Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78733/bmid_sto-roku-samoty-09r-78733.jpg
4
2140
2140
Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
"..a bude se jmenovat Rodrigo."."..ne! Bude to José Arcadio"( nebo Aureliano?) :D trvalo mi 4 měsíce se tímhle prokousat, ale stálo to za to. A první Amaranta je muj vzor ;)
Toto zostane vo vás. Nádherne plynúce rozprávanie, pri ktorom nie je ani tak podstatné, ktorý Jose Arcadio je ktorý, ale krásne je, ako vás Márquez nenásilne prenesie do svojho nádherného sveta. Nebránte sa, nekreslite si rodokmene, len sa nechajte unášať. Kniha môjho života. Obrovský zvrat v mojom vnímaní literatúry po jej prečítaní.
Už asi po třiceti stránkách jsem si začala dělat seznam. Takové množství postav se stejným jménem bylo od autora určitě záměr, který jsem nepochopila. Knížkou jsem se prokousávala ztěžka, přečetla jsem mezitím tři jiné a tuhle dočetla silou vůle. Je to dobrá kniha, ano, ale není to můj šálek kafe.
Ten pocit, kdy si darem poručíte knihu, kterou chcete číst. Jste jí obdarován. Otevřete ji na první straně. Přečtete první větu a zjistíte, že už jste ji četli:-)
Ale byla skvělá! Jak jsem onehdá četl, Sto roků samoty obsahuje tolik příběhů, že jinému autorovi by to vystačilo na celoživotní tvorbu.
Chtěl jsem si ji přečíst. Autor zrovna umřel a já si povídám:" přečtu si o čem vlastně psal, abych neumřel s mezerami ve vzdělání.." Kniha mne moc nedostala.Přečetl jsem ji dost rychle, přesto jsem někdy přemýšlel a vracel se zpět, ujasnit si, kdo je kdo. Možná nebyla ta správná "konstalace" hvězd a měl jsem číst v onu dobu jiný žánr. Nevím.
Márquez je jedinečný vypravěč a provede čtenáře jedním stoletím rodiny Buendíových, žijících ve fiktivním městečku Macondo (v jazyce domorodců Bantu znamená toto slovo banán). Při psaní knihy vycházel ze vzpomínek na vyprávění své babičky, která dokázala podat ty nejneuvěřitelnější příběhy tak, jako by se opravdu staly. Sama jim věřila a vyprávěla vše s naprosto vážnou tváří. Tento způsob vyprávění se stal základem Márquezova stylu. Rovněž ho ovlivnily vzpomínky jeho dědečka, veterána tisícidenní války, která v Kolumbii vypukla v roce 1899.
A tak se setkáváme se zakladateli rodu José Arcadiem Buendíou a jeho ženou Úrsulou Iguaránovou, kteří byli mezi těmi, kdo přišli jako první na místo, kde vyrostlo Macondo, s jejich syny, bouřlivákem José Arcadiem a zádumčivým Aurelianem, rodina se rozrůstá, přičemž otec Buendía je blázen do všelijakých vynálezů a alchymie, do níž ho zasvětil jeho přítel, cikán Melquíades, a Úrsula trpně snáší blázniviny svého manžela, zároveň je to ale rázná žena, která si dokáže zjednat respekt, udržuje velký dům, který byl svého času nejkrásnější a největší v Macondu, nezalekne se nikoho a ničeho, často žehrá na osud, kterému se ale jen tak lehce nepoddává.
Macondo prochází za dlouhá léta pomalým rozkvětem, který vrcholí příchodem banánové společnosti, jež je zároveň i jeho zhoubou. Po konci banánové horečky už městečko nezadržitelně chátrá a pustne. Vše se odehrává na pozadí dlouholetých bojů mezi liberály a konzervativci, jichž se na straně liberálů aktivně účastní Aureliano Buendía v hodnosti plukovníka.
