Stříbrný jednorožec
Ludmila Vaňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12478/stribrny-jednorozec-12478.jpg
4
136
136
Jednorožce měl ve znaku Michal z Vrchovišť, když poprvé jako chlapec vkročil s prázdnými kapsami městskou bránou do Kutné Hory. Jeho život je spjat se stavbou kutnohorské Svaté Barbory, na kterou jako hofmistr věnoval značnou část rodinného jmění, a dokonce se dopustil zpronevěry obecního stříbra, aby se dočkal konečné podoby chrámu, kterou nejvýrazněji ovlivnil pražský stavitel Matěj Rejsek. Svou vytrvalostí a obratností nashromáždil Michal z Vrchovišť obrovské bohatství, a přesto mu láska a štěstí dlouho unikaly. Matěj Rejsek byl nejprve rektorem Týnské školy, ale víc ho lákala kamenická práce a stavby věží a chrámů. Svatá Barbora nakonec spojila životní cesty obou hlavních hrdinů, kteří se stali věrnými přáteli a žili hlavně pro svůj velkolepý chrám. Kutná Hora byla na konci 15. století městem fantastických zisků i neslýchané chudoby, žila stříbrnou horečkou stejně divoce jako o několik století později Kalifornie a Aljaška po objevení zlata. V době, kdy se odehrává tento román, přitahovala Kutná Hora nejrůznější lidi, dobrodruhy, odvážlivce i snílky, protože rozdíl mezi žebrákem a boháčem byl v tomto městě při vší závratnosti neurčitý - každý se mohl stát tím i oním a všichni dohromady stejně upadli v zapomnění ve stříbrné záplavě. Jen Michala z Vrchovišť a jeho stříbrného jednorožce bude navždy připomínat Chrám svaté Barbory.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četla již podruhé. Nyní jsem po ní šáhla po návštěvě Kutné Hory.
Mám ráda kombinaci historických faktů a lidských příběhů. A knihy Ludmily Vaňkové mi toto splňují.
V knize se daleko více popisuje práce kamenická a obchod se stříbrem než samotná těžba tohoto kovu. Množství povolání (jejich pojmenování), které se toho účastnily, byly dost zavádějící. Naštěstí hned na začátku knihy je každá profese dostatečně popsána, ale stejně je to stále listování, které mě moc nebaví :-)
Buďme rádi, že se dříve stavěly takové nádherné budovy a obdivuju to neskutečné nasazení všech, kteří se na to podíleli. Kéž by se i v dnešní době stavěly " takové chrámy", které by byly hodny obdivu i po staletích.
Čtení trochu pomalejší, ale když se seznámíme s kapitolou Průvodce nezvyklými výrazy, zorientujeme se. Ludmila Vaňková vymodelovala středověký život stříbrného města s akcentem na příběh svých dvou hlavních postav, které historie zná :
jedním je Michal Smíšek z Vrchovišť- patricij a horní úředník, odpovědný za stavbu resp dostavbu chrámu svaté Barbory a druhou postavou je Matěj Rejsek z Prostějova - kameník a sochař, který pro nás zanechal v Kutné Hoře trvalý hmotný odkaz : chrám dotýkající se nebes, s nadýchanými sukýnkami, z kterých vyrůstají jako ze zahrádky stvoly fiál střídající se s chrliči jako upomínka, že svět je obojaký.
Kutnohorští totiž Matěje Rejska nevítali, naopak. Byl pro ně konkurencí (jiný cech), byl z Prahy, kde sice za sebou nechal již v té době významné práce, ale vítězila nevraživost. Přesto zde strávil celou poslední třetinu svého života, asi 17 let, z toho deset bylo krušných.
Dnes to už není podstatné, protože Barbora stojí a má v sobě ukrytou dlouhou historii, ve které má své výjimečné místo i on. Dobudoval triforium, okenní stěnu vysokého chóru a současně jej opatřil síťovou hvězdovou klenbou a vnější opěrný systém, který v průvodcích označují jako krajkoví, doplnil dech beroucí kamenickou dekorativní výzdobou.
V běžných zdrojích najdete poznámku, že po své smrti v roce 1506 byl pohřben v chrámě, ale náhrobek zde nehledejte. Důvodem možná bylo, že kvůli stavbě Jezuitské koleje byl zrušen hřbitov (rozkládal se kolem chrámu) a do základů byly roztlučené náhrobky použity jako stavební materiál.
Ludmila Vaňková vymyslela zápletku, zadala historické kulisy a kdo chce, příběh si poskládá, má k dispozici autorčinu obrazotvornost i historické reálie.
Kutná Hora patří mezi moje oblíbená města, do kterých se rád vracím. Proto jsem sáhl po této knize, jejíž děj je sem zasazen. Autorka perfektně zpracovala postavy, jejich charakter, jednání, motivaci i vzájemné vztahy. Co se týče vzniku chrámu svaté Barbory, dozvěděl jsem se nové informace. Slabší místo vidím v dějové lince a dějovém napětí, které mi přišlo hodně slabé, nestupňující se. Tím román zabředával stále víc do stylu červené knihovny.
Nikdy jsem nebyla autorčinou pilnou čtenářkou, ale ke Stříbrnému jednorožci se vracím asi už podruhé - jednak kvůli stylu, jehož leckteří autoři historických románů nikdy nedosáhnou, jednak kvůli propracovaným postavám (o co jsou najednou životnější kapitoly ze Starých pověstí českých!) i kvůli tématu chrámu svaté Barbory (jehož menší podobu doma máme). Vyprávění plyne, léta v knize ubíhají... a najednou se po virtuálních padesáti letech příběh uzavírá. Tak snad ještě někdy v nějakém jiném příběhu, až se mi bude chtít na 21. století na chvíli zapomenout.
