Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78733/bmid_sto-roku-samoty-09r-78733.jpg
4
2102
2102
Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Cien años de soledad , 1967
více info...
Přidat komentář
Samota......čiročirá samota, z každého písmenka, každého slova čiší samota. I když všichni z Buendiú přožili neobyčejné životy, tak každý z nich byl sám se svými problémy, touhami, láskami.....Ve změti všech José Arcadiú, Aureliánů, Amarant, Úrsul a Remedios v nich v podstatě nenajdete rozdíl, všechno jsou to nepokojné duše, které hledají "cosi" a vždy je jím odpovědí pouze samota, prázdnota a čekání na smrt. Pro mě depresivní, ale velice silné zamyšlení nad životem.
Ač je to už téměř rok, co jsem Sto roků samoty poprvé držela v ruce a začala pomalu obracet první strany, není snad jediný den (no dobře, ne každý den, ale chápete, jak to myslím), kdy bych se v myšlenkách ke knize nevrátila. Pro mě je to jedna z těch knih, na kterou nikdy nezapomenete, ale zároveň v ní objevíte něco nového pokaždé, kdy vás napadne se k ní vrátit.
Přestože musím přiznat, že jsem se zpočátku v ději i stylu psaní docela ztrácela, po určité chvíli jsem knihy téměř doslova vklouzla a následujících několik dní jsem jí nepustila z ruky. I když to není děsně tlustá bichle, přečíst Sto roků samoty mi zabralo delší dobu, ale ze zkušenosti už vím, že takové knihy potom hodnotím jako nejlepší (měla jsem to stejně např. i u Lolity, Pána prstenů nebo Jako zabít ptáčka).
Sto roků samoty se pro mě z literárního hlediska stalo téměř modlou, jakýmsi knižním božstvem, ke kterému se neustále vracím a všem ho doporučuji (a to někdy až příliš horlivě, pardon, ale stojí to za to). Bezkonkurenční dílo, osobně je to pro mě nejen jeden z top románů 20. století, ale vlastně jedna z nejlepších knih vůbec.
A malé doporučení na konec - pokud se na knihu teprve chystáte, vezměte si ke čtení tužku a list papíru a čmárejte si rodokmen Buendíů. Rozhodně pro vás potom bude jednodušší orientovat se mezi postavami. =)
Pomíjivá lidská pokolení, která zůstanou zapomenuta, ve chvíli, kdy nezůstane nikdo, kdo by na ně vzpomínal, jelikož lidský druh velice rychle zapomíná, nebo se prostě nechává přesvědčovat o událostech tak, aby zapomenul na skutečné příběhy.
Epos o Gilgamešovi, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát po celém rodu Buendiú nezůstane absolutně nic a nikdo kdo by mohl pamatovat cokoli oni sami dokázali. Pravda mnohem víc pravdivější příběh o lidské pomíjívosti.
Vůbec jsem netušila, že se jedná o fantasy:). Hodně zvláštní dílo. Začátek byl úplně bombastický, prostě něco úplně jiného, ale s revolucí se moje nadšení snižovalo. Od půlky jsem to četla tím způsobem, že jsem jenom četla a sem tam mě něco zaujalo, až zase poslední stránky mě chytly. Mohla za to celá generace stejných jmen, kdy jsem nevěděla, kdo je kdo a jak je s kým příbuzný. Navíc se charaktery začali rychleji přibývat a střídat, takže jsem k nim ani moc nepřilnula a to je u mě špatně. Jakmile mě nezajímá charakter, víceméně mě nezajímá ani kniha. Každopádně je příjemně zvláštní a zanechala ve mě ozvěnu, takže dobrý:).
Ta kniha se strasne lidem strasne libi, tak jsem si ji chtela precist. Je to oblibena kniha moje sestrenice, ale ja jsem ji cetla s nechuti. Prisla mi totalne nudna, s postavami jsem se nedokazala ztotoznit, vubec se mi to nelibilo.
Sto roků samoty je čtivou knížkou. Za celou dobu čtení knihy jsem ze sebe nedostala ten pocit, že jde o telenovelu, o hodně vtipnou telenovelu. Holt původ autora se nezapře. :-) Ale bavilo mě to. Ke konci knížky už jsem si musela přeříkávat kdo je čím synem, bratrem, atd., což bylo náročné (hlavně neustále opakující se dlouhá španělská jména s miniaturními nebo žádnými obměnami), ale dalo se to zvládnout. Konec byl smutným zamyšlením... Rozhodně dál doporučuju
Právě dočteno. Mě osobně tato kniha pohltila od začátku do konce. Je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a jedna z mála, která se dala číst jedním dechem s fascinací od první stránky. Trošku mě děsil popis "magický realismus", ale hned jsem pochopila, proč je tak nazván. Nic trefnějšího se nedalo vymyslet. Je báječná. Miluju ji.
Tohle bylo vskutku zvláštní. Jednu dobu mne kniha strašně moc držela a asi posledních sto stránek jsem se v podstatě musel přemlouvat, abych ji dočetl. Musíte počítat s tím, že vás čeká pořádná dávka magického realismu. Problém hlavně byl v tom, po tolika letech znát postavy a jejich charakter. Celá tahle kniha je pro mne obrovské tabu. Nechala ve mne něco poetického a nějaký pocit, který ve mne jiná kniha nezanechala, ale zároveň si připadám jako kdybych četl naprostou blbost. Rozhodně nejsem zklamán z četby tohoto díla, naopak. Tahle kniha mi něco dala a jsem za to vřele rád.
