Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457486/bmid_svedectvi-o-zivote-v-kldr-msu-457486.jpg
5
3344
3344
Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu.... celý text
Přidat komentář
„Nemůžete přemýšlet, ptát se ani polemizovat. To je zakázáno. Všechny informace, které dostáváte od strany, musí být přijímány jako absolutní pravda. A vy ji tak přijímáte."
Obálka a skvostné ilustrace dokonale vystihují korejskou atmosféru rozhovorů. Maximální prázdnota a beznaděj ve státě strachu, bídy, všemožného týrání, donášení. Znám autorku z mnoha rozhovorů a zrůdné detaily pro mě nebyly nové. O to víc mě motivovala k úvahám nad obrovskou dotažeností padesátých let v Československu. Propracovaností všech detailů nadvlády jedné kasty nad celou společností, jejímž pro mě nejhlubším propadem (pominu-li až děsivé fyzické utrpení a tresty smrti) je svědectví
řidiče:
"Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil v jakém státě žije."
Nedůvěra je totalita, která dlouho doznívá stejně jako potřeba ovládat druhé skrz silného vůdce, jak to stále vidíme kolem sebe.
5/5
vět v knize je plný paradoxů. S některými informacemi jsem tak nějak počítala dopředu, ale některé mě doslova šokovaly a nemůžu je dostat z hlavy. Během čtení mě napadalo plno otázek, které z bezpečnostních důvodů, jak uvádí autorka, ani nemohly být odpovězeny nebo spíš uveřejněny. Kniha stojí ale rozhodně za přečtení. Doma mám nachystané "pokračování" ve formě knihy od jiné autorky z názvem Hodiny z olova od Radky Denemarkové.
Souhlasím s tím, že je to výjimečná kniha. Z každého příběhu jsem měla pocit, že je rok 1942 a v zemi zuří válka. Je to o to horší, když si člověk uvědomí, že pro ty lidi je to současnost a denní chleba. Nechápu, jak v dnešní době, může takový život a diktatura existovat. Kromě obsahu knihy oceňuji i obálku knihy, která je naprosto epická.
Pokud vás zajímá, jak se žije v KLDR, pak tuto knihu vřele doporučuji. Pro mě jedna z nejlepších knih o Severní Koreji. Jak popisek tvrdí, kniha je založena na rozhovorech se sedmi severokorejskými uprchlíky. A moje nadšení z této knihy plyne právě z výběru respondentů. Každý je totiž úplně jiný. Liší se věk, pohlaví, společenské postavení i doba útěku. Knih uprchlíků z KLDR je poměrně hodně, ale mně v poslední době přišly podobné (pokud to tak mohu říct). Hlad, těžká práce a zase hlad, někdo z okolí zmizel atd. Hlavní hrdina se rozhodl pro útěk a většinu knihy tak popisuje svou cestu. V této knize se vlastně o tom, jak útěky probíhaly, nedozvíte zhola nic. Jde skutečně o život v KLDR. Ale to hlavní. Jsou zde i rozhovory s lidmi, kteří se v Koreji měli relativně dobře nebo vyloženě dobře (na severokorejské poměry). Mám samozřejmě na mysli příběh vysokoškolačky, která vlastně ani utéct nechtěla. Díky tomu zároveň vidíme ten ohromný rozdíl mezi vyvolenými a obyčejnými lidmi.
Samozřejmě i my Češi máme svou zkušenost. Já osobně jsem socialismus u nás naštěstí už nezažila, takže mám vše jen zprostředkované. Pradědovi sebrali hospodu, babička nemohla studovat svou vysněnou vysokou školu, protože se nehodilo, aby dcera živnostníka učila ve školce, pak pradědu zavřeli, protože nenahlásil člověka, který chtěl přejít hranice, a ze kterého se vyklubal provokatér. Moje mamka zase už s úsměvem vzpomíná na povinný sběr brambor, nedostatek toaletního papíru nebo na to, jak byla nadšená, když se vyhnula účasti na spartakiádě atd.
Já to mám jen z vyprávění, spousta lidí to zažila. KLDR toto všechno a ještě mnohem víc dovedla na úplně jinou úroveň. Vlastně bych řekla, že co se týče socialismu, pak Pchjongjang hraje svou vlastní ligu, a to i co se týče těch největších absurdit.
