Stromy a kamení
Dušan Pala
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/155466/stromy-a-kameni-155466.jpg
4
5
5
Soubor povídek Stromy a kamení z roku 1947, jehož autorem je Dušan Pala (1924–1945), byl rozpoznán už Václavem Černým (První a druhý sešit o existencialismu) jako typ poetiky, která není v dobovém kontextu příliš častá. Černého spojení s diskursem existencialismu působí dodnes logicky, přičemž nutno zdůraznit, že Palova poetika v tomto spojení působí přirozeněji, než tomu bylo u autorů ze skupiny kolem Kamila Bednáře. Palovy texty ale v mnoha ohledech korespondují i s poetikami modernistů čtyřicátých let, jako byl Jiří Kolář, Jan Hanč, nebo Josef Jedlička, především v reflexi všednosti, opakování, monotónnosti, banality, prázdnoty a beztvarosti životních projektů. Palova kniha tak prolíná specifickým způsobem několik dobových jazyků. Sama o sobě pak nepředstavuje pouze historický dokument, ale dodnes živou literaturu. Svazek obsahuje edici původní sbírky Stromy a kamení, doplněný o studii Vladimíra Papouška. -- zdroj: www.kosmas.cz -- ... celý text
Přidat komentář
Stromy a kamení
"Ach ano, miloval jsem vždy jaro, kočičky, které nabízejí prokřehlá děvčátka na nárožích, ty vyjevené, bázlivé a prosící oči, cítil jsem k nim vřelou lásku a dával jim, co jen jsem sehnal po kapsách...býval jsem zaslepován neurčitou touhou, sedával jsem v parcích a hleděl celé hodiny k nebi, na němž se vznášely mlhy, mraky a dým. Zavíral jsem víčka, když mě jarní slunce objímalo, vzlétal jsem k nebi....to blažené opojení, když město se objevovalo pode mnou jako fantastická hříčka přírody, jako krystaly ametystu....Mám rád jarní mlhy, nekonečně teskné, ale jaksi měkké, milosrdné, jsme tu i my, protože vesna má tolik podob, tolik, ach tolik !!! !
....a potom něco na závěr, úryvek z listu kamarádovi : Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit - toť neštěstí člověka. Chvíle, kdy je člověk na hranici všeho a ničeho, je chvíle největšího klidu. Několik hodin, jež mne (v době psaní) dělí od činu, je okamžikem, kdy mohu svobodně a volně sát jasné slunce, krásný podzimní den....
knížka útlá, malá formátem, velká obsahem..doslova plnotučná...a opět řadím do kategorie zneklidňujících..pod všemi těmi slovy, myšlenkami, úvahami se rýsuje něco velmi smutného, tragického...povídky se točí kolem vztahu otců a synů, kde dochází k bolestivým střetům..a také kolem snahy mladých chlapců, najít si své místo v životě...
Žony, kde učeň Karlík touží osladit si svůj těžký pracovitý život, spoután svými touhami a sny, aby nakonec zjistil, že toužil po přeludu, a co získal, to mu víc ublížilo, než ho povzneslo......
Šedá noc - dospívání Jirky Čížka ve stínu otce...touha po svobodě, a pak pláč za ztraceným...
Klavír, kde se stárnoucí klavírní profesor pokouší vykřesat semínko naděje stran pokračování řemesla v rodině a kde Evžen naráží na neopětovanou lásku...
Jaro, kde dvě děti, Ferdík a Hela, se nevinně setkávají, křehká dětská láska a náklonnost vzniká po násilí uměrném věku - rána kyblíkem do hlavy.... vzniká, aby již od mala nabídli paralelu dospěláckých vztahů, škobrtnutí, která vedou ke konci něčeho hezkého...
Láska - vztah studentky Evy a doktora Plevy....kde Eva se sebemrskačstvím poskytuje iluzi dotkorovi, s míněním, že soucit je dobrý, to nejlepší, co pro nebohého zamilovance lze udělat...
i když konce se snažily dávat naději do budoucna, přeci ten smutek vylézal spod slov..možná jako předzvěst tragického konce mladého autora (což nejvíce vyznělo v listu příteli..) Ocenila jsem i dovětky na konci, naopak studie "Nová slova, která zabíjejí" na začátku - nešlo se začíst a přeskočila jsem ji...dotyčný autor promine...
Dušan Pala si mě získal...dá se číst dokola, přemýšlet a kochat se...škoda, že se rozhodl ukončit svůj život předčasně.