Stupně / Pozdní básně / Raná próza / Petr Camenzind

27.01.2021

Jeden čtenář, s nímž jsem se seznámil, mě nadšeně pozdravil jako autora "Petra Camenzinda". A já jsem jen stál a červenal se, co takovému člověku také říci? Měl jsem mu říct, že si na tu knihu už nedokážu vzpomenout, že jsem ji už patnáct let nečetl, že si ji ve vzpomínkách často pletu s Trubačem ze Såckingenu? Ostatně že si ošklivým nejen tu knihu, nýbrž i účinek, jaký měla pro můj život, že mě totiž svým zcela a naprosto neočekávaným úspěchem navždy vehnala do literatury, z níž se mi už nepodařilo vymanit vzdor zoufalému úsilí? Ničemu z toho by byl nerozuměl, byl by (znal jsem to ze svých špatných zkušeností) mou averzi vůči mému vlastnímu literátskému jménu chápal tak, že jen předstírám skromnost a koketuji s ní.
Takto hodnotí svou slavnou prvotinu sám Hesse v pozdější Cestě do Norimberka;
je to směs upřímnosti a ironie, která se táhne nejen Petrem Camenzindem, ale i Hesseho pozdními vzpomínkami.
S odstupem tří let, jsem, jak předznamenává můj předchozí komentář k Lorenzenovu dílu, opět sáhl po mém nejmilejším Hesseho kusu.
Je to skutečně velmi kousavý, vyzrálý román, v mnohém si nezadá s pozdějšími Hermannovými díly, je v něm úžasná jiskra budoucího.
Putovní pasáže, které prolínají celé autorovo dílo, pravá láska přátelství, která mne natrvalo připoutala k tomuto muži, jehož Souborné dílo od Arga, jsem v těchto dnech, po vytrvalém úsilí, celé zkompletoval, to jsou atributy, které miluji a k nimž se budu navždy rád vracet!
S úsměvem jsem si vychutnal Richardovu poznámku k Petrovy, kdy mu říká, že ho má právě proto rád, že ještě nezná Nietzscheho....
Ano, už tu hranici znám, život před a po Nietzschem, v češtině s krásnou a trefnou paralelou, život po ničem...