Supplent (I.)

26.07.2020

Moc pěkné napsáno, že života suplent, a jeho začátku života

19.07.2020

Rok je pro mě tajemstvím, v knize nic jako data o knize nejsou pouze název a vydavatel to je vše

04.02.2019

Románu, známému nejspíš jen literárním historikům, fajnšmekrům a některým hloubavějším pedagogům (a pošukům mého zrna) musím přiznat jeden velký přínos: jedná se o autentický náhled do pražské měšťanské společnosti druhé poloviny 19. století. Starý grafoman Klostermann se vždy holedbal tím, že všechny jeho romány mají předobraz v realitě a že si vlastně nic moc nevymýšlí; zde je to stejně, autor již v důchodovém věku vzpomíná románovou formou na poměry před 40 lety, kdy sám živořil na místě gymnaziálního suplenta. Tímto ovšem výčet pozitiv románu (aspoň pro mě) končí.

Největší nedostatek vidím v brutální a nelidské rozvleklosti díla. Příběh je v podstatě prostý a těch 800 stran románu je nastaveno nekonečnými proslovy, které postavy vedou buďto s jinými postavami anebo samy se sebou. Na totéž téma se pak tytéž s prominutím kecy vedou v různých částech knihy opakovaně. Typicky to třeba vypadá tak, že prohnaná Klementina se snaží otroubenému Slatinskému půjčit peníze, protože on už pomalu umírá hlady a on tomuto návrhu svatouškovsky vzdoruje, načež Klementina povstane, rozčílí se a pronese sáhodlouhý proslov (klidně na 2 strany), ve kterém neuvěřitelně šroubovaným jazykem a přepjatě strnulou formou začne Slatinského citově vydírat, že jestli si on ty prachy nevezme, ona že ho nebude mít ráda. Třeba to bylo dobrý před 100 lety a čtenáři to měli rádi, těžko posoudit, ale mě to silně otravovalo.

Další problém, který ovšem s Klostermannem mám dlouhodobě, je jeho obligatorní moralizování. Protože román dle Klostermannových představ měl zřejmě čtenáře především vychovávat, je celý motivován pranýřováním různých neřestí, jejichž nositelé jsou pro ten účel náležitě karikováni. Tomu odpovídá i neuvěřitelná šablonovitost postav, kdy v příběhu na jedné straně barikády stojí andělsky mravně čistý Slatinský (tomu přicmrndává poněkud přitroublý ale mírumilovný ředitel školy) a na druhé pak slabošský Okrouhlík, sadistický Drobílek, vychcaná Klementina a její maloměšťácká matka, neřestná kartáčníkova dcera, patolízal Procházka nebo hnidopich Kopretina.

Příběh je v té spleti sáhodlouhých blábolů a ideových střetů nebývale polarizovaných postav poměrně prostinký. Klostermann chtěl především poukázat na zbídačené a ustrkované postavení pomocného učitele za poměrů starého Rakouska. Tato veliká nepravost nebyla výjimečně způsobena něčí individuální neřestí, nýbrž zcela zřejmě systémovým nedostatkem zapříčiněným zkostnatělostí a neefektivností veřejné správy; zdálo se mi, že touto skutečností byl Klostermann nepříjemně zaskočen, protože se na rozdíl od svého zajetého zvyku nekonečného mravokárství lidských jedinců neodvážil otevřeně kritizovat nebo aspoň klasifikovat státní zřízení. Paradoxně pak největší poselství knihy musí čtenář vyčíst mezi řádky, protože autor se nemá k tomu, aby nabízel prostředky nápravy.

Osobně mám dojem, že dnes veřejností vzývaná a oblíbená doba starého c. a k. Rakouska, ono "dlouhé" 19. století, včetně pověstné Belle Époque, byla doba v mnoha ohledech taková, jakou ji popsal Klostermann: odpudivé tmářské časy, které se navzdory výdobytkům technologické revoluce ještě ideově nepozvedly z různých středověkých bludů, dogmat, společenských pořádků a hodnot. Ještě dnes to můžeme vidět nejen na starých náhrobcích, kdy si ještě před stoletím nechala bába vytesat do kamene: "Vdova po zemském školním radovi", ale třeba i na faktu, že v té době se v rámci vzdělávání kladl až psychopaticky precizní důraz na znalost reálií (silně idealizovaných) antických civilizací včetně bazírování na plynulé znalosti latiny a starořečtiny. Jak moc to pak bylo v praktickém životě užitečné, je asi každému jasné.