Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78733/bmid_sto-roku-samoty-09r-78733.jpg
4
2140
2140
Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Již několikrát jsem se odhodlával k četbě Sto roků samoty, ale podařilo se mi to až nyní. Bohužel jsem se ale do knihy nezačetl, vůbec mě to "nechytlo". Ani po přečtení 150 stran jsem nebyl schopen vzpomenout si na vztahy mezi jednotlivými postavami. Dočetl jsem tedy víceméně jen z nutnosti. Což ale nevypovídá nic o kvalitě knihy, jen já nebudu skalní fanoušek...
Knihu STO ROKŮ SAMOTY jsem si chtěl přečíst už dávno, ale ke knize jsem se dostal až nyní, i když v minulosti jsem měl knihu dvakrát půjčenou, ale nikdy jsem se do knihy nezačetl. Poprvé jsem si knihu půjčil, a nakonec jsem dal přednost jiným knihám a podruhé jsem měl v úmyslu se do knihy začíst, ale náhodou jsem zjistil, že v knize chybělo asi 30 stran, tak jsem usoudil, že by to nemělo smysl číst. Možná jsem se románu vyhýbal z toho důvodu, že jsem očekával, že to bude náročnější četba, a nakonec jsem se utvrdil v tom, že jsem se nemýlil, poněvadž kniha se mi nečetla vůbec lehce. V počátku jsem se do knihy nemohl začíst, v románu se vyskytuje velké množství postav, takže se mi některé postavy pletly a jednoduše řečeno jsem se ztrácel. Sám sebe se ptám, čí je to chyba? Čtenáře, anebo autora? V knize se vyskytovaly části, které se mi líbily, ale měl jsem pocit, že jich bylo minimum, abych hodnotil knihu pozitivně. Jeden čtenář mi v minulosti prozradil, že tuto knihu četl a byla to podle jeho slov „blbost“. Určitě bych se takto o knize nevyjádřil, ale nejsem mezi čtenáři sám, které tato kniha příliš neoslovila. Knihu hodnotím na 40 %.
Tato kniha určitě patří k náročnějším knihám, které jsem v životě četl, ale bohužel se mi celkově tato kniha nelíbila, i když si uvědomuji, že je významná pro čtenáře Jižní Ameriky, protože autor z autentických historických podkladů vytvořil imaginární „dějiny“ Kolumbie, možná i Latinské Ameriky posledních dvou století.
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ patří mezi největší spisovatele Latinské Ameriky a také patří mezi hlavní představitele magického realismu. Autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982.
STO ROKŮ SAMOTY je rozsáhlá kronika města MACONDA, kde žije rozvětvená rodina Buendíů. Jejich osudy sledujeme od koloniálních časů minulého století až do 60. let 20. století. Sledujeme 6 generací rodiny Buendíů. Nejstarší z rodu je JOSÉ ARCADIO BUENDÍA (zakladatel obce) a jeho manželka ÚRSULA. Zajímavá je také postava plukovníka AURELIÁNA BUENDÍA. V románu sledujeme zrod města, jeho rozkvět, občanské války, milostná dobrodružství, politiku (konzervativci vs. liberálové) aj. V textu se také odkazuje k biblickým mýtům. Samozřejmě se v románu nacházejí prvky magického realismu. Román je zrcadlem neustálého plynutí času. Za tím vším je samota člověka. Podle autora čas neletí stále dopředu, ale „otáčí se kolem dokola“.
Uvítal bych, pokud by se v knize vyskytoval rodokmen rodiny! Rodokmen by mi hodně pomohl, abych se lépe mohl zorientovat v obrovském množství postav! Rovněž by bylo fajn, pokud by autor do knihy vkládal kapitoly. Určitě by to bylo pro mě mnohem přehlednější než neustálý souvislý text. Je škoda, že ve vydání, které vydalo nakladatelství Odeon v roce 2003, se nevyskytuje Doslov, poněvadž si myslím, že tato kniha si o to vysloveně říká.
Kniha Sto roků samoty má vysoká hodnocení na DK, ale bohužel knihu jsem četl většinu času s donucením a měl jsem co dělat, abych román dočetl do úplného závěru. Moje obavy, proč jsem se této knize tolik let vyhýbal, byly oprávněné. Nic to však nemění na faktu, že kniha je u většiny čtenářů oblíbená a neustále vycházejí nová vydání.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.
Zabloudil v samotě své nesmírné moci a začal tápat.
V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec.
Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečnost a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světě a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům že se vrátit nelze a že i nejzdravější a nejvytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.
