Světlo vprostřed těla
Jitka N. Srbová
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175812/bmid_svetlo-vprostred-tel-175812.jpg
4
10
10
Druhá básnická sbírka autorky ze silné generace třicátníků. Ostrá pozorování drobných, všeříkajících příběhů z ulice, kavárny, tramvaje, domácnosti, vlakového kupé... Události zevnitř přesazené ven a naopak, přesné básnické popisy atmosféryplných míst Prahy, milostných vztahů v rozpuku i vztahů končících, osob vysněných i odmítaných. Básně síly těla, mysli i ducha. Básně-pohádky i básně-povídky. Odraz pohybu na hranici zrání.... celý text
Přidat komentář
Tato sbírka na mne působí značně nevyrovnaně. Osobně bych ji proškrtala do kvality. Autorka má dar krásných obrazů, ale často jsou jen vrženy na papír a promíchány. Mezitím se naštěstí občas zjeví básně, které jsou propracovanější, ty mne skutečně oslovily. Ostatní jsou jen dojmy, které mnoho dojmů nezanechávají. Hra se slovy, která ale nic neříká. O to víc nad tím vyčnívá, když se autorka zamyslí. Pak dokáže být velmi zajímavou. Navíc konečně někdo, kdo se i v současnosti pokouší o milostnou poezii.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  7edm 2010 |
| 2011 | Někdo se loudá po psím |
| 2016 |  Les |
| 2019 | Svět: |
| 2013 | Světlo vprostřed těla |
Největší potíž sbírky je – jak již zmínila čtenářka níže – silná nevyrovnanost. Je tam spousta hlušiny, spousta básní milostných, zaměřených na tělesnost, tematizujících každodennost, které působí kulantně řečeno poněkud rozpačitě. Ta tělesnost nebo každodennost by pochopitelně mohly být přínosem, ale básnířka to vždy nějakým obrazem či obratem naprosto zazdí. Mimochodem, leckdy se nelze ubránit dojmu, že se opájí tím, jaká různá tu raritnější, tu méně raritní slova zná (popř. jaké obrazy je z nich schopna vytvořit) a neváhá se tím předvést. A to je taky špatně. Mimo jiné proto, že jich tu je na rozdíl od básnických mistrů monumentální sečtělosti a/nebo chrlivé obraznosti vlastně docela poskrovnu, a zbytečně tak trčí z jinak výrazově vcelku civilních veršů. Tlačí se do polohy, kde jí chybí virtuosita (snad v důsledku – mylného – dojmu, že právě tohle přeci do poezie tak nějak patří, ne?).
Pokud bych měl hodnotit celé oddíly sbírky, pak je asi nejlepší III a z něj konkrétně velice obstojná skladba Krásnoruký. Ta se nese v poetické lince jakéhosi mytické/mytologické, bezmála pohádkové obraznosti, což je podle mě autorčina nejsilnější poloha. V téže sekci jsou pak i básně věnované Praze a různým místům, z nichž bych asi vyzdvihl Tak ty prý znáš Kampu, Karlák a Čertovku... V ostatních oddílech sbírky se dobré básně najdou spíše sporadicky, např. na začátku IV. části Konec, který se nedotýká smrti, Chtěl by ses dívat..., Chtěli by. Nebo v první části Zabrala nejlepší pohovku... a Tajemství, které pokládám za jednu z nejzdařilejších básní sbírky, krom jiného i proto, že obsahuje i jistý rytmus a náznaky zvukomalebnosti (což pro zbytek sbírky neplatí), ale i v ní bych klidně škrtal. A takhle je to v té knížce pohříchu skoro se vším.
Od četby nikoho nechci odrazovat. Mám pocit, že se najde řada čtenářů, jimž ladění a podoba Srbové tvorby bude konvenovat. Leč já k nim bohužel nepatřím. A ještě tedy ukázku:
Tajemství
Když není tajemství, není nic.
Kamen zkřehnou, květy opadají,
z map vyhřeznou bílá
místa nudy. Když se vše vysloví,
přijde králík
se slechy všednosti
a chlupy pýchy;
panáčkuje na jídelním stole,
sprostě nadává
dřevěným pinčům a šperkovnici.
Když není tajemství, není chvění
o poslední cíp. Čekání není
a poklekání,
není bílé otevírání kůže,
není hřích. Stmívání. A oslepení.
Je zítra,
cesta do práce,
nákupní seznam.