Střední Brdy: Krajina neznámá
Jan Čáka
Kniha působí téměř magicky a před užaslým čtenářem objevuje krásu, ponurý půvab i tesknou krajinu neznámé země v oblasti středních Čech. Autor vede čtenáře rozmanitými pozoruhodnými místy, upozorňuje na přírodu, geologické zvláštnosti, lidovou architekturu, vypráví pověsti, líčí zaniklý svět práce i zábav a konečně i Brdy v literatuře a to vše dokládá mnoha vzácnými fotografiemi, reprodukcemi a nákresy. Poznatky čerpal z vlastních nesčetných cest i archivních a muzejních dokmentů a vytvořil tak úctyhodné vlastivědné dílo,působivý obraz krajiny z historického, zeměpisného i uměleckého a národopisného hlediska. Dotisk 2003.... celý text
Přidat komentář
Šlehají až do povozu staré modříny.
Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny!
Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad,
šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád.
(Cesta na Valdek, Jaroslav Vrchlický)
Když jsem poprvé navštívil střední Brdy v jejich srdci, byl to pro mě zážitek opravdu nezapomenutelný, takřka mystický. Měl jsem v plánu pokořit nejvyšší horu pohoří Tok, ale spletl jsem si cestu a svůj výlet si docela prodloužil. Za odměnu jsem však viděl krásná místa, o jejichž existenci jsem neměl předtím ani ponětí a která na mě udělala takový dojem, že jsem byl sám sebou nucen se na ta místa vracet a hledat nová. Nevím, čím je způsobeno to neuchopitelné tajemno, co v Brdech sídlí. Snad je to dáno relativní samotou, které je tam člověk vystaven a nebo možná velkolepostí a neopakovatelným půvabem brdských scenérií. Mám však vlastní teorii, proč Brdy působí na své návštěvníky tak jak působí. Byly odjakživa dějištěm podivuhodných událostí a pohnutých osudů mnoha lidí, byl to kraj pro loupežníky, pytláky a ztracence, jak píše Čáka. Zdá se mi, jako by les vším, co se v něm odehrálo nasákl jako houba a v jeho atmosféře se to promítlo.
No, možná jsem trochu ovlivněn čtením Holdstockových románů, ale obdivovateli Brd byli i mnozí slavní umělci v čele s Máchou, Holanem či Durychem. Někteří z nich(ti co ještě žili), zorganizovali protestní hnutí proti zřízení střelnice v této oblasti. Jak jistě všichni víme, příliš úspěšní nebyli. Za první republiky bylo vojenské pásmo ještě celkem přístupné, ale po válce bylo rozšířeno a neoprávněný vstup dovnitř byl velmi přísně trestán. Mimochodem při tom rozšiřování bylo zničeno několik vesnic, včetně pár docela pozoruhodných architektonických památek. Nicméně je třeba uznat, že zřízením vojenského újezdu byly Brdy zároveň celkem dobře chráněny, zejména před hromadnou turistickou mánií v sedmdesátých letech. Ano, do krajiny se zakously projektily z těžkých armádních děl, ale les byl stále svým pánem. V budoucnu se však bude muset podrobit civilizaci více než byl zvyklý. Vojenský újezd se plánuje otevřít veřejnosti a já nejsem schopen říci jaké budou následky. Zavalí čistou přírodu tisíce samostatných biologických zbraní místo těch kovových? Ztratí potom Brdy svůj typický charakter?
Určitě však nehodlám proti otevření bojovat, je to nevyhnutelný jev. ke kterému stejně někdy musí dojít. Nelze si syslit Brdy pouze pro sebe a tvářit se při tom jako bůhvíjaký ochránce přírody. Každý má právo užívat státní majetek stejně, neměl by být zvýhodňován ten, co je dostatečně drzý na to, aby ignoroval nápisy „Pozor střelba“. Přiznávám, bylo mi(a ještě chvíli bude) příjemné prohánět se po Brdských vrších takřka sám a užívat současně plodů, které tento způsob dává. Ale jak napsal jeden slavný příbramský spisovatel: „z hlediska vyššího principu mravního“… Bohužel před svědomím se člověk neschová ani v brdských lesích.
P.S. - Děkuji autorovi za jeho mnohaletou vynikající práci.
Štítky knihy
pověsti Brdy české pověsti Podbrdsko
Autorovy další knížky
2002 | Zmizelá Vltava |
1998 | Střední Brdy: Krajina neznámá |
1986 | Toulání po Brdech |
1990 | Junácká symbolika |
1969 | Po Brdech se chodí pěšky |
Jako má Šumava svého Ondřeje Fibicha (a jím opečovávaný odkaz K. Klostermanna) a Jizerky svého Miroslava Nevrlého, mají Brdy svého Jana Čáku.
J.Č. nebyl typ divokého nespoutaného zarostlého vandráka, ani v esoterice si libujícího pohádkáře. Byl spíše užaslým pozorovatelem a objevovatelem svého rodného kraje a jeho okolí, jehož klukovská zvědavost dozrála v systematický zájem a studium. Stal se takovým kronikářem Brd, jehož kultivovaná vyprávění (to myslím jeho styl vystihuje nejlépe) jsou ukotvena jak v pečlivě studované regionální i národní historii, tak ve vyprávění obyčejných lidí, kteří "byli u toho" a navrh jsou zcela neoddělitelně dokreslena jeho skvostnými ilustracemi, často i fotografiemi a fotoreprodukcemi.
J.Č. byl zkrátka patriot, který měl svůj "kraj" upřímně v lásce a nechtěl si tuto prožívanou radost a úžas nechat jen sám pro sebe. (V tom může někomu připomínat třeba takového Františka Nepila).
Myslím, že kdo jednou jeho knížky objevil a byl jimi osloven, se bude při svých cestách do Brd nebo podbrdského okolí už bezděčně dívat kolem sebe "brýlemi J.Č.", které budou jeho pohled prohlubovat a probarvovat.
Letos tato knížka vyšla po čvtrtstoletí v novém, svěžím a úhledném 2. vydání a ze svého kouzla neztratila vůbec nic, spíš naopak. Stojí za to ji číst.