Stoprocentní riziko
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/246963/bmid_stoprocentni-riziko-246963.jpg
4
126
126
V životě jsou ti dobří a ti zlí. A pak ti ostatní. Baptiste Dupré je atypický člověk. Obvyklé morální zásady mu nic moc neříkají, je svobodný a bez skrupulí, je to hráč. Nic ho nevystihuje lépe než hra, adrenalin, pokerové riskování, které roztříští křehkou rovnováhu rozehrané partie. Nebojí se hazardovat, nebojí se soupeřů, věří si a snadno zdolá všechny překážky, které se mu postaví do cesty. Takhle si vybudoval kariéru, tak získal srdce své ženy. Ale uběhlo několik let a Baptiste se začíná příšerně nudit. Dny se střídají, jsou fádní a jeden jako druhý. Až do toho večera, kdy Baptiste konečně narazí na protivníka hodného jeho velikosti. Co kdyby se vrhl do hry, v níž jde o všechno? Stoprocentní riziko je první prózou autora knih Klub nenapravitelných optimistů a Vysněný život Ernesta G. Neúprosný „roman noir“, zčásti inspirovaný skutečnou událostí, autor s odstupem dvaceti let přepracoval, zasadil do nových souvislostí a vydal znovu.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
La derniere donne, 1986
více info...
Přidat komentář
Jak už zde bylo napsáno, je to spíše taková hříčka. Spíš mi trošku vadí, že autor svou prvotinu přepsal a posunul ji do dnešní doby. Škoda protože tím shodil tu noir atmosféru, která mi přišla z knihy nejlepší. Navíc v té dřívější době by ta hlavní zápletka spíše prošla, mohla by být uvěřitelnější. Někdy mu přepis vypadne a ponechá třeba repliku jedné hrdinky: "myslíš si, že na tebe budu čekat věčně, už je mi 24.."
Není to sice taková bomba jako Optimisti nebo Ernesto, ale čte se to dobře a má to tu správnou noir atmosféru i gradaci. Pátou hvězdičku "v rámci prvotiny" nepřihodím, když je to přepsané :-)
Samotná myšlenka o osudovosti a zákonitosti hráčů a celé konečné vyvrcholení je mrazivé a skvěle vypointované. Problém je, že se autor spoléhá až na příliš mnoho náhod v ději, což ve čtenáři automaticky vzbuzuje nedůvěru. Osobně mi to zase tolik nevadilo, protože to vyvažuje styl psaní a atmosféra knihy a myšlenky, které autor jako nitě jemně vplétá do příběhu. Co mě osobně trochu vadilo byla gradační kostra, pomalé tempo s rychlým závěrem, což je sice velmi typické pro filmy noir, jímž svým způsobem autor touto knihou vzdává hold, ale v tomhle případě mi to nepřišlo jako nejlepší řešení. Problémy s tempem - respektive jeho nejednotné udržení a neustálé střídání je ostatně znakem celé knihy, což je zrovna zde na škodu, protože to brání se lépe začíst. Ale jako prvotina autora, slušná kniha, o které bych uvažovala, že se k ní ještě vrátím. Lepší průměr. 70%
Niežeby som mala práve nutkavú potrebu Riziko nasilu porovnávať s predošlými Guenassiovými počinmi (už len pre jeho inakosť, vybočenie zo zabehnutých koľají Klub/Život), vyhnúť sa tomu však neviem. Kým Klub i Život pretekajú emóciami, pocit, ktorý vo mne zostal po prečítaní Rizika, sa dá zhrnúť pár slovami – nič, tma. Neuverila som mu charaktery postáv, ani motívy ich konania, dejovú líniu by som ešte bola schopná akceptovať, pravda ak by to postavy „uhrali lepšie“. Avšak pokoj mojej duši – s porovnávaním či bez, Guenassia by z toho vyšiel narovnako. Malé plus za snahu vyliezť z komfortnej zóny a skúsiť či sa čitateľom bude páčiť aj v „inej polohe“, osobne by som však bola radšej, keby sa prestal hrabať v zásuvkách, vyťahovať a prerábať prvotiny a pokúsil sa pokračovať v duchu Klub/Život, lebo to mu nesmierne sedí. Chcem ďalší samostatne fungujúci román, ktorý je v širšom kontexte súčasťou väčšieho celku. Chcem ďalší taký malý kúsok, ktorý pre mňa dotvorí určitý obraz.
Pochopte, ono se to nečte vysloveně špatně a já to vlastně přelouskala za jeden nedělní večer, i přestože (nebo právě proto) v televizi právě Palo Habera hledal budoucí Zlaté slavíky. Ale ta zápletka je postavená na tak chabých základech, že proti tomu vypadaj i Macurovo chaloupky z palet jak prvorepublikové vilky.
Je znát, že jde o prvotinu. Nelituji, že jsem přečetla, nicméně knihu pošlu dál. A snad se dočkáme ještě něčeho lepšího - jak prokázaly jeho další dvě knihy, co tu vyšly.
Téhle knize by opravdu slušela zkratka. Těšila jsem se na ni, moje očekávání nesplnila, ale alespoň už vím, jak Guenassia začínal.
Jean-Michel Guenassia (vyslovuj Gynesovka) je vcelku populární autor pražské kvazi-intelektuální society, kterej mě vždycky sral tím, že se nedokázal vymáčknout rychlejc než za 400 stran. Psaní dlouhých románů je jen důkaz toho, že je autor egoistickej moula, kterej je navíc neschopnej narvat vše do dvouset stran. Když se to povedlo ostatním, tak nechápu, proč bych měl číst dlouhý knížky. To je jako honit místo tří minut devět, jakej to může mít smysl?
Stoprocentní jistota mě teda nalákala svýma sympatickejma 132 stránkama, ale ve finále to byl porod jako bych četl Bibli v hebrejštině v autobusu, který padá ze skály a je plnej lemurů, kteří se snaží udělat palačinky z peří a mimin.
Příběh je kriminálkou se sci-fi zápletkou z rodu "ty vole, tomuhle neuvěříš," kdy se zavřenej trotl rozhodne, že využije svého dvojníka k tomu, aby se na den dostal ven a pořešil byznys stylem hip hop eminem, jenže jako na potvoru se to vše zkomplikuje a to tak moc, že by z toho měl být v šoku i divák Kriminálky Anděl. Bohužel pro Gynesovku je to tak toporný, vycucaný z prstu a především tak předvídatelný, že by to konec odhalil i Jirka Krampol ve spánku.
Nemůžu tedy jinak a musím s politováním konstatovat, že kniha se kvalitativně nachází někde mezi obalem od Májky a kozama Jiřiny Bohdalový.
Stoprocentní riziko mi potvrdilo, že Guenassia umí lépe dlouhé romány, líp si poradí s příběhy, kterým může dát rozsáhlejší prostor. Tato knížka je krátká, je to spíš taková hříčka, ale na hříčku má bohužel zase možná až moc stran. Tohle mi připadalo spíš jako slohovka, příběh jakoby promyšlený, ale přesto klopýtá. Jak kdyby autor sice s dobrým námětem, hodně pospíchal, aby měl napsáno dřív, než zazvoní konec hodiny. Chybí mu švih a říz, zadrhává se stejně jako samotný příběh, u kterého je hned od počátku jasné, že perfektní plán nemůže vyjít. Člověk pak už jen čte, aby se dozvěděl, co přesně a jak se zasekne, konec mu vlastně ale záhy dochází. Ač je údajně příběh částěčně inspirovaný skutečností, mně přišel nedůvěryhodný, postavy se chovaly ploše. Mám pocit, že by mu daleko víc slušela povídka. Ale raději si od Guenassii příště přečtu zase něco dlouhého.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Oproti ostatním jeho knihám slabé. Nechápu co se stalo ale do půlky jsme to četl jedním dechem a od půlky brutální nuda a zklamání. Trochu mi to v něčem navozovalo atmosferu H.Bolla A vlak dojel přesně, taky tam je ta brutální předurčenost, ale tohle byla oproti tomu limonáda z pouti...