Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78733/bmid_sto-roku-samoty-09r-78733.jpg
4
2140
2140
Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Další moje srdeční záležitost. To je prostě sága, jak má být, plná kouzelného jazyka.
Jestli tohle je magický realismus, tak na mě rozhodně magicky nepůsobí. Děsná slátnina s podivným dějem.
Ódy na tuhler knihu mi tak trochu připomínají pohádku "Císařovy nové šaty". Kniha je sice svým způsobem zajímavá, ale pro mě je to literární bahno.
Márquez je bezpochyby výborný spisovatel, ale můj šálek kávy to rozhodně není. Tuto knihu bych asi definovala hlavně slovem divná. A to ne kvůli prvkům z fantasy, spíše kvůli zvláštně propleteným sexuálním a příbuzenským vztahům. Některé jeho myšlenky jsou zajímávé a některé příběhy chytlavé, ale přebíjí je většina těch pro mě velmi zvláštních příběhů.
Jedna z najreprezentatívnejších kníh, pokiaľ ide o magický realizmus. To, čo predviedol GGM v Sto rokoch samoty sa mu už viac nepodarilo, i keď i Láska v čase cholery je nepochybne skvelá. Pri čítaní som sa neubránila tomu, že som si musela nakresliť rodokmeň, aby som sa nestratila :-) No ja práve takúto spleť príbehov a neskutočné množstvo postáv v knihách zbožňujem...
Souhlasím s většinou komentářů. Mě také trvalo nějaký čas, než jsem se srovnal se spisovatelovým stylem, někdy mě příběh připadal až hororový. Bylo to možná tím, že jsem četl první vydání u nás z roku 1980 a on v těch letech nebyl moc velký výběr knih podobného žánru. Dík zasluhuje Klub čtenářů Odeon, který tuto a mnoho dalších knih vydal. Jinak co se týká dojmu tak ty jsou ve mě i po těch dlouhých 31 letech.
Márqueze mám moc ráda, takže i tahle knížka se mi líbila... Přiznám se ale, že jsem si k tomu musela nakreslit rodokmen, jinak bych se v těch jménech snad úplně utopila :-)
Nebyl jsem tímto úplně unesen, ale vcelku se mi to líbilo. Ze začátku jsem měl problém s již zmiňovanými jmény a u konce jsem si stejně nebyl jist čí syn je poslední Buendía. Velmi zajímavý koncept vyprávění kdy místo příběhu člověka je zde příběh rodu, místo dnů roky, konec a smrt je koncem rodu. Osud otce dědí se na syna, osud matky na dceru. A tímto osudem je samota.
Musím souhlasit s uživatelem Elhzar,že při nepatrné nepozornosti jsem se po čase začala ztrácet kdo je s kým jak přesně ve vztahu - díky tomu, že se dávají v rodinách stále stejná jména. Byla jsem velmi zvědava, jak toto dílo může vypadat na prknech divadla ABC, kam jsem na ně byla pozvána. Lépe řečeno vůbec jsem si to nedovedla představit, jak 3 hodiny herci zvládnou tak těžký text a různě podobné situace, aby byl divák stále udržen v pozornosti. Klobouk dolů a děkuji hlavním představitelům za úžasné herecké výkony, nejvíce paní Jitce Smutné.
Když jsem potřetí četl tuhle knihu, trochu mi zatrnulo: pokaždé to bylo na začátku září x). Ta kniha je ... magická ;)
Pět hvězdiček je málo! Když STO roků samoty, tak také sto hvězdiček:-) Tato kniha patří k mým nejoblíbenějším. Četla jsem jedním dechem a s poslední stránkou se mi těžko opuštělo Macondo... Vřele doporučuji!
Tři hvězdičky jsou za styl psaní a děj, protože se mi to krásně četlo, ale zbylé dvě hvězdičky jsem nedal kvůli opakujícím se jménům v rodě (chápu, že ve skutečnosti to tak v mnoha kulturách bývá), ale mě to zapříčinilo to, že jsem po pár generacích byl pěkně zmaten, kdo jak umřel, kdo je čí dítě a sourozenec či kdo si koho vzal... ale i přes to jsem si knihu docela užil.
Všechny cesty vedou do Maconda a až tam dojdete, padne na vás čiré šílenství, naplní vás pocit cestování v čase, ale nezblázníte se z toho, budete si to užívat. Šílenství a genialita často jdou ruku v ruce a Márquez je obobjí při psaní této knihy držel pevně za ruce. Sice jsem se občas ztrácel v postavách (spíše v jejich jménech), ale přesto jsem utržil několik nevšedních zážitků a mnohé živě prožíval s obyvateli a obyvatelkami Maconda. Vidět Macondo a zemřít, protože pak už nic jiného nezbývá.
Tak nevim, proc jsem se tomu Marquezovi porad tak vyhybala. Sto roku samoty me opravdu nadchlo. Vychutnavala jsem si kazdy slovicko a po docteni me mrzelo, ze uz je konec:) Mam rada knizky s prvky fantaskna. Ale chapu, ze tahle nemusi sedet kazdymu, nektery casti jsou docela sokujici a morbidni. Navic porad stejna jmena dokola ... stejny situace dokola, stejny chyby ... ale o tom je prave cely lidstvo, ne:) Lidi delaji furt stejny chyby dokola. Garcia Marquez proste umi psat. Tesim se na dalsi jeho romany.
Mimochodem, doporucuju vydani knizky od nakladatelstvi Odeon z roku 86 - s ilustracemi od Borise Jirku;)
Je jen málo knih, které by mi tak silně utkvěly v hlavě. I když uběhlo už dost času od doby, kdy jsem ji četla naposled, některé scény znám nazpaměť, mnohé postavy vstoupily do mého života téměř jako moji známí, jako živí lidé. A to je jedna z věcí, které na knize vždycky ocením. Márquezův vypravěčský styl je tak propracovaný a přitom přirozený, že jsem se opravdu nenudila ani chvilku.
Ale nejde zdaleka jen o to, že kniha má spád, je plná příběhů, osudů a neuvěřitelných událostí. Je to především kniha o vzestupu a pádu, o rozvoji a úpadku. A tento příměr se vztahuje nejen na lokální a osobní oblast, ale týká se celé civilizace.
Vím, že jsou to zcela odlišné knihy, ale po nedostižně dokonalém magickém realismu Bulgakova Mistra a Markétky jsem čekal něco obdobného a dostal jsem něco, co pro mě v tu chvíli bylo naprosto nestravitelné. Stejná jména, stejné scény, hraní v čase.....všechno je skvěle a úmyslně vymyšlené a kniha je jistě zajímavá. Objektivně nemohu popřít její originalitu - nemám k tomu důvod a ani si to nemyslím. Subjektivně to pro mě bylo nesnesitelné a tak útlá kniha se mi jevila několikanásobně delší než například Egypťan Sinuhet nebo Na východ od ráje. Jako by Sto roků samoty mělo tisíc nudných stran. Pro mě - nesnesitelné :-))
Nádherná kniha, nic víc netřeba říkat! Všem doporučuji! Patří mezi mé nejoblíbenější.
Bohužel nějak nesdílím nadšení níže uvedených čtenářů. Asi budu muset přečíst nějaké další Márguezovy knihy, možná mu časem přijdu na chuť.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
pro mě nejlepší možná kniha. příběh, hlavní nosná myšlenka knihy a závěrečné rozuzlení je čistá pravda! Kdo nedokáže docenit tuto knihu je podle mě chudý na duchu.