Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče
Solomon Volkov , Dmitrij Šostakovič
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72250/bmid_svedectvi-pameti-dmitrije-sostakovi-kk8-72250.png
5
27
27
Kniha, která se v českém překladu dostává do rukou čtenářů poprvé, se stala předmětem mnoha mezinárodních diskusí a sporů stran autentičnosti Šostakovičových výpovědí. Solomon Volkov, který vedl s Dmitrijem Šostakovičem rozhovory, uvádí, že po skončení rozhovorů vyvezl svoje zápisy za pomoci dalších osob po částech z tehdejšího Sovětského svazu a až po smrti Šostakovičově (což byla skladatelova podmínka) zveřejnil a vydal v USA. Šostakovič v takto zaznamenaných pamětech podává osobní svědectví umělce o době, lidech a zemi, ve které žil a kterou miloval, ale nesouhlasil s tím, jak je spravována. Jeho umění bylo vysoce oceňováno, ale i odsuzováno jako formalistické, jednou byl nahoře a potom zas dole – podle toho, jak taktovkou mával „velký učitel“ Stalin. Šostakovič vzpomíná na svá dětská léta, petěrburskou konzervatoř, svého učitele Glazunova, ale i na další hudebníky: Stravinského, Rimského-Korsakova, Musorgského, divadelníky Stanislavského, Němiroviče-Dančenka, výtvarníka Kostodijeva; líčí svůj vztah k Čechovovi, Leskovovi, Zoščenkovi a Achmatovové a zmiňuje i mnohé další osobnosti politického a kulturního života. Při příležitosti svých dvaašedesátých narozenin na případnou otázku, zda bych chtěl znovu prožít svůj život, odpověděl „Ne, ne, tisíckrát ne“.... celý text
Přidat komentář
Výborná kniha, i když pro neznalé sovětského hudebního provozu budou mnohá z jmen neznámá. Zobrazení brutálního primitivismu vlády pracujících je však dokonalé. Bože, chraň nás od opakování komunistického hnusu!
Každou chvíli se k této úžasné knize vracím a nacházím nové suprové detaily. Doporučuji všem fanouškům ruské hudby, nebo ruské umělecké kultury minulého století.
Kniha, z níž mrazí. Je zpochybňována autenticita, což v kontextu Šostakovičovy "politické" angažovanosti v 60. letech je pochopitelné. Na druhou stranu posloucháme-li jeho hudbu, zvláště od 4. symfonie dál, je kniha přesným doplňkem toho, co skladatel vyjádřil ve svých kvartetech, symfoniích, koncertech a písních.
Čtivá a nepochybně velmi cenná kniha, z níž doslova v gejzírech tryská Šostakovičův věčný sarkasmus a pesimismus. Bohužel jsem právě z tohoto důvodu asi po stovce stran její dočtení odložil na dobu, kdy budu natolik "radostně a optimisticky" naladěn, že mě Šostakovičův neskutečně pesimistický postoj k většině věcí kolem nás neskolí...
Knihu ale doporučuji (Šostakoviče chápu, vždyť kdo z nás si prožil to, co on?-za mě tedy 5 *), je zcela jistě neskutečně cenným pramenem o Šostakovičovi ve všech směrech...
Výborná kniha napsaná velmi svižným stylem. Být známým, dalo by se říct asi nejznámějším v sovětském svazu žijícím skladatelem, který byl doma zakazován, zato oslavován na Západě v období komunismu, bylo daleko spíš prokletím než zadostiučiněním. Pobavila mě historka s hymnou, kdy Stalin udílí Šostakovičovi rady, jak by měl skládat. Nelehký život měl Šotakovič. Doporučuji.
Pro zájemce o Šotakoviče doporučuji výborný román Juliana Barnese Hukot času.
Čtení:
1. listopad 2012
Šostakoviče adoruji díky filmové hudbě, o které v závažných memoárech nepadne skoro ani slovo, leda ve společensko-ideologických souvislostech. Tvorba pro film evidentně byla skladatelova úlitba režimu a zároveň spolehlivý zdroj obživy.
Přiznávám, že jsem paměti přečetl nadvakrát, a to s mezerou několika let. Připadaly mi totiž strašně deprimující, takže jsem je v půli odložil, a až dočtením si zpětně potvrdil, že deprimující opravdu jsou. Jeho žití asi bylo pochmurné a nešťastné, přinejmenším on ho tak vnímal. Ale sarkastickým humorem a břitkými úsudky perlil i na sklonku života, kdy zasedl k jeho sepisování.
"...Považuji Šostakoviče za geniálního skladatele a nehcápu, jak se stát může vměšovat do jeho tvorby a předepisovat mu, v jaké stylu má psát..." -Pančo Bladigerov v rozhovoru pro sovětskou agenturu VOKS (únor 1948)
Obrázek doby, Sovětského svazu pevně ovládaného tyranským Stalinem, tvůrčích podmínek a naivity západních novinářů. Kniha čtenáře nenásilně seznámí se sovětským uměním a jeho chmurných osudech.
Já jsem nadšený, že má tahle kniha takový ohlas i mezi lidmi, kteří vážné hudbě 20. století třeba zrovna moc neholdují. Laici se nemusí bát, i přestože za vydáním stojí především katedra skladby na pražské AMU (kterou jsem měl tu čest sám vystudovat) a o vydání se zasloužil především skladatel Václav Kučera, troufám si tvrdit, že v knize není nic, čemu by průměrně znalý člověk nerozuměl. Tohle je totiž hlavně psychologická a totálně depresivní sonda do života umělce, který musel tvořit pod jedním z nejhorších diktátorů v historii. Šostakovič byl extrémně nešťastný člověk a jeho paměti, které naštěstí vznikly těsně před jeho smrtí, nejsou klíčové jen pro hudbu a její historii, ale i pro pochopení historie jako celku a zároveň i pro pochopení složitého tvůrčího procesu skladatele vážné hudby i o komplikovaných vztazích s ostatními umělci. Snad o žádné jiné knize s hudebním tématem jsem neslyšel tolik zvěstí, před jejím předčtením, jako o této. Šostakovič byl nepochybně génius a komplikovaný člověk, jak už to s těmi génii bývá a určitě se všemi jeho názory souhlasit nelze, ale to ještě neznamená, že člověka zásadně neobohatí, neb je to jeden z těch lidí, kteří moc dobře věděli, proč říkali to, co říkali a neříkali to, co neříkali a měli to řádně podepřené argumenty. Samotný závěr knihy je asi nejsilnější a nejdepresivnější a musím říct, že zejména ten se mě osobně dotkl, protože cítím, že právě mě byl určen. I přesto, že ani zdaleka nemusím zažívat to, co DSCH, tak mé pocity ze světa i tvorby jsou velmi podobné, až mě to děsí.