Fantaskní román odehrávající se ve fiktivní tropické obci Macondo jsem přes velké přemáhání nakonec dočetla. Autor je tak trochu český Hrabal, ale ten se mě osobně čte daleko lépe. Přesto je to určitě významné dílo latinsko-americké literatury, které si své čtenáře najde. Pro mě tam bylo všeho příliš a těžko jsem udržela pozornost tak, aby se mi některé postavy nepletly. Více se cítím doma v evropském relativním poklidu, kde nehrozí prorůstání zeleně do domů a ani všelijaká tropická havěť, nemluvě o nepřehledných rodinných vztazích...
výbornej začátek, pak:
- banány
- déšť
- velký prasečí péra pro nedospělý holky
- cikánský kouzla
- aureliano
- arcadio
pak:
výbornej konec
Ukázalo se přibližně ve třetině, že tohle nedávám.
V reálném světě je bohužel obvyklé, že se lidé v několika generacích jmenují stejně, ale když už někdo píše fikci, tím spíše magický realismus (který mám jindy docela ráda, i když záleží případ od případu), mohl by si realitu upravit i v tomhle ohledu.
Autor sám se možná ve svojí hlavě vyznal, kdo je kdo - ale mně aby na postavách vůbec záleželo, musím vědět, o kom je momentálně řeč. Nepřidává tomu ani představa sto roků nemyté kundy (ne že bych z vlastní zkušenosti věděla, jaký zrovna tohle je), jakou ve mně vzbuzují sexuální scény. Fakt ne.
Vzdávám se asi 50 stran před koncem. Ztratil jsem se tolik, že když mi došlo, že jediná přítomná postava, kterou si pamatuju, je Ursula, pochopil jsem, že čtení už nemá smysl. (I přesto jsem si poté přečetl shrnutí celé knihy, abych byl v obraze.) "Sto roků samoty" je velice zajímavá knížka, která rozhodně nezapadne mezi ostatní a já si na ni budu pamatovat. Způsob psaní, kdy uprostřed nějaké tragédie autor začne vtipkovat, nebo kdy nějakou nepředstavitelnou událost popíše ve stylu "no a co, tak se to stalo", je dost jedinečný. Knihu jsem si půjčil z knihovny, abych se blíž dostal k magickému realismu, což je literární styl, který mě moc zaujal, ale ještě jsem neměl moc šanci se k němu dostat. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ve výsledku jsem s knihou spokojený, líbí se mi její důležitost a přesah. Ale na mě je v knize příliš postav (kdyby alespoň většina nezačínala na "A"...), proto jsem po většinu knihy, místo toho, abych si užíval čtení jako takové, tápal nad tím, o jakou postavu se jedná a ke komu patří. Proto čtyři hvězdičky. Věřím, že čtenářům, kterým nedělá takový problém udržet pozornost a zapamatovat si hispánská jména, se "Sto roku samoty" bude líbit více.
Při čtení mi pomáhalo otevřít si Wikipedii, kde je krásně zpracován rodokmen rodu Buendíů - v tomhle ohledu je čtení poměrně náročné. Kniha má však krásný jazyk a musím říct, že děj mě zaujal mnohem více než v Lásce za časů cholery.
Celkově se kniha četla hezky.
Hodně těžké, ale hodně zajímavé, je dobré si občas přečíst něco jiného, co zrovna není náš šálek kávy...
Hezká kniha, vášnivá, děj se na vás valí jako divoká, živelná řeka. Barvitý román odehrávající se v imaginárním světě kdesi v Latinské Americe, geneze a zánik jednoho rodu. Četla se mi velice dobře (i když jsem si občas pletl hlavní protagonisty). Výborné, fantaskní ilustrace B. Jirků skvěle doplňují knihu. Čili: nebe je plné hvězd...
Skvělá kniha, která je tak trochu i kronikou lidstva. Na pozadí malých dějin, tj. dějin jednoho města v Jižní Americe, se dějí velké dějiny... Pro nás středoevropany je těžké vstřebat tak vzdálené historické události, ale když si nastudujete alespoň letmo dějiny Kolumbie, bude mít pro vás kniha větší vypovídající hodnotu. Nemluvě o dokonale vykreslených charakterech, ať už ženských, nebo mužských. Cykličnost, aluze k bibli atd. Za mě dokonalá kniha, ke které se budu vracet, protože jen jedno téma by se dalo zpracovat na několik přednášek. Jedním komentářem se rozhodně nedá vystihnout genialita tohoto románu.
Povstalo TO (dosaďte si co potřebujete; město, rod, život, příběh, …) z ničeho, ale díky píli, vášni, umíněnosti (a mnoho dalšího), TO začalo růst, mohutnět, větvit, množit a vzkvétat, dělat taky různé velotoče a samozřejmě při tom všem i často krvácet, až TO vykrvácelo…
Autor mistrně proplétá až prostou (uvěřitelnou) realitu s nadreálními obrazy a oba protipóly jsou v sympatické symbióze. V knize je zachycen i otisk neradostné minulosti (ale bohužel stále i současnosti) tohoto kusu krásné země.
