Světélkující mech
Taidžun Takeda
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29396/bmid_svetelkujici-mech-U47-29396.jpg
4
12
12
Ve čtyřech povídkách řeší přední představitel poválečné japonské literatury otázky, v čem spočívá síla a v čem slabost člověka a zda je násilí projevem síly. Obsahuje povídky: Světélkující mech, Plémě ještěrčí, Na ostrově vyhnanců, Duchem samuraj, talentem obchodník
Přidat komentář
Čtenář je vtažen do role porotce rozhodujícího o vině či nevině, je bičován spíše povrchními paradoxy, absurdnem sálajícím odnikud nikam.
Jak už bylo řečeno, hrdinové jsou stavěni někdy až do neřešitelných situací a ani cesta A či B nemusí být z třetího pohledu špatná. První 2 povídky se mi líbily a to hlavně Plémě ještěrčí, ale ostatní už tak moc ne... chybělo mi tady něco hlubšího u třetí povídky jsem se extrémně nudil.
Velmi zajímavá kniha, v níž nás autor seznamuje s neobvyklými hrdiny, na něž se člověk může dívat ze dvou různých pohledů...a vždy nás nechá rozhodnout, zda dotyčného odsoudíme nebo ho pochopíme...nebo obojí... zvláštně působivá je první povídka pojednávající o člověku, který si musel zvolit mezi kanibalismem a smrtí. Sice nejde o až tak nové a převratné téma, ale v japonské podobě je velmi působivé, stejně jako celá kniha, ovšem k dokonalosti přece jenom kousíček chybí.
A mimochodem, mechy, ani žádné jiné rostliny, prý nesvětélkují...(tedy pokud je někdo nepotře nějakou správnou chemickou sloučeninou)...a pokud ano, tak o tom jeden odborník na "světelkování" z MU, kterého jsem se ptala, neví...
Světélkující mech
Jde o ten druh literatury, kde příběh se vám hnusí, děj vás děsí, postavy vás dráždí, jejich jednání je často nepochopitelné, nepravděpodobné atp. - a přesto se nemůžete odtrhnout.
Opravdu jsem při čtení první povídky byla jak uhranutá a její část, věnovaná zamyšlení nad přijatelností zabíjení a nepřijatelností kanibalizmu, mě fascinovala. Autor se dovedl podívat na jevy světa a lidské pošetilosti z nezvyklého úhlu, situace vyhrotil a postavil před čtenáře dilema, jehož rozlousknutí nijak nepomohl. Velice apelativní! Pozoruhodné.
Druhá povídka má předobraz (nebo následovníky?) v mnoha mnoha kriminálních příbězích - hodně mi připomněla Leskovovu Lady Macbeth z Mcenského újezdu, nebo pár amerických krimipříběhů drsné školy. Ten čínsko-japonský kolorit jí ale dodal úžasnou exotičnost a pro mne zajímavé reálie.
Čtenářům, kteří hledají něco neotřelé, zvláštní, neokoukané, ale současně hodně drsné - doporučuji.