Světelný střep

07.04.2017

Verunka kdysi při hře “Město, jméno, zvíře, věc” napsala jako věc “ententýky bílých psíků”. V tom okamžiku si zahrádka, na které jsme hráli, omotala okolo krku letní šálu a začala se zenově smát.

Poznal jsem ji, když měla asi osm let – tehdy mi začala říkat Ohryzku – a o několik let později jsem objevil její ohromný talent k výtvarnému umění; vyvinula si jedinečnou metodu, jejíž tajemství nechce nikomu prozradit, metodu, která umocňuje její vidění světa, toho rejdiště bytůstek, které jsou „hodné zejtra“ (což Jácíček není, stejně jako Pú, velepoesie?), a mezi něž patří i yetti žonglující na voze vejci, kterého znám z rukopisu – nedětinský, ač dětský. Málo je takových, kteří dokáží psát o tématech dospělých náladou vidění dětského, a proto snad jistým způsobem ještě závažnějšího: Madynka od Lindgrenové, výsostně něžná knížka, končí „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce.“; tu zase obvyklé vlaštovky na drátech počítají „zadávené písně“, a snad i ta „Alice“ na str. 19 je trhlinou mezi dětstvím a vzděláním, které ovšem jediné dovoluje návrat k bodu, z nějž jsme vyšli.

Veroničina metoda je zvláštní – báseň, v níž je jediné sloveso, není výjimkou (na str. 41 jedno sloveso v 7 řádcích). Taková poetika nutně kreslí (znovu: Veronika je i výtvarnice) svět jaksi ne-jistý; nejde o čítankové okrašlování světa, ale o jeho vždy novou konstrukci, kde se běžné pojmy a zření stávají neběžnými, ať už vynecháváním sloves nebo nejasným podmětem (str. 30), střídáním časů (minulý a přítomný na str. 58), neobvyklou vazbou („slunečnice se unáší krajinou“); vyšinutí z vazby à la Einstein a jeho „Střepy skleněného žlutého lampiónu řinčely na hlas nějaké ženské.“ je tu vůbec oblíbeno, ale vždy je to vyšinutí kataraktické), nejistým hybatelem dějů („asi lupa jí nakreslila“), anebo nejistotou jevu („možná je měsíc modrý“, „Tančí bílý páv?“; v časopisecky otištěné básni „V potůčku není vidět“ pak plná polovina prvních osmi řádků začíná nejistotou nebo otázkou). Abych se vrátil k tématu dětství – první oddíl, Šalvějový háj, začíná i končí básní, v níž vystupuje matka: do lesa vstupující a pak jej opouštějící. Nelze zde nezmínit ještě jednou bytosti, jež knihou procházejí – tak hned v první básni jsou to „ženky“, na str. 22 arcipohádkové „vlasy paní tulipání“, na straně 69 pak nevídané „Elfí mládě“, výraz ještě umocněný následnou aliterací „paprskem povleklo prstenec pramene“, a opět v první básni i múzy. Tedy opět dva světy, sjednocené jedinečným viděním.

A dvojřádkové básně (např. str. 23, 26, 34…), které člověkem zacloumají v úměře ke své délce nepřímé – pro názornost ta ze strany 34: „Poslyš! // Našel bych v tobě i pár sněhových perutí“.

Světelný střep je procházka kamenným lesem – na všechny strany trčí divé kusy ostré, divné horniny – krystaly tak ostré, až máte strach, že zbloudíte, nebo se alespoň zbytečně pořežete – ale ne, nepořežete (střep!) se zbytečně – když projdete skrz, seznáte, že se díváte (Světelný!) na drúzu: vidíte nejen jednotlivé krystaly, krásné samy o sobě, ale i celek, v nějž se skládají, a ten je nejen ještě krásnější, ale i skutečné objevy přinášející.

Když si zvětšíte Veroničinu fotografii, zjistíte, že má v pravém oku modrou krajinu. A do ní, do krajiny kdesi za rohem, který je tak nesamozřejmě blízko, vás zve tahle knížka.