SPOILER
Většinou se mnou knihy nijak moc necloumají a i tady jsem se snažila být jaksi nad věcí. Smrt hladem, zneužívání na vojně, pracovní tábory,... Řekněme, že pokud čtete o KLDR, tak už s tímhle tak nějak předem počítáte. Mně se ale udělalo vyloženě špatně při pasáži o popravě sedmiletého chlapečka, který se pořád smál a rád zpíval. Asi nemůžu říct, že by mě to šokovalo, ale nějak to na mě prostě dopadlo.
Jediné, s čím jsem během čtení trochu bojovala co se týče formy/překladu, bylo jméno Velkého vůdce. Nina Špitálníková používá Kim Il-song, já si na to prostě nezvykla. Ze střední mám zafixováno Kim Ir-sen, ale to je jenom můj problém.
Na druhou stranu musím vyzdvihnout poznámky autorky. Jsou super, spoustu věcí vysvětlí, něco připomenou. Vysvětlí i to, co asi většina zná (např. co je čučche), ale nemusela by, takže každý čtenář porozumí opravdu všemu, aniž by si musel něco dohledávat.
Za mě je knížka moc krátká, je to tak strašně zajímavé. Nina Špitálníková pokládá fakt dobré otázky, mně hlavou běželo spoustu a spoustu dalších. Ale chápu, že autorka nemohla dotazované otázkami více mučit. Přeci jenom (jak bylo naznačeno i v knize) Severokorejci nejsou atrakce, ale taky lidi.
Nějak se mi to potkalo a v jeden čas jsem souběžně četl Orwella 1984 a toto... uf, mrazivé období.
Další z knih, která by měla patřit do osnov všeobecného vzdělání...
Nina Špitálníková umí vést konzistentní rozhovory a taky se umí zeptat přesně na to, na co se chce zeptat čtenář.
... a protože jsem egocentrická žena, která považuje auta a svou schopnost řídit je za středobod vesmíru, tak mě nejvíc namíchlo tvrzení, že žena nemá na řízení auta geny.
No tak pochopitelně...
Pár iniciačně-literárních poznámek:
• “Severokorejská propaganda tvrdí, že za tři roky napsal Kim Čong-il 1500 knih a za pouhé dva roky složil šest oper, které jsou ---lepší než kterákoli jiná díla v historii hudby.---”
• “Kim Il-song prohlásil, že ---lidé nečtou proto, aby si ukrátili čas nebo si odpočinuli. Lidé čtou pro lepší porozumění životu, aby nasáli vznešeného ducha obyčejných lidí, kteří oddaně slouží vlasti, lidu, aby získali důvěru ve šťastnou budoucnost, kterou vytvářejí.--- Literatura měla být degradována na pouhý ideologický prostředek Korejské strany práce.”
Hodně silná kniha. O mnohých věcech jsme neměli ani tušení stejně jako lidé v rozhovorech. Je kruté když si člověk uvědomí, že toto není žádné sci-fi ale tvrdá realita.
Knihu jsem přečetla jedním dechem, je až neuvěřitelné, co člověk snese a je schopen si myslet
tak tahle kniha byla skvělá. kniha je psána formou rozhovorů se sedmi severokorejskými uprchlíky. každý byl jiný, ale jedno měly společné a to hrůzy, které si dotazovaní museli prožít. kniha nám ukazuje, jak hrozná situace v KLDR byla a stále je. ani já jsem doteď neměla ponětí o tom, jaké strašné věci se v zemi dějí a při čtení mi bylo kolikrát dost úzko. knížka ve mně hodně zanechala, četla se rychle a hlavně byla nesmírně zajímavá. hodnotím ji jako jednou z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla a moc moc doporučuji dále.
Moje druhé setkání s KLDR..už nejsem tak šokovaná jako u první knížky Mezi dvěma Kimy, už vím jak absurdní pravidla v této zemi jsou, a jak absurdní je náklonnost k vůdcům. U těchto sedmi rozhovorů s uprchlíky ze severní Koreje je děsivá ta nevědomost a následné prozření v jaké, že zemi to v naprostém nevědomí žili. Naprosto hmatatelné. Nejvíce se mě dotýkal příběh mladé studentky. Díky těmto hrdinům, kteří obětovali svůj život, rodinu, zázemí jen aby nabyli svobodu..víme zase o něco více o této uzavřené zemi. Kde je stejně těžké se dostat jako z ní odejít.