Má oblíbená spisovatelka,která ani při četbě této knihy nezklamala.Jsem moc rád,že se mi podařilo přečíst skoro vše od této spisovatelky.
Kutná Hora byla svého času...., něco jako je dnešní Monte Carlo... A když do té doby - atmosféry zasadíte příběh o vzniku jedné z našich nejznámějších katedrál Svatou Barboru, tak to byl opravdu velice povedený, historický román, kterému nemohu nic vytknout.
Od L. Vaňkové jsem přečetl jen tři knihy a byl jsem s nimi spokojený, dobře se četly. Tato se ale až tak dobře nečetla. Není zde jasný hlavní hrdina a ke konci mi to místy připadalo jako červená knihovna. Bylo tam ale spoustu starých výrazů, hlavně z těžby stříbra a ražby mincí, což se mi líbilo.
Ludmila Vaňková je mam oblibena autorka. V knihovne mam celou sbirku jejich historickych romanu a jsem na ni pysna ;-) Presto se musim priznat, ze kniha Stribrny jednorozec patri - alespon pro me, spise k tem slabsim titulum.
Velice příjemné čtení. Autorka oslovila na první dobrou a ačkoliv jsem ji naposledy četla před dvaceti lety, obnovené setkání mě nezklamalo. Mileráda se do jejího doupěte vrátím, má to svůj půvab, jehož zákonitosti platí asi hlavně proto že jsem ji četla co by náctiletá....
Komorní ráz vyprávění na domácí půdě mi vyloženě sedl....je to decentní a přesto tomu nechybí kouzlo....
Kutnou Horu máme coby kamenem dohodil (bydlíme u Poděbrad) , kniha se krásně četla a bylo příjemné nasávat atmosféru tehdejší doby a vůbec celou tu historií Hor Kutných , cením a smekám a zároveň obdivuji protože jsem dosud za prvotinu považovala Leč pána z Rožmberka .
V chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře jsem byla před mnoha - mnoha lety, škoda, že jsem neznala tento příběh, prohlídka by byla zajímavější a určitě bych hledala stopy naší dávné historie, jak se kutalo stříbro, moc zajímavé čtení, moc doporučuji.
Hloubka historie Kutné Hory je ohromující. Žila jsem tam pár let a dodnes cítím sílu toho města, kterou krátkodobý návštěvník nedokáže patřičně objevit a nasát. Proto knihu dokáži ocenit. Četla jsem sice již dávno, ale stále jí patří přední místo mé knihotéky abych si jí přečetla znova.
Ani jsem nevěděla,že toto je prvotina! Tak v tom případě určitě neplatí,že nejlepší nakonec!
Pro mě jedna ze dvou neoblíbenějších knih od L.V. Vyloženě si se mnou dělala,co chtěla.
Umí hrdiny svých příběhů udělat velice lidskými-se všemi výškami a pády.
Na to, že se jedná o prvotinu paní Vaňkové, je to úžasná kniha. Dostáváme do Hor Kuten, tedy dnešní Kutné hory a jejímu stříbru. Kutnohorské stříbro bylo trnem v oku nejednomu evropskému i českému panovníkovi, protože městu propůjčovalo zvláštní statut. Vaňková se zaměřuje na životní příběh člověka, o kterem známe jen strohá historická fakta, a osobitě vypráví o tom, kdo se nejvýrazněji podepsal na dnešní tváři města, o staviteli kutnohorského chrámu.
Tato kniha se mi hodně líbila, i když pravda, je to moje prvotina od ní, třeba časem zastanu stejný názor jako R.E.M.
Z deseti knih paní Vaňkové, které jsem zatím přečetla, je tato jediná, kde mě styl vyprávění neuchvátil, ač téma bylo zajímavé.
Přestože jsem byla dost odhodlaná jí přečíst, kniha se mi nelíbila, ubíjející bylo to množství hornické tematiky.. líbily se mi jen ty části, které se odehrávaly v Praze... fakt jsem se u toho trápila ...
První kniha kterou jsem od paní Vaňkové četl a zaujala mě tak, že jsem se stal jejím obdivovatelem. Pořád se mi vybavuje i když jsem ji četl před dvěma roky.
Autorovy další knížky
| 1997 |  Cval rytířských koní |
| 1994 | Král železný, král zlatý |
| 2004 | První muž království |
| 1995 | Žebrák se stříbrnou holí |
| 2008 |  Příběh mladšího bratra |
Nějak jsem to s touto knihou nezvládl a přitom si zasluhuje více pozornosti.
Tak předně, to, že je na konci slovníček pojmů ve formě popisu, jak se tenkrát žilo, jsem zjistil až po prelouskani prvních 30 stran. Už jsem se ale nechtěl vracet. Uzuz jsem si říkal, že do toho začínám pronikat a přišla pasáž jakéhosi snění hlavního hrdiny a tam jsem se nechytal už vůbec. Už jsem myslel, že to vzdám a najednou mě to chytlo, příběh se začal odvíjet v Praze. Přesto mi tam stále jedna věc vadila a to pojetí niternych monologu. Autorka se v něm výživa az tolik, že některé pasáže jsem si musel číst 2x,nez jsem pochopil, kdo ke komu ve vnitřním monologu promlouva a co tím myslí.
Vtahnuti do doby konce 15. stoleti je ale velmi působivé.
Je ale potřeba si na autorcin styl zvyknout.