Strýček Váňa
Iva Klestilová
Toužení, zklamání, naděje, zlost. Pocity, které provázejí člověka od chvíle, kdy si začne plně uvědomovat, že mu život protéká mezi prsty. Jsme znechuceni světem, kde ve většině případů vládnou neschopní jedinci, kteří se obvykle nemohou pochlubit ničím jiným, než pouhou gloriolou úspěchu. A penězi. Právě ty jsou v dnešním světě, zdá se, nejdůležitější. Ideje a ideály zmizely. Čekáme. Na štěstí, na změnu, na smrt. A doufáme, že nakonec zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. To platilo před sto lety stejně jako dnes. Hru v překladu Leoše Suchařípy doplňují studie Vladimíra Svatoně (o době a literatuře počátku dvacátého století, kdy Čechov Strýčka Váňu napsal), Jana Císaře (o čechovovské inscenační tradici u nás) a Ivany Ryčlové (o průkopníkovi Čechovových her K. Stanislavském). Knihu doplňuje bohatá obrazová příloha (fotky z inscenace Strýčka Váni ve Stavovském divadle v režii Michala Dočekala) a snímky ze tří inscenací Čechovových her v Národním divadle v uplynulých padesáti letech.... celý text
Přidat komentář
Pro mne jedno z nejlepších světových dramat. Čechov byl opravdu génius. Nicméně je často reflektováno čtenáři, potažmo diváky, chybně - stylem, že to nemá děj a je to jakési nijaké. Asi budu ve svém hodnocení poněkud subjektivnější, ale toto dílo mne zaujalo a dostalo po prvním přečtení během gymnázia. Naprosto brilantní psychologie postav, které se babrají ve svých promrhaných životech (jak si v průběhu dramatu uvědomují), jejich vnitřní vývoj a monology, demaskování jejich marnosti (a tedy i skutečné podstaty profesora). To je oč tu běží! Jen a proto je Strýček Váňa právem na vrcholu.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Nepřítel lidu |
| 2013 |  Strýček Váňa |
| 2012 | Pán z Prasečkova |
| 2013 | Ohlušující pach bílé |
| 2014 | Kvartýr |
(Uwaga spoilery!) Čechov to nemá na Databázi knih lehké. Možná je nepochopen. Možná ho čtenáři nikdy neviděli v divadle nebo se jim špatně čtou dramata. Modré okýnko je k jeho hrám přecejen poněkud nespravedlivé. Čechov si ho prostě nezaslouží.
Chápu, že číst Strýčka Váňu není lehké, ono číst jakékoliv drama je obtížné, ale v Čechovovi se navenek nic neděje, což může být odrazující. Chybí mu nějaká akce a impulzivnost, která přiměla Antigonu zakopat tělo bratra a Julii se probodnout. Hrdinové Strýčka Váni se v podstatě jen nudí na venkovském sídle, kde není do čeho rýpnout, a zmírají dusným letním vedrem. Přitom uvnitř jsou stejně rozdrásaní, trpící, nestálí a mučící se neopětovanou láskou jako jiné postavy. Jen tempo hry je natolik povlovné, že je nechává se pouze vnitřně smažit a trpět, aniž by o tom kdokoliv věděl. Zůstávají nepochopeni, nemají sílu jednat a pohnout se vpřed, nechají se vláčet osudem. Chtějí utéct, žít a milovat, ale nejde jim to. Neumí to. O tom, jací jsou, se dozvídáme od třetích osob, z jemných náznaků. Jejich rozhovory začínají společným dialogem, ale rozpadají se na jednotlivé hořekující monology.
Stačí jedna zkušenost s Čechovovou hrou a Strýček Váňa pro vás bude její variací. Sdílí marnost s Třemi sestrami, které chtějí také utéct do města z ubíjejícího venkova, neschopnost ruské šlechty cokoliv dělat a přestat žít v minulosti, jak to umí jenom Ljubov Raněvská. Dodá vám kapku ruské zamilovanosti, která má mimořádně nešťastnou ruku. Kdo viděl Mášu s Veršininem, musí od první chvíle odhadnout, jak skončí Jelena a Astrov. Potlačením citů a vnitřním stravováním se. Jak čechovovské.
Takže, až budete někdy příště číst Čechova, nechtějte po něm nic akčního. Kde se jiné postavy potřebují vyžvykovat v podobě třístránkového monologu nebo musí odkráglovat pár lidí v jednom aktu, hrdinům Strýčka Váni se stačí posadit ke klavíru a všechen zármutek představit v jediném pohledu. Jsou v nich tytéž city a emoce, ale z jejich skrytosti a intenzity mrazí. 5/5