Ještě si dovolím kratičký, ale mnohé sdělující úsek ze závěru díla:
Farář si ho změřil soucitným pohledem.
„Synu, synu,“ vzdychl. „Mně by úplně stačilo mít jistotu, že ty a já teď opravdu existujeme.“
Nedočetl jsem a už se o to ani nepokusím. Těžké Baroko, prostě nebavilo, nezaujalo.
Magický realismus na jihoamerický způsob. Osudy rodiny Buendíů byly vskutku turbulentní, místy hodně absurdní, protkané přesahem o pomíjivosti a smyslu života. Pro mě to byl také nečekaný vhled do života na opačné straně zeměkoule, kde život běží poněkud temperamentnějšími cestami. Jen jsem se občas ztrácel v postavách, které se stále odkudsi vynořovaly. A nechápu, proč by různé osoby nemohly mít odlišná jména. Bylo to matoucí a přišlo mi také, že kniha je mnohem delší, než ve skutečnosti byla. Trpělivě přečteno v rámci čtenářské výzvy. Nezvyklý zážitek.
Tolik podob samoty, tolik melancholie, tolik magie, tolik potutelných vtípků...a tak málo stránek. Ach jo.
Jasně, šarády s Aureliany a Arcadii Buendiovými jsou trochu na hlavu, obzvlášť když v té rodině kámen š... cihlu a chronologie rodu tak dostává zabrat, ale asi by stačilo kreslit si rodokmen. Jinak mě ale nic nerušilo, je to zaslouženě vyzdvihované dílo a úplně mě pohltilo. Moc mi to sedlo.
A taky jsem díky tomu konečně pochopila text jedné z písní Vypsané fixy: "Kdyby bylo nebe blízko, kdyby bylo nebe o trochu níž, tak bych si sáhnul na Remedios, to si piš! A dole bloudila Ursula Buendía sem a tam..."
Edit: teď koukám, že jsem knihu dočetla v den výročí autorova narození. Krásně symbolické!
Naprosto úžsáné komplexní literální dílo! Magický realismus mne velmi oslovil (možná i v tom vnímat svět jako magické místo) a kniha v čtenáři rezonuje ještě dlouho po jejím přečtení.
Když mi říkala dcera: "To si musíš přečíst, to je úžasná kniha.." a já na to: "A a o čem to je?" A ona: "No to se vůbec nedá vyprávět.." A já: "Prosím tě, každá kniha se dá vyprávět.." No a Sto roků samoty se asi vyprávět fakt nedá... Jednoduše shrnuto, je to magické vyprávění o několika generacích jedné rodiny, ve které se Vám neustále pletou podobná jména, ale kvůli tomu, aby člověk pochopil, že život je vlastně neustálý koloběh.. Nebo tak nějak, prostě si to přečtěte... :)
Vynikajúca kniha. Už dávno som nečítala nič tak dobrého . Ťažké ale úžasné. Magický svet, magickej literatúry.
Tohle byl dost zvláštní zážitek. Ještě nikdy jsem se nesetkala s magickým realismem (pokud nepočítáme Spalovače mrtvol, který se asi nedá stoprocentně počítat). Ještě nikdy jsem nečetla jihoamerického autora. Bylo to silné, to jo, ale nedokázala jsem se s ničím z toho úplně ztotožnit. Těžko se to popisuje. Rozhodně kniha nadhazuje spoustu myšlenek, nad nimiž stojí zato se pozastavit. O životě, o smrti, o tom, co děláme a kam naše činy vedou...
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Sto roků samoty je opravdu skvělý román. Se zarděním musím přiznat, že doposud jsem se s magickým realismem setkal pouze v knihách mého oblíbeného H.Murakamiho a od Garcíu Márqueze jsem četl jedině povídání o jeho pobytu za "železnou oponou".
Sága o šesti generacích rodu Buendíů je strhujícím vyprávěním o osudech lidí, kteří marně hledali své životní naplnění a prakticky sami se odsoudili k životu v samotě, stesku a čekání na smrt. Životní peripetie hrdinů příběhu jsou často pohnuté, jejich chvilkové štěstí je v záhy nahrazeno událostmi smutnými či přímo tragickými.
Autor napsal svůj stěžejní román až neskutečně krásným jazykem a stylem, ve kterém nemalou roli hrály i magicko-fantazijní prvky.
Vřele doporučuji všem příznivcům krásné literatury.