Strážce majáku a jiné povídky

16.09.2019

„strážce bydlí v majáku, který udržuje v pořádku … večer pak rozsvěcuje světla“

Ono se to velice jednoduše řekne, jenže, na takovém majáku jen tak někdo nevydrží, samota totiž tíží, ale když máte štěstí, naleznete „zbloudilou duši“ hledající klid … „prošel jsem svět, ale nikde jsem nenašel spokojenost … a teď už potřebuju klid, říct si, tohle je tvůj přístav“, pak najdete toho správného zaměstnance.

A tak se strážce (hlavní a vlastně skoro jediný hrdina) začne cítit šťastně, jako nikdy v životě … jenže, pak se něco přihodilo (a to si budete muset přečíst), a pak si „…stařec opřel hlavu o skálu a přivřel oči, na nebi hořely ještě dlouhé a zlaté pruhy a on v jejich záři odlétal do milovaných končin … všechno se ho ptalo, a říkalo, pamatuješ? … a on viděl všechno, jak to bývalo …“.

Henryk Sienkiewicz je (určitě nejenom za mě) sázka na jistotu. V rukou máte krátké, poetickým jazykem psané, a zvláštně smutně melancholické příběhy vyprávějící o pocitech.

Budete číst a přitom téměř fyzicky cítit utrpení z rozporuplných pocitů:
… ze zjištění, že nikam nepatříte a přitom toužíte zakotvit,
… z toho, když naleznete útočiště, kde se cítíte bezpečně a spokojeně, jenže najednou zjistíte, že toužíte po známé krajině,
… a možná i rozčarování ze zjištění, že pocity, které jste v sobě hluboko ukryli, že různá životní zklamání nejsou tak silná … jako stesk.