KLDR, země, která je po desetiletí ovládána naprostými blázny, přičemž propaganda a kult osobnosti dynastie Kimů je tak absurdní, že se nedá brát vážně. Zapomínáme ale, že i my jsme že strachu vylepovali do oken sovětské a československé vlajky, volili jen "tu správnou" stranu, neschopni vzbouřit se zvůli vlády. Zapomínáme na tisíce životů, které zničila komunistická vláda. Vraždy, mučení, věznění, sledování, okrádání. Zapomínáme na hrůzy režimu a mnohým se opět stýská po falešných jistotách a pohodlné neodpovědnosti. Zapomínáme na ubíjející šeď života, v němž nechybělo nic... kromě svobody.
Už minulá kniha od N. Špitálníkové byla výborná a tahle v tom trendu jen pokračuje. Téma je samo o sobě hodně atraktivní a kniha vedená formou rozhovorů to mám rád, takže za mě absolutní spokojenost a budu doporučovat dále!
Podobnou knihu jsem ještě nečetla a rozhodně jsem za její přečtení ráda.
Určitě není jednoduché takové téma zpracovat, ale autorce se to v této knize povedlo. Každý z nás má nějakou, alespoň malou, představu o tom, jak to v KLDR vypadá, ale příběhy v této knize jsou úplně něco jiného, jsou tak skutečné až z toho čtenáře mrazí... Člověk si také uvědomí, jak dobře se má a čeho všeho má nadbytek a bere to jako samozřejmost. Je zkrátka neuvěřitelné, že v dnešní době existuje stát jako KLDR..
Mimo obsahovou stránku je kniha i hezky ilustrovaná. Ilustrace a celé zpracování je jednoduché, výstižné a k takto vážnému tématu zvolené tak, aby nerušilo.
Skvěle zpracovaná kniha plná bolestivé pravdy. Především oceňuju, že autorka bravurně zvládla vést rozhovory v rámci jakési každodennosti, kterou si uprchlíci během svého života v KLDR procházeli. Právě o to jsou jejich příběhy děsivější.
Velmi poučná kniha o diktatuře, kterou si nikdo z nás neumí vůbec představit. Z autentických zážitků a vyprávění mrazí a ani koutkem mysli se neodvážíte vžít do vyprávěných zážitků.
Mrazivé, velice mrazivé čtení. Komorní koncept rozhovorů s několika různými lidmi, které vás šokují už od začátku svou schopností mluvit bez velkého hluku a vřavy. Obrovky lidské, obrovsky přínosné.
Ty podmínky ( např. délka vojenské služby), ten stres a nepředstavitelnost je nepopsatelná a neumožňuje to člověku žijícímu jinde to pochopit. Jakkoliv si kdokoliv myslí že žije v nějaké diktatuře...tak NEŽIJE...
Uuuf, to nebylo lehke cteni. Nekolikrat jsem mela slzy v ocich, husi kuzi a byla sokovana. I kdyz jsem o KLDR cetla nekolik knih a videla par dokumentu, nektere informace byly pro mne nove, a to, co uz jsem vedela, se mne stejne opet dotklo. Na druhou stranu, u nekolika hezkych momentu jsem se i zasmala.
Musim rict, ze autorka ma muj obdiv... Jednak, ze mela odvahu tuto zemi navstivit a chvili zde zit, ale hlavne pro to, ze mela silu obklopit se mnoha osudy, za kterymi je prevazne spousta utrpeni, strachu, a bolesti a zpracovat tak narocne tema. Ja bych nezvladla nezaujate poslouchat.
Autorka se - jak sama přiznává - poučila a při rozhovorech hned z voleje netahá z uprchlíků souřadnice koncentračních táborů ani počty jaderných hlavic a rozhovory jsou vedeny opravdu profesionálně. Máte-li pocit, že jste o KLDR přečetli již dost, kniha Niny Špitálníkové vás přesvědčí, že tomu tak není. Kvóta na použití WC či razítko pro cestování meziměstským vlakem patří mezi ještě ty méně šokující WTF momenty.
Štítky knihy
totalitní stát rozhovory Severní Korea komunismus ideologie Magnesia Litera vládní sledování občanů (surveillance) severokorejští vůdci útiskAutorovy další knížky
| 2020 |  Svědectví o životě v KLDR |
| 2017 | Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR |
| 2023 | Severka |
| 2014 | Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj |
| 2022 | Deníky ze Severní Koreje |
Skvělá kniha o hrůzných věcech. Prvobytně pospolná společnost s totalitní šikanou!