a nevěřila jsem, že tu velkou bichli z veřejné knihovny, obalenou upatlaným igelitem, vůbec někdy otevřu. Pamatuju si na údivem povytáhlé obočí našeho češtináře, když nahlížel do mého čtenářského deníku:)
Je to kouzelné vypravování.. přesune vás kamsi do Maconda pod mandlovník, kde můžete slyšet rytmus kladívka dědy Nicoláse, který ve své dílně vytepává své proslulé zlaté rybky.
Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.
I když slunce tak jasně osvětluje všechno kolem, že je vše zdánlivě přehledné a jasné, tak na spodních stranách listů kapradin, pod lesknoucími se kopulemi dopravních zrcadel, pod podemletými břehy potoků a v odložených balíčcích karet se skrývá Tajemství. Márquez to ví. Márquez tam byl... Vezme Vás tam taky, když budete chtít.
Přečetla jsem si dnešní komentář pode mnou a vzpomněla jsem si,že jsem knížku taky četla před třinácti lety. Moc dobře si pamatuju,že mě svým způsobem překvapila (mile) a že se mi líbila. Určitě si jí znovu přečtu.
Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.
Čtení:
1. 2004
2. 2010
Strašně zvláštní kniha... Fantaskně podaná sága rodu od úsvitu do noci, jestli to tak můžu říct. A ani nevím, jestli jsem nadšená podáním nebo zhrozená tím nevyhnutelnem. A ať si Úrsula myslí o plukovníkovi co chce, já ho miluju!
Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh.
Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.
Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.
Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.
Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.
"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."
Moje nejoblíbenější kniha. Vůbec jsem z ní nevnímala samotu. Naopak jsem si užívala barvitě popsané kolumbijské městečko a vztahy mezi lidmi.
Je pravda, že postav je tam tolik a jejich osudy jsou tak propletené, že se mi vyplatilo načrtnout si rodokmen. Obzvlášť když je to jedna z mála knih, ke které se vracím již po několikáté.
Od Márqueze jsem přečtla vše dostupné v češtině, ale Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti jsou pro mě na prvním místě.
Super mega skvělá kniha, velkolepá pestrobarevná mnohagenerační sága. Tahle kniha má ale šťávu!
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Většinu knih čtu kvůli příběhu. Marqueze pro slova, zvláštní magickou atmosféru, pozvolné snové plynutí času...