Svědectví, které nemohlo být vysloveno
Marie Rút Křížková
Kniha je autentickou výpovědí autorky, signatářky a posléze mluvčí Charty 77.Marie Rút Křížková byla předvolána jako svědek v procesu s obžalovanými signatáři Charty 77 Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem. Obžalovaným a posléze odsouzeným byl rovněž Ota Ornest, který Chartu nesignoval. V den procesu 18. října 1977 jí nejenže nevpustili do soudní síně, ale byla vykázána i z budovy Městského soudu v Praze. V roce 1979 si zapsala: "Dlouho jsem váhala, nemám-li se tohoto svědectví pravdě pro klid svůj a svých dětí vzdát. Ale matoucí kampaň, která následovala v tisku, v rozhlase a v televizi, mě utvrdila v přesvědčení, že mlčet nesmím. Pravda žije a působí i bez nás, ale my bez pravdy ztratíme život. A tam, kde se láme člověk, jde o zločin, na němž se nemohu a nechci podílet." Jde o autorčin rukopis z let 1977-79, který posléze opsala na stroji pro přátele. Kniha je psána s nadhledem a osobitým humorem, s doplňujícími poznámkami v textu, který musel být tehdy z bezpečnostních důvodů místy neadresný. Obsahuje rovněž dobové fotografie, dopisy a dokumenty. Text knihy i doprovedné materiály jsou zde tiskem publikovány vůbec poprvé. 1. vydání. ... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1995 | Je mojí vlastí hradba ghett? |
2002 | Moje Proseč a Thomas Mann |
2015 | Slyšet a odpovídat |
1996 | Kniha víry, naděje a lásky |
2008 | O duchovní zralosti |
V letech 1975–1985 si Marie Rút Křížková psala poznámky, z kterých připravila tuto knihu.
Jaké protistátní činnosti se Marie Rút Křížková v době komunistické totality dopustila? Především uschovala a nevydala rukopis knihy Jiřího Lederera "České rozhovory", který si u ní uschoval Ota Ornest. Dále podepsala Chartu 77 a psala dopisy na různá místa, ve kterých upozorňovala na útlak a nesvobodu v Československu v době totality.
Při čtení "Svědectví" Marie Rút Křížkové mě provázela otázka: Bylo to všechno nutné? Ano, podepsat Chartu 77 bylo určitě hrdinství a svědectví pravdě, ale bylo nutné rozesílat ještě dopisy na všechny strany, aby na svůj podpis upozornila? Navíc, když v té době její starší dcery už dospívaly, ale mladší Ester na ní byla ještě plně závislá? Bylo nutné, aby zadržovala rukopis knihy Jiřího Lederera, i když ji Ota Ornest prosil, aby ho StB vydala?
I tyto otázky jsou podle mě důležité a k svědectví pamětníků, kteří strádali komunistickou svévolí, bychom se určitě měli vracet.