Pokolení za pokolením rod Buendíů prožívá své vzestupy a pády, vášnivá vzplanutí a postupné upadání do samoty, jež je jim dávno předurčena. Na pozadí reálných událostí se setkáváme s magickými jevy jako nanebevzetí, pramínek krve, který si našel cestu přes celé městečko až do rodného domu a mnohé další události, které jsou podány tak, že člověk ani na chvíli nepochybuje, že se doopravdy staly. Ovšem čtenář musí být naladěn na tu správnou vlnovou délku, aby se dokázal tak říkajíc otevřít a přijímat.
Jak jsem již řekl, Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů. Jak sám přiznává ve své autobiografii Žít, abych mohl vyprávět, dialogy mu moc nejdou. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo jeho knihám nějak na škodu. Nesnažím se tu psát recenzi, a tak si klidně dovolím říct, že je pro mě doslova rozkoš, když mě Gabo chytí na začátku dlouhého odstavce a provede mě spletí těch nádherných vět. Je to úžasný labyrint, ze kterého se mi nechce ven. Četl jsem Sto roků samoty třikrát a rozhodně je budu číst ještě dál a dál… Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha.
Líbilo. Sice nevím, proč to má být takový literární skvost, protože místy sem se úplně ztrácel, ale líbilo.
Atmosféra místy až snová. A občas jsem se zamotal v postavách, protože skoro všichni v x generačním ději jsou totiž Buendíové a jeden aby stačil hlídat, kdo je kdo.
Srdcovka. Mám ještě staré vydání z dnes už neexistujícího nakladatelství Hynek a je to ohmataná knížka, uvnitř mám rozkreslený rodokmen celého rodu Buendiů, abych se ve všech těch Aureliánech a Jose Arcadiích vůbec vyznala. Když jsem jí četla poprvé... a vybrala jsem si jí podle úvodních pár vět... knihu jsem otevřela a začala číst a věděla, že to je přesně ono ... nemohla jsem skoro dýchat a přečetla jí na jeden zátah. Od té doby jsem jí četla ještě 2x a kouzlo nevyprchalo. Pro mne literární skvost.
Zkoušela jsem číst před několika lety, vím, že patří mezi jednu z nejoblíbenějších knih, přesto jsem jí vůbec nepřišla na chuť a ani nedočetla. Když čtu komentáře asi to s ní letos zkusím znovu...
Když se mi tato kniha dostala do rukou, bylo mi řečeno, že na postavy ze Sto roků samoty nikdy nezapomenu. To je pravda, dnes už to vím, ráda na ně vzpomínám jako na staré známé s nostalgickým úsměvem...Tahle je prostě srdcovka jako žádná jiná.
Moc pěkné. Na můj vkus sice příliš mnoho Aureliánů a José Arcadiů, ale autor to vlastně vysvětluje. Poetické, kruté a magické dílo, které popisuje dějiny jedné rodiny, kde první až poslední člen jsou zajímavé tragické, málokdy i komické postavy.
Opravdová jihoamerická lahůdka napěchovaná až po okraj k prasknutí. Každý se v této knize najde a každý zde má svůj pohnutý osud, lámající se až do bizardních tvarů. Navzdory rozsáhlým počtem dějových linií se kniha čte dobře, i když přiznávám, že jsem se už ke konci ztrácel. Magický realismus zde ale žádný konec nemá a všechno příjemně probarvuje. ..
Nejvíc mě zaujal osud Krásné Remedios, která je tak moc čistá až na svoji čistotu doplatí (anebo je odměněna?) . Ke konci knihy jsem přesně tušil jak dopadne, až jsem se musel smát. Jediné co mi vadilo byli sáhodlouhé popisy revoluce, které jdou mimo mě a hlavně jména postav. Mít při sobě obrázek rodokmenu se jmény je nutností!
