Strmá nenaděj

Zkusil jsem do tohoto výboru nahlédnout, ale brzy jsem seznal, že to nebude poezie, na kterou bych stačil. Za prvé je dost složitá, ale což o to... s trochou píle a potu se jí pod škrabošku jakž takž dostanu. Je to ale ta nejtemnější poezie, kterou jsem snad dosud četl. Plná smutku a zmaru a "nenaděje" tak hlubokých, že z toho mám až závrať. Ne, že by mě to zlobilo - "jen" tomu nerozumím. Nedokážu tak pesimisticky cítit a ve svém věku na to snad ani nemám právo. Snad až poznám ze života více, respektive ze života více prohraji; až se budu jednou nacházet v situaci, kdy "zahořím naposled výškami pádu", pak po této poezii sáhnu jako po jediné možné a srozumitelné. V současnosti ale nevěřím, že "kohout času hlásí jen noc" a nehodlám dopustit, aby "hlas můj přidal se k nářku těch jam".

Nutno podotknout, že Kostohryz není, jak by se teď dalo podezřívat, žádný nudně jednostrunný, vyhořelý skeptik. V jeho poezii je cosi jako naděje, láska... zkrátka něco hřejivého. Jenže je to skryté v tak temných hlubinách hoře a nicoty, že k tomu já nedovedu duší proniknout. Připadám si v tomto ohledu blíže Halasovi, Horovi, nebo i Tomanovi.

Bylo to zajímavé letmé setkání, ale na nějakou dobu (ideálně navždy) bude zatím stačit.