Každý spisovatel je svým způsobem vypravěč a Gabriel G. Marquez je ten nejlepší vypraveč, se kterým jsem měl tu čest se setkat. Všemu, co je v knize, věřím. Prasečím ocáskům, létajícín kobercům i třem tisícům mrtvých.
Během čtení o plukovníku Aurelianovi Buendiovi a jeho kapitulaci mne zaplavila nekonečná osamělost a došlo mi, jak moc je ta kniha skvělá.
Děkuji, Gabrieli José Garcio Marquezi, že jsi mně naočkoval buendiovskou samotu.
Úžasná kniha, která vás odvede do světa fantazie. Náročná, musí se číst nejméně dvakrát. Poprvé jste zmateni a nevíte co si o tom myslet a podruhé se zamilujete. Je to mimo rámec obyčejného myšlení. A je to výzva.
Veľmi vzdialené mojím obľúbeným témam. Aj keď mystično a príbehy minimesta mám rada, toto bolo akoby zle uchopené, nezáživne vypovedané. Škoda.
Naprosto úžasná kniha, která ovšem není pro každého, čtenář k ní musí dospět. Doporučuji si ke čtení stáhnout rodokmen rodu Buendiů. Je to snad první kniha, kterou jsem po přečtení chtěla začít číst znovu :)
Zajímavá knížka, ale na mě moc rozvláčná, špatně uchopitelná. Kdybych neležela v nemocnici, nejspíš bych jí ani nedočetla.
"V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec." Památná věta, krásně vystihující celou knihu. Perfektně napsaná surrealistická kniha, kde i přes obrovské množství postav se stejným či podobnými jmény a kde na orientaci ve vzájemným rodinných vztazích by bylo potřeba excelové tabulky, se přesto bez větších potíží dokážete orientovat v ději. A pak se kruh osamělého života jedné rodiny uzavře...
Márquez stvořil příběh, který je krásně komplexní a zároveň čtivý. Ze začátku má člověk pocit, že autor se ho chystá pohřbít šílenými zástupy dlouhých španělských jmen. Po chvilce však čtenář zjistí, že se, ke svému vlastnímu překvapení, začíná v rodiné struktuře orientovat.
Často člověku srdce zaplesá radostí, když zjistí, že není ještě úplně blbý, jak si myslel, a objeví v knížce několik aluzí na jednu velmi proslulou knihu.
Sto roků samoty můžu jistě doporučit všem, kteří chtějí trávit příjemná odpoledne u čtivého a zároveň nádherného příběhu.
Kniha na které z vás přímo dýchá svět plný barev slunce a sureálna. Možná by onen příběh mohl působit trochu přehnaně, kdo ale někdy žil ve španělsky mluvící zemi ví, že to přehnané není, bohužel a bohudík ani trochu.
Snažil jsem se začíst, prokousat se množstvím jmen, epizod a pochopit jednání rodu Buendíů, zůstal jsem však trčet před pomyslnými branami fiktivního městečka Maconda, nezasažený dějem, neschopen vžít se do rolí postav, netečný poměrů i jednání. Střídání reality a fantazie, komedie a tragédie, historie a mýtu mi příliš nesedlo – jediný můj problém. Magický realismus mi u některých knih vyhovuje, u jiných mi zase nesedí. Kdesi jsem četl, že když García Márquez nechal zemřít postavu plukovníka Aureliana Buendiho, tak nad jeho ztrátou plakal. Se mnou nehlo jediné úmrtí v knize. Zřejmě to bude tím, že osudy rodu Buendíů mě vážně moc nebraly, a pak Kolumbie a především samotné městečko Macondo leží opravdu hodně daleko.
Četla jsem už před mnoha mnoha lety v originále, teď jsem se probírala doma knihovnou a začetla se znovu. Asi to není pro každého a taky podle mě překladem to musí hodně ztratit.
Mně teda tajemno, alegorie, bezčasí, "divnost" a "chaos" v García Márquezově knihách vždy dostane.
Naprosto souhlasím s Igrackem2 - recenze níže - četla jsem knihu už hodně dávno, ale dodnes si pamatuji ten divný pocit při jejím čtení, ty postavy, země, v které se příběh odehrává, umístění v čase... všechno divné, nekonkretizované, jí se tam hlína a vůbec se tam dějou divné věci...chápu, že jde o surrealistický literární obraz, postmoderní fikci, tedy ehm magický realismus, jak je to nyní moderní nazývat, ale i tak, mě to prostě nechytlo.... není to zkrátka můj šálek čaje....
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Zezačátku jsem knihu hltala téměř s nadšením. Příběh mne zaujal, ale magické prvky v textu mi přišly otravné a nucené, nepochopila jsem jejich nutnost. Postavy se časem stávaly karikaturami svých předků a navíc neustálé opakování jmen Aureliano, Amaranta, José mi připadalo poměrně matoucí. Taky se mi nelíbily ženské postavy, zvláště Amaranta. Nikdo z rodu Buendíů nebyl normální nebo nějak zajímavý, abych se s ním nějak sžila nebo ztotožnila. Dále mi lezla na nervy posedlost sexem, nechápu, proč ho autor musel skoro všude cpát.