Svlečená do naha
Iveta Kollertová
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59157/mid_svlecena-do-naha-N5P-59157.jpg
4
32
32
Pravdivý příběh o životě a boji s rakovinou. V autentickém životním příběhu sledujeme desetiletý zápas těžce zkoušené ženy o život a elementární lidskou důstojnost, a to v situaci, kdy ji lékaři, společnost i manžel už odepsali. Příznaky závažné nemoci se u Ivety Kollertové začaly projevovat v šestatřiceti letech. V té době byli ona i její manžel bez zaměstnání a téměr v bezdomoví se starali o dvě děti, přičemž svým zdravotním problémům zprvu nevěnovala pozornost. Trvalo delší dobu, než lékaři vyřkli ortel: rakovina vnitřních orgánů ve velmi pokročilém stadiu, vyhlídky na další život mizivé. Iveta leží několik let takřka sama v bytě, nepohyblivá, s rozpadávající se tělesnou schránkou, až si jednoho dne řekne, že to nevzdá a rozhodne se něco změnit, rozhodne se pro život... Autorčino vyprávění, proložené jejími básněmi a dopisy s přáteli, vzniklo ve spolupráci se spisovatelkou Blankou Kubešovou, která patří k několika málo lidem, kteří Ivetě dokázali nabídnout pomocnou ruku a zasadit se za její práva u příslušných úřadů a institucí. Kniha je také svědectvím o selhávání sociálního systému v naší zemi i poděkováním těm, kteří se nezištně zasloužili o to, aby se Ivetin život stal snesitelným.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem ji, když vycházela na pokračování v Pozitivních novinách. Nemohu říci, že se mi líbila nebo nelíbila, jsou to prostě fakta, skutečný nelehký životní příběh. Je to zajímavé čtení a autorce bych přála, aby ji choroba už dál nepronásledovala.
Smekám před paní Kollertovou, co všechno zažila , prožila i přežila. obdivuji její sílu se s nemocí poprat a také její optimismus. Všem doporučuji si tuto knížku přečíst. určitě stojí za zamyšlení a uvědomění si skutečných hodnot v životě. A paní K. přeji hodně zdraví a štěstí :-)))
Kniha a její poselství je určitě zajímavé, ale styl jakým je kniha psaná mě nezaujal a čtení mě hrozně nudilo :-/
Svlečená do naha
Obdivuji to, jak se autorka prala se svojí nemocí, ta vůle žít je neskutečná.
Ovšem při popisu toho, jaký nezájem projevovaly státní instituce, které by se měly její situací zabývat a jak se k ní postavila její obvodní lékařka, se mi "otevírá kudla v kapse". Ta lékařka měla dávno přijít o licenci...
Bohužel je to smutná pravda, tak to u nás opravdu chodí a pokud za sebou vážně nemocný člověk nemá někoho, kdo se za něj rve, ničeho se nedomůže