Keby sa samota dala zhmotniť, bola by to kniha s Márquezovym menom... Neuveriteľne magická história jedného mestečka, pološialená rodina Buendíových, v menách ktorých budete mať určite ku koncu poriadny chaos a nádherný zimomriavkový koniec, ktorý predčil všetky moje doterajšie literárne zážitky. Sto rokov samoty je kniha, o ktorej sa dá rozprávať hodiny, no bez prečítania je to skrátka len zlomkový zážitok. Nutnosť pre všetkých.
Jen málo knížek bych četl po přečtení znova, ale u téhle musím udělat vyjímku. Něco tak atmosférického, magického, tak odlišného jsem dlouho nečetl. Malé příběhy se složily v mozaiku celého století samoty... Kdo považuje nadmíru postav za obtíž, asi tu knihu nepochopil, protože právě to je na ní skvělé. Stačí se nechat unášet příběhem a nepřemýšlet nijak moc na jmény postav.
Asi ve třetině knihy jsem si musela udělat tabulku, abych se v těch postavách vyznala. Fakt nevím, proč nám to autor tak znesnadňuje. Ale to magično je okouzlující, hranice mezi ním a reálnem mlhavá až nerozpoznatelná, děj ubíhá a vy se ztrácíte, přesto je to tak strhující.
nemám slov, neskutočné dačo, 13,7 miliárd rokov samoty... je to senzačná kniha, len si treba hneď na začiatku upresniť potrebu čitateľa, lebo toto je čisté rozprávanie resp. reprodukovanie udalostí, opakovanie mien je zámer, princíp knihy, čiže nad tým je smiešne sa vôbec pozastavovať, zo záveru som mala zimomriavky, takmer som nedýchala... obdivuhodné grgy, po ktorých kvety zvädli, slnkom a dažďom ubitý starý tur, levitujúci darebáci, ktorí sa chytajú cudzích vecí, great-grandmum ako hračka zo Slunce seno jahody (nech žije Úrsula s rukou nahor, fandila som jej), prostá pestrosť a fantázia, skutočne, kto má averziu voči rozprávaniu, nech to nečíta, inak všetkým odporúčam....ako aj Evu Lunu, to je podobné prerozprávanie príbehov divokých ľudí
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Krásně vyprávěno a zpracováno se skutečnou tvůrčí znamenitostí. To konstatuji navzdory drobným negativům, které jsem si zavinil sám. :o) Jednak musím přiznat svou nedokonalou orientaci ve spleti rodokmene, jelikož už si přesně nevybavím, jaké dva z těch mnoha rodinných příslušníků přiřadit ke jménům Arcadio nebo Aureliano José a jednak mne strašně trýznila častá nucená loučení se zemřelými postavami. Na jednu stranu se nelze divit, že v příběhu, mapujícím celé století, musí hodně lidí umřít, ale na to, jak silné pouto dokázal autor u čtenáře vykouzlit vůči většině postav, se tam zmíralo po příliš "krátkých intervalech" a vesměs náhle, jakýmsi mimoděčným způsobem, jenž vůbec neodpovídá míře, v jaké odchod umírající postavy čtenáře zasáhl. Na druhou stranu mě fascinovalo, s jakou brilancí do sebe pan Márquez nechal zapadnout nenápadné aspekty děje, z nichž každý naznačila zcela jiná část knihy.. Hřejivě mne zaujala velmi moudrá vyznění, k jakým autor uměl dovést vysvětlující úvahy nad osudem hrdinů.. Veliké překvapení mi přinesl popis exteriérů či klimatu. Celý život jsem to ve veškerých knihách nenáviděl a rozčiloval se ve stylu: "Copak má pro průběh děje význam, že kdesi lehce zafoukal vítr?" Nebo: "Vážně se musím pročítat několika odstavci, pojednávajícími o barvě letícího motýlka?" Ale pan Márquez, jehož jsem dosud nečetl, se v naprosto všem výše zmíněném ukázal jako nezpochybnitelný mistr.