Strašidelné príbehy Slovenska - Lukáš Čelka | Databáze knih

Strašidelné príbehy Slovenska

Strašidelné príbehy Slovenska
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/527236/bmid_strasidelne-pribehy-slovenska-657b425c2f60d.jpg 4 4 4

Ľudí od nepamäti fascinujú lokality spojené so smrťou, utrpením, krvavou históriou či záhadami. Darkturizmus (temný turizmus) sa teší obľube všade vo svete. Napriek tomu, že na Slovensku je stále iba v plienkach, naša domovina má v tomto smere obrovský potenciál. Práve preto sa reportér portálu Refresher.sk Lukáš Čelka rozhodol prebádať dvadsať lokalít, ktoré sú opradené desivými historkami a legendami. Vydajte sa spolu s ním do ponurých opustených budov, kamenných pozostatkov hradov a strašidelných lesov a spoznajte strašidelné príbehy Slovenska.... celý text

Přidat komentář

Arminus
17.02.2025 3 z 5

(SPOILER) Na knihu mne nalákal pojem „darkturizmus“, který jsem neznal. Znám jen pojem „Schaulustige“, pro lidi, kteří se seběhnou podívat na nějakou tragédii či neštěstí – autohavárii, požár, povodeň (viz povídka R. Bradburyho Zástup).
Toto je něco trochu jiného a tak jsem se poučil: autor vybral na Slovensku (kde podle něj ještě darkturizmus není tak rozvinutý) 20 míst, kde došlo k nějaké tragédii, vypráví se o něm nějaká strašidelná pověst či je s ním spojena nějaká záhada. Přímo záhadologická kniha to ale není, i když v jedné kapitole autor zmiňuje i záhadologa Arnošta Vašíčka – autor Lukáš Čelka se popisované jevy nesnaží nějak rozebírat a vysvětlovat, jen se byl osobně (jak alespoň tvrdí) na dotyčných místech přesvědčit, co je na tom všem pravdy. Nutno přiznat, že v líčení temné (strašidelné) atmosféry je celkem úspěšný – než to při opakováních poněkud zevšední. Kapitola o každém místě obsahuje i to, co se o něm povídá, nějaký strašidelný příběh, který se tam údajně někomu stal a většinou i rozhovory s místními o tom, co na tom může být pravda. To je asi nejzajímavější část textu. Samy prožitky autora na „temném“ místě, samozřejmě vždy v noci (strašidla vylézají za tmy) jsou také při 20. opakování poněkud stereotypní. Nikdy tam nebyl sám, vždy s „partnerkou“ či nějakým nejmenovaným kamarádem. Jako lovec duchů se sám moc dobře neprezentuje: skoro všude při prvním šelestu uvádí, jak se vyděsil(i) a chtěl(i) vzít nohy na ramena. Při tom moc nezjistili: na několika místech podezřelé zvuky, kroky, které vydává někdo neviditelný (žádného ducha neviděli), občas smích. Takové normální „strašánije“ (viz Tajemství hradu v Karpatech). Mne zaujala jeho výprava do pohoří Tríbeč, které znám z románu Jozefa Kariky. To, co je zde, je ovšem jen odvar. Karika svou knihu prezentuje jako přepis sdělení skutečných zážitků nejmenované osoby, která ho vyhledala a vyprávěla mu o tom. Je to tedy směs skutečných faktů (internetový článek o „mizení“ lidí v Tríbeči od jistého Howadoora, který celý děj Karikovy knihy odstartoval, skutečně existuje a je dodnes na internetu), fakta o nezvěstných lidech jsou také skutečnost. Co pak Karika (podle toho vyprávění neznámého) vyfabuloval si musí rozhodnout čtenář. Jisté je, že mezi líčením p. Kariky a autora této knihy jsou rozpory už v jednoduchých faktech. Tak třeba Karika o prvním zmizelém, lesníkovi Samšálym výslovně uvádí, že s manželi, u kterých měl podnájem, nebyl v dobrých vztazích (kdyby tito nepotřebovali peníze za nájem, tak by ho v domě nechtěli), podle Čelky naopak, zase výslovně, žili v přátelském vztahu (při tom toto je z té reálné stránky celého příběhu). Podstatnější je, že Karika uvádí (kde zjistil statistiky, na základě kterých to tvrdí, nevím), že místa, kde mizí lidé (na celé zeměkouli je jich více) mají každé svou „chuť“: někde mizí jen muži, jinde jen děti, jinde se mizí jen v určitém ročním období. V Tríbeči, podle zdokumentovaných zmizení, je to doba od listopadu do jara. A Lukáš Čelka šel „kontrolovat“ Tríbeč někdy v létě … Samozřejmě, nenalezl kromě normálního lesa nic (pravda je, že sám na závěr kapitoly uvádí, že asi bude třeba se tam vypravit znovu koncem září – zase, podle Kariky, špatný čas, kdy se tam nic neděje...).
Takže v knize se čtenář seznámí s nějakými starými pověstmi i novodobou mytologií. Největší obavy na opuštěných místech byly ovšem z narkomanů… Sám jsem v dobách, kdy na cestu do, pro mne relativně blízkých, Alp nebo i do Šumavy, doslova za rohem, se nedalo za komunistů ani pomyslet, procestoval část Slovenska velmi dobře, hory a lesy v Nízkých Tatrách, Rudohoří na Čuntavě, Velkou i Malou Fatru, jsem znal neskonale lépe než méně než pár desítek kilometrů dalekou a pro lidi zakázanou Šumavu. Strašidelná místa z knihy jsou ovšem vesměs ve zcela jiných částech Slovenska, kam jsem nejezdil, osobně jsem byl jen na zámku v Bojnicích. Takže dodatečné seznámení se Slovenskem, které jsem nenavštívil a asi už také nenavštívím. Kdyby přece, z této knihy bych si vybral dva či tři hrady a vrch Sitno.
Zásadní připomínku mám k výpravě knihy. Kniha je i na dnešní poměry drahá, i skoro 1000 Kč, velký formárt A4, kvalitní papír a mnoho dobře vytištěných fotografií z výprav autora. Vzhledem k nočním výpravám ovšem fotografováno většinou také v noci, tedy černobílé fotografie (někdy trochu podbarvené žlutě), ale často málo vypovídající: paseka kdesi v lese, schody v nějaké ruině. Použít na to formát A4 jen dokumentuje snahu vydavatele, na knize vydělat co nejvíce… A při tom kniha nemá ani obsah (nebo seznam těch strašidelných míst !), natož mapku se zakreslením, kde se jednotlivé kapitoly odehrávají. Propastný rozdíl proti knihám pana Emila Kintzla o „zmizelé Šumavě“, které jsem si opakoval těsně před čtením této knihy. U Kintzla mnoho fotografií, současných i historických, seznam míst, mapa. Formát knihy ovšem přiměřený, menší. A